Vážená redakce!
Nedávná návštěva papeže Jana Pavla II. mne donutila k zamyšlení nad stavem ekumenických vztahů mezi katolíky a protestanty u nás. Někomu by se mohlo zdát, že jako evangelík nemohu být objektivní. Já se však o to přesto chci pokusit, i když jen ze svého laického pohledu.
Téměř před rokem jsem se seznámil se dvěma mladými aktivními katolíky a přes počáteční opatrnost a možná i nedůvěru se oba stali mými nejlepšími přáteli. Nikdy předtím jsem se o římskokatolickou církev nijak zvlášť nezajímal a můj vztah k ní byl spíše lhostejný než nepřátelský. Až pod vlivem mých nových přátel jsem poznal, že mezi katolíky jsou milí a hodní lidé, kteří uvádějí do praktického života jednu z hlavních křesťanských zásad – lásku k bližnímu.
Podle některých evangelíků z mého okolí bych jako protestant měl být ke katolíkům ostražitý a moc si je nepřipouštět k tělu. Jsou pro to mnohé důvody, zejména ty historické. Já samozřejmě vím, že ve středověku se katolíci velmi provinili vůči naší víře a jejich tehdejší praktiky rozhodně odsuzuji. Nemohu se však neustále obracet do minulosti a svůj vztah ke katolíkům zakládat jen na historickém kontextu. Jsme přece všichni křesťané a to hlavní máme společné – víru v zmrtvýchvstalého Krista. Znám na obou stranách lidi, kteří ekumeně příliš nepřejí a setrvávají na svých konzervativních postojích, daných výchovou a jakousi setrvačností myšlení. Myslím si, že zejména dnešní mladá generace má šanci učinit průlom v této oblasti a přispět k dalšímu sblížení obou našich vyznání.
Jsem si vědom toho, že sjednocení všech křesťanských církví je úkol nesnadný a složitý a že bude vyžadovat trpělivost a čas. Je to však podle mého názoru jediná obrana proti současnému nástupu agresivního ateismu a konzumnímu stylu života.
Měli bychom na obou stranách překonat historické reminiscence a odvážit se pohledět stejným směrem. My evangelíci bychom neměli vnímat katolíky jako středověké tmáře, chtivé majetku a moci. Katolíci by zase nás měli brát jako rovnocenné partnery a nikoli jako odštěpené a stále nespokojené podivíny, kterým není nic svaté.
Myslím si, že květnová návštěva papeže položila dobrý základ pro další rozvoj ekumenických vztahů, a to i přes oprávněné výhrady z naší strany ke kanonizaci Jana Sarkandra. Velice si cením papežovy omluvy za násilí, spáchané na našich předcích ze strany katolíků v době pobělohorské. Bylo to podle mne obdivuhodné gesto dobré vůle, které by nemělo být bagatelizováno. Touto omluvou papež jasně dokázal, že mu velmi záleží na pokračování ekumenické spolupráce a prokázal odvahu konečně nazvat věci pravými jmény, za což mu patří můj dík.
Setkal jsem se ihned s názorem, že toto papežovo gesto bylo nepřijatelným ústupkem protestantské straně. Takto mohou hovořit jen lidé, kteří nemohou překročit svůj stín a zůstávají na pozicích konfrontace a nesnášenlivosti. Pevně věřím, že to jsou jen extrémní postoje, které zůstanou minoritními.
Závěrem chci citovat papeže Pavla VI., který prohlásil, že katolíci a protestanté nemají jednotu víry, ale mohou a měli by mít jednotu lásky. To je velice přesně vystiženo a já doufám a věřím, že tímto názorem se budeme řídit my všichni, abychom jako křesťané šli příkladem všem ostatním.
S pozdravem
Tomáš Chasák, Frýdlant nad Ostravicí