Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli. A celý zástup, jakmile ho uviděl, užasl; přibíhali k němu a zdravili ho. Ježíš se jich otázal: „Oč se s nimi přete?“ Jeden člověk ze zástupu mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha, a nemůže mluvit. Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“ Odpověděl jim: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“ I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst. Ježíš se zeptal jeho otce: „Odkdy to má?“ Odpověděl: „Od dětství. A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře!“
Evangelium podle Marka 9,14–24
Když dva říkají totéž, nemusí to být totéž. Když Ježíš něco pověděl a druzí to po něm dnes opakují, může to být něco úplně jiného. Setkal jsem se už s řadou případů, kdy někdo onemocněl těžkou nemocí. Mnozí se modlili za jeho uzdravení, tak jako všichni ve víře předkládáme svoji bolest, trápení, ba zoufalství milostivému Bohu. Nemocný zemřel. A tu se našli mezi křesťany zvrhlí lidé, kteří se odvážili prohlásit: „Ten zemřelý měl malou víru.“ Někdy dokonce přímo pozůstalým začali vyčítat: „Vaše modlitba byla nedokonalá, proto zemřel.“
Tito lžimesiášové čerpají svoji neskonalou troufalost právě z těchto a podobných Ježíšových slov. Vždyť Písmo jim dává za pravdu, řekne někdo. Doporučuji každému z nás, kdo by někdy přišel na podobný nápad, aby si právě tento oddíl Písma přečetl pěkně od začátku. Pokolení nevěřící, jak dlouho vás mám ještě snášet? Komu jsou tato slova určena? Učedníkům Ježíšovým, možná všem shromážděným. V každém případě dnes jsou ta slova na míru šita jednomu každému z nás, kteří se za Ježíšovy učedníky pokládáme. Nevím, odkud si může vzít někdo tu troufalost a přeskočit z místa u nohou Ježíšových na místo Božího syna a opakovat jeho slova určená nám všem, jako by se nás netýkala. Jak se může někdo sám pasovat do role Ježíše Krista?
Vraťme se tedy znovu na začátek příběhu. Ježíš sestupuje s třemi učedníky z hory. Evangelista Marek nám vyprávěl, že na té hoře se odehrálo zjevení. Učedníkům bylo dáno poznat, že Ježíš je Boží syn. Událost, která je tu popsána, nám Ježíše ukáže na krátký okamžik přímo v nebeském světle.
Nyní však Ježíš sestupuje z hory proměnění dolů. Jak ten příběh působí? Ježíš Boží syn sestupuje z nebe zpět do světa. Ježíš přichází od Otce mezi lidi. A co vidí? Vidí zbytek svých učedníků, obklopený zástupem, a zákoníky, jak se hádají. Nemohou se na něčem dohodnout. Není to výmluvný obraz světa, do něhož Boží syn sestupuje? Rozepře mezi lidmi. A všichni, jak lze předpokládat, věří v jednoho Boha.
Zástup ustrne, když Ježíše vidí. Doslova se vyděsí. Jsou přistiženi. Jako když Mojžíš sestoupil z hory a vidí lid tančící kolem zlatého telete. Nyní Boží syn spatřil hádající se učedníky spolu s dalšími. Ale oni už mu všichni utíkají vstříc a nadšeně ho zdraví. Nedivili bychom se, kdyby následovalo: „A Ježíš nechal všech dvanáct učedníků i se zákoníky a všemi ostatními a rychle se vrátil tam, kde bylo jeho místo.“ Ale to by nebylo evangelium.
Boží syn sestupuje do tohoto světa, jeho místo není v nebeském klidu a bezpečí u Otce. A proto Ježíš neuteče před rozhádanými věřícími a ostatními. Nezavrhne všechny pro tu jejich neupřímnost a pobožnou přetvářku.
Ježíš vstupuje přímo do hádky, doprostřed sporu. Ptá se svých nejbližších: Proč se hádáte? Ale nic se od nich nedozví. Místo nich se ujme slova jeden ze zástupu. A tu vidíme: příčina sporu – nemocný člověk, nešťastný otec, a bezradní učedníci. Řekněme to rovnou: církev bezradná nad lidským neštěstím. Umíme si představit ten rozhovor. „Jak to, že právě můj syn je postižen tímto zlým duchem? Jak to, že se ďábel, který se na tom světě tak roztahuje, vyřádil právě na něm? Proč to musí za všechny odnést zrovna on? Jak to, že vy věřící s tím nic neuděláte?“
Nezlehčujme tyto otázky. Někteří skutečně nesou utrpení na sobě místo nás. Zástupně za nás. Máme snad zásluhu na tom, že jsme se šťastně narodili?
A co asi učedníci a zákoníci na to?
Začnou se mezi sebou hádat. Jedni se začnou obhajovat, vlastně pochopitelně, že oni za to přece nemohou, co se dá dělat, a pak začnou hájit Pána Boha a uvažují, že Bůh má jistě nějaký vyšší záměr, a když je všemohoucí, že to z nějakého důvodu asi i chtěl. A ti druzí udeří rovnou: „Může si za to jistě sám. Pán Bůh ho potrestal za nějaký hřích. A když ne, pak je to jistě vina otce. U něho je zakopaný pes.“
Nešťastný otec přišel prosit o pomoc. Ale nikdo se neuměl postavit zlému duchu šílenství tváří v tvář. Nikdo nedokázal sestoupit spolu s otcem i synem do jejich trápení, spolu s nimi čelit zlé moci, která na chlapce a tím na celou rodinu doléhala. Místo toho se uchýlili do sporu, snad o to, kde je příčina, a možná svalili vinu na postižené. Otec i chlapec zůstali sami.
Nedělejme si iluze, že bychom snad byli schopni vůči trápení druhých zachovat se lépe. Jsme také bezradní. Strkáme před trápením hlavu do písku. Leckoho napadne určovat vinu. V každém případě se vyznáme v diskusi o všech možných příčinách. Ten v nouzi zatím čeká v čekárně.
Učedníci, to je přece církev. Ale co si církev počíná s tím vším šílenstvím, které řádí po světě? Od Afriky, Jugoslávie, Čečenska až po naše vězení, léčebny, ústavy a jednotlivé rodiny. Nejlépe dokážeme posoudit, že svět ve zlém leží.
Leží. A my v něm. S celou církví. Ježíš zvolal: Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? V tomto povzdechu Ježíš vyjádřil všechen svůj smutek nad světem, do něhož přichází. Je to Boží nářek nad tím, jak vzdáleno je jeho lidské stvoření od toho království, které on mu připravuje. Jako by tu Ježíš ve zkratce přehlédl nekonečně dlouhou cestu, která je před ním, nekonečně urputný zápas lidského pokolení proti nebeskému království. Triumfující síla démonská nad lidským osudem a lidská bezradnost.
Ale Ježíš už ani chvíli nečeká. Učedníci poznají, že Boží království už přichází a je silnější než duchové, kteří umlčují člověka, kteří působí, že člověk jenom skřípe zuby a má pěnu u úst. Přiveďte ho ke mně. A tu jako v divadle: Zlý duch rozpoznal, s kým nyní má tu čest, zavětřil hrozící smrtelné nebezpečí. Mlátí kolem sebe hlava nehlava. A chlapec se svíjí na zemi, má pěnu u pusy. Pohleděno očima dnešní medicíny, je tu popsán epileptický záchvat. Velmi pravděpodobně. Ale tato chladná lékařská diagnóza ještě nic nevypoví o děsivosti a krutosti, kterou v sobě tato člověku nepřátelská moc nemoci obsahuje.
Proti této moci nyní vystupuje moc, s níž přichází Ježíš Kristus. A my sledujeme, jak se Ježíš vyptává otce, odkdy nemoc chlapce sužuje. Od dětství. Není to žádný chvilkový výpadek, s čím se tu Ježíš utkává, ale postižena je lidská bytost ve své podstatě. Ježíš tu stojí tváří v tvář ďábelskému postižení. Nic nevysvětluje, žádná slova o Božím řízení, či dokonce vině postiženého. Vyslechne všechen otcův stesk nad působením zlého ducha proti chlapci.
A my vidíme zoufalého otce, jak stojí sám před zraky učedníků, sám před zraky církve volá k Ježíši o pomoc: Můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám. Všimněme si, otec prosí o pomoc, nic Ježíši nepředepisuje. „Pomoz nám, ten zlý duch je silnější než my.“
Ježíšova odpověď nás zarazí, možná znepokojí: Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří. Vždyť jsme opět u toho. Víra. To je to, co jsme slyšeli na začátku. Místo pomoci tu někdo začne zkoumat víru postiženého. Jenomže ta slova pronesl Ježíš Boží syn, který je sám dárcem víry. Dejme si pozor, až budeme jeho slova opakovat. V jeho ústech to není ledově chladný zákon povýšený nad všechny lidi. V Ježíšově řeči „věřit“ nenahání hrůzu. Vírou je míněna důvěra v Boží milosrdenství, v Boží záchrannou moc, naděje v budoucnost, která je v Božích rukou. O tuto víru jde. Ona léčí a zachraňuje. O takové víře mluví Ježíš. A tuto víru on sám měl a v té se postavil i proti zlému duchu šílenství.
Ale pokud bychom nečetli pozorně, mohli bychom mít přece jen dojem, že víra je něco magického. Že je to jakýsi náboženský knoflík, který je třeba znát a v pravou chvíli zmáčknout a ono to začne fungovat. Všechno se rozběhne tak, jak má. Ježíš přece řekl – vše je možné tomu, kdo věří. A tak jen čekáme, kdy otec chlapce konečně osvědčí tu správnou znalost, kdy si vzpomene, jak na to. A všechno bude, tak jak má. Tak by si to možná představovali i ti dnešní ideologové víry.
Posloucháme otce. Vždyť on přece dělá přesně to. Vykřikne spěšně: Věřím! Ano, otec už ví, že nemá nic jiného, čím se postavit proti duchu šílenství. „Věřím.“ Ale chceme-li pochopit, co nám příběh zvěstuje, musíme jeho vyznání nechat doznít až do konce. Věřím, pomoz mé nedověře. Doslova: Věřím, pomoz mé nevěře. Tímto se stává otec chlapce vzorem nám všem křesťanům, kteří jsme někdy velmi sebejistí svou vírou.
Věřím, ale prosím, naplň mou víru pravým obsahem. Vždyť ne moje, ale tvoje víra může všechno. Věřím, a proto vím, že se bez tvé pomoci neobejdu. Věřím, a proto otvírám prostor tvé vůli a tvé moci. Věřím, a proto prosím, přijď tvé království do našeho světa. Věřím, ale jsem slabý proti ďábelské moci nemoci, která dolehla na toho nejbližšího.
Pokorná a cudná víra otce, která si je vědoma své polovičatosti, která je otevřena daru Boží víry, vítězí. Víra, která hledala pomoc uprostřed nedověry, která nic nepředepisovala, která se pouze spolehla na Boží milosrdenství. Víra otce směla zahlédnout počátek Božího království, které přemáhá ďábelské šílenství tohoto světa. Ježíš Kristus se tu postavil zlé moci do cesty.
Ani dnes není jiné cesty, jiné naděje nad zlem, šílenstvím i utrpením našeho světa než tato pokorná, střízlivá, nic si nenamlouvající víra, která ví o své nedostatečnosti, o své nevěře. Víra otevřená daru té pravé víry Boží. Víra, jež může všechno, jež může všechno, co chce Bůh.
V této víře se smíme postavit čelem proti démonům našeho věku, v této víře ovšem také dostáváme odvahu, sílu i vynalézavost a inspiraci postavit se po bok těm, kteří pod zlými duchy (démony) klesají. Amen