Co se to tam vlastně stalo – oslovuje mne co chvíli některý ze známých. Zprávy v novinách jsou tak rozporuplné, že se otázkám nedivím. Městská policie měla svou verzi události připravenou hned: herci a diváci nejprve slovně uráželi a potom fyzicky napadli policisty.
Copak je to však možné, že kulturní lidé, kteří se v sedmdesátých a osmdesátých letech ve svých představeních i prohlášeních stále hlasitěji ozývali proti komunistickému režimu, kteří dnes například výtěžek z představení věnují ve prospěch Diakonie ČCE na vybudování domu pro pomoc lidem v tísni a kteří pořádají v divadle rozmanité diskuse o duchovní toleranci – je možné, že by titíž lidé napadali příslušníky policie? Copak nemají stejný zájem jako většina ostatních občanů, aby byl v ulicích pořádek a aby se tu večer či v noci člověk nemusel bát projít?
Nebo je všechno trochu jinak a někdo se zase pokouší hrát falešnou hru s veřejným míněním?
Už třetí rok uvádí brněnské HaDivadlo svůj retromuzikál Hvězdy na vrbě (viz Protestant 10/93 – pozn. red.), inscenaci situovanou do šedesátých let a především do oné srpnové noci z 20. na 21. srpen roku 1968, kdy nás okupovala vojska pěti „bratrských“ armád. Jde o jednu z divácky nejúspěšnějších a také odbornou kritikou nejvýše hodnocených inscenací za posledních pět let v rámci celého českého divadelnictví. V květnu se v Brně uskutečnilo 100. představení (za účasti oficiálních hostí a s malou oslavou) a o čtrnáct dní později 100. repríza, pojatá jako legrace a recese, když například stejnou postavu hráli najednou dva herci (kteří jinak postavu alternují). Představení se protáhlo až do půl dvanácté v noci. Ani potom se většině nechtělo domů, a protože uvnitř bylo dusno, postávalo několik hloučků i před divadlem. Jistě, můžeme to nazvat nazvat „rušení nočního klidu“.
Městští policisté však potom proti těmto hloučkům zasáhli s tak agresivní brutalitou, jako by šlo o těžké zločince. Několik herců i diváků bylo zmláceno pendreky, tři z nich dostali údery do hlavy, do již ležících bylo kopáno. Surově byla zbita matka dvou dětí.
Je tu několik otázek. Věděli městští policisté, že zasahují proti účinkujícím a divákům divadelního představení? Zřejmě ano, svůj revír přece musejí znát. Proč tedy taková nepřiměřená agresivita vůči slušným lidem?
Odpověď asi nebude jednoduchá. Možná ji najdeme ve skutečnosti, že na rozdíl od náročných testů a rok a půl trvajícího výcviku, jímž procházejí příslušníci Policie České republiky, přicházejí do městské policie často ti, kteří jinde neobstáli. Jejich školení potom trvá pouze šest týdnů. Nepochybuji, že i mezi nimi je hodně slušných lidí, nedostanou se však mezi ně i agresivní jednotlivci, kteří si své komplexy i pocity všemohoucnosti vybíjejí tam, kde se k tomu najde jakákoli příležitost? A není tu dokonce i prostor pro příslušníky represivních složek bývalého režimu?
Jak ukazují následné diskuse, případ HaDivadla není zdaleka jediný, kdy místo ochrany se dostává občanům svévolného surového zacházení. Je jen případem nejviditelnějším. Členové souboru proto považují za povinnost nejen obhájit svou čest, ale také na svém případu ukázat, že jakákoli zvůle nemůže projít ani policii.