A oddělil světlo od tmy

Číslo

(román o Janu Sarkandrovi), Jan Žáček, Velehrad 1995.

Konečně máme novou symboliku: kohout posel smíření, vůl symbol plodnosti, chameleon vzor stálosti a Sarkander vzorový příklad tichého světla, které září do protestantských temnot včerejška i potemněle sekularizovaného dneška. Budou se k němu sbíhat lidé v procesí: Co na tom, že budou mezi nimi i takoví, jako jsme my, ničím nevynikající, obyčejní, že v zástupu uvidíš i ženu, která zavraždila ve svém lůně nevítaný plod, i zloděje, zbabělce, hlupáka, my všichni v zástupu poputujeme, abychom uviděli ono Světlo, které Janovi ozařovalo životní cestu… A společně pokleknou u hrobu ti, kdo si ubližovali, i ti, kdo ještě ani netuší, co je bolest… Svatý Jene Sarkandře, oroduj za nás! (s. 154n)

Autor románu velmi zjednodušuje: jako by tehdy proti sobě stály jen dva typy lidí – násilničtí protestanté a pokojní katolíci – obránci pravé a pokojné zbožnosti, kteří se dopouštějí jen odvetných akcí, které jsou přece spravedlivé a proti „vzbouřencům“. Jan Žáček vytváří mýtus nesmiřitelnosti 17. století, jako by všude platilo „koho panství – toho vláda“; jako by Morava nebyla asylem pro mnohé vyděděnce; jako by neplatily zemské zákony – kutnohorské smíření z r. 1485, i když samotná basilejská kompaktáta byla svémocně z římské strany papežem zrušena (v českých zemích byla zrušena jako nevyhovující českou šlechtou r. 1567, kdežto na počátku 17. století se státní úřady dovolávají jejich platnosti); jako by neexistoval Rudolfův Majestát z r.1609; jako by Tridentský koncil nevyzýval do nesmiřitelného boje; jako by jezuitské bratrstvo se zabývalo jen duchovními exerciciemi a neprovádělo tzv. misii; jako by bylo pouhým žvástem Komenského svědectví o mučení obyčejných farníků v Holešově a jiných městech, proti němuž „posel tichého světla“ neprotestoval; jako by se Jan Sarkander vůbec neangažoval v nábožensko-politických zápasech tehdejší doby, jako by nezakazoval zpívat česky, jako by i mezi katolickou šlechtou nebyli zastánci smíření s evangelíky; jako by již v tehdejší době nebyli na obou stranách zastánci „nefrontálně bojového“ myšlení. Schematicky černo–bílé „frontální“ myšlení je vlastní zejména autorovi zjednodušujícího pohledu na tehdejší dobu – Janu Žáčkovi, ale není náhodou, že za jeho dílo se staví Velehrad.

Obrazotvornost Jana Žáčka podložená spíše legendami než historií se stereotypně soustřeďuje na vykreslení dvou táborů. Jednomu táboru je přiřčena nenávistnost, malost, zarputilost (s. 97, 149 aj. aj.) – modelově jej ztělesňuje evangelický pán – Václav Bítovský. (Ten byl pak mučen římskými katolíky r. 1628, a 27. 3. 1628 popraven. Katolický historik František Hrubý upozorňuje, že byl mučen stejně tvrdě jako Sarkander.) Druhý tábor představují římští katolíci – i když nejsou zcela jednotni, spolupracují nakonec ve vzácné součinnosti. Modelově tyto spolupracovníky na opus bonum představuje kardinál Ditrichštejn – olomoucký biskup, a Tovaryšstvo Ježíšovo.

Jan Žáček čerpá ze své básnické fantazie, legend, méně již z historických pramenů – jako spisovatel na to má samozřejmě právo, jako ideolog již méně. Ideologický záměr narušuje dosti často i básnickou řeč: aby mohl Sarkandra očistit, musí druhé špinit (protestanty, bibli Kralickou, město Olomouc). To, co je španělské, je samo o sobě krásné a vznešené (s. 11, 122 aj.) – v protestantech dříme luza a malost. Že by i mezi protestanty mohlo být něco potěšujícího nebo inspirujícího – to je pro Jana Žáčka skutečně neznámá věc (v pravém slova smyslu španělská vesnice).

Záměr knihy je zřejmý: spisovatelskou fantazií vyvrátit pochybnosti, odvést od závažných námitek, usnadnit hledání dnešního uspěchaného člověka rychlou zkratkou, citově podbarvit to, co je prameny nedoložitelné.

Znalost všech důležitých dobových reálií je stejně chatrná jako např. u konečného redaktora „Reportáže psané na oprátce“ (jak dosvědčují někteří vězni, kteří prošli nacistickým vězením). Ideologické zaštítění právě svatořečeného Sarkandra nemá v Juliovi Fučíkovi podobnost čistě náhodnou, o to hůře, že u románu o Janu Sarkandrovi je autor bezpečně znám, stejně jako schvalovatel celého projektu: ministerstvo kultury České republiky.

Ministerstvo vedené Pavlem Tigridem tak vydává velmi rozporuplné svědectví, stejně jako před časem ministerstvo školství při vydání podobně nepovedené knihy Pavla Mráčka o české historii. Je s podivem, že kniha učící nesnášenlivosti, schematickému – přímo frontově bojovému pojetí dějin, je vydávána za přispění ministerstva kultury právě v roce věnovaném snášenlivosti, v době tolik potřebného ekumenismu, necelého půl roku po papežově listu Tertio millenio adveniente.

Kdybych věřil na svaté, řekl bych, že tato kniha je skutečně inspirována Janem Sarkandrem: pionýrem nesnášenlivosti a nepokoje, který si s Bítovským v některých oborech nemá co vyčítat. (Za zmínku stojí – tváří v tvář kanonizovanému – že Václav Bítovský na mučidlech skutečně mlčel.)