V Literárních novinách č. 13/95 v článku Kopací míč Jirásek Alexandr Stich komentuje současnou lacině odmítavou protijiráskovskou publicistiku. Z jeho delšího textu vyjímáme:
… může až překvapit, že existuje starší český autor, který je zřejmě přítomen v dnešní duchovní atmosféře totálně, a je připomínán a vyvoláván se zcela neochvějnou pravidelností – nezáleží už na tom, že jeho nová vystoupení na scénu ho představují obvykle jako strašidlo a strašáka. Tím všudy- a stálepřítomným přístrachem – a někdy kopacím míčem – je Alois Jirásek.
… Nejedlý Jiráskovi nerozuměl, neměl ani čidlo, které by mu umožňovalo do umělecké struktury tohoto pronikat. To by nebylo žádné neštěstí, kdyby byl právě Nejedlý nezískal politickou moc toto dílo ve své nedostatečné a pokřivené interpretaci „postátnit“ a zneužít pro své cíle. Tím vytvořil mezi Jiráskem a kulturní vrstvou národa bariéru, jejíž reflexy vidíme i v oněch výrocích, jimiž jsme zahájili. Tato a jim podobná mínění v sobě kryjí cosi tragikomického – jejich nositelé a šiřitelé nejsou nic jiného než nevědomí zajatci Zdeňka Nejedlého, jejich soudy nejsou výsledek vlastního poznání a prožitku, nýbrž jen petrifikovaný Nejedlý, pouze s obrácenými znaménky. Je to žalostné, ale je to tak.
V naší době a v této vlasti se, jak se zdá, pořád víc a víc píše a mluví a pořád míň a míň čte. Je mnohem snazší o Jiráskovi něco říct než ho přečíst, v každém případě to stojí míň času.
… jsme truchlivými svědky nesnesitelné lehkosti povrchně předsudečného zneužívání jména a dobré pověsti jednoho z opravdových a významných českých literátů, pro laciné publicistické efekty, neopřené o důvěrnou analytickou znalost konkrétních textů. To ani tolik neškodí postiženému autorovi jako nám samým – zvykáme si na povrchní nezávazné žvaní, a to by se v slušné společnosti dělat nemělo.