Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“
Mk 2,5–7
O současné epoše lidstva, o době, v níž žijeme právě my, se říká, že je to doba postmoderní. Toto označení se ujalo a můžete je slyšet stále častěji ve sdělovacích prostředcích. Tomu, kdo tento název vymyslel, šlo o to naznačit, že doba moderní, doba pyšná na výdobytky vědy a techniky, doba veliká svým obrovským rozmachem všelijakých možností ve všech oblastech lidského života, doba, na kterou mohl být leckdo hrdý – tato doba končí a nahrazuje ji něco, co je po této době, co na ni navazuje v dobrém, takže její výdobytky přebírá, i v záporném, když se snaží mnohé přehodnotit a měnit. Sice to s předcházející dobou souvisí, navazuje na ni, ale přece jen má jít už o epochu jinou. Ta předcházející mnohé pro lidstvo odhalila, zavalila nás svým optimismem, takže nebylo nemožné věřit, že zbývá už jen několik málo krůčků ke štěstí, spokojenosti a ráji na Zemi. Přesto se to nestalo. Objevily se nové otazníky, nové nejistoty, nové krize. Postmodernismus vyrůstá z rozčarování a staví na hledání. Protože se zjišťuje, že dál už to tak nepůjde. Že i kdyby se nám takový konzumentský styl možná líbil, příroda nás už dál takové nesnese.
Vezmete-li si do ruky nějaký církevní tisk, zjistíte, že tato zvláštní epocha se nevyhnula ani církvím, protože jim klade nové otázky a staví je do zcela nových souvislostí. A dokonce se chvěje i osobní víra: kam to všechno může dojít, co když to zpochybní mnohé z toho, co jsme považovali za nedotknutelné, a co když budeme muset něco ve svém pohledu víry revidovat? V tom žijeme. A máme dvě možnosti – buď se opravdu ptát, co udělat se svou vírou, anebo se zakopat do zákopů s přesvědčením, že z ničeho nelze slevit a uhnout a že co tady bylo dlouhá léta, musí vydržet i dál. Ať tak či onak, je to situace krizová, protože se neví, co všechno v oblasti víry, oblasti bytostné, se může otřást.
Čteme, že tam seděli zákoníci a brebentili si v duši, že odpouštět hříchy může jen Bůh a že kdo hříchy odpouští, buď se rouhá, anebo je Bohem. Vypadají, že věděli víc než Bůh sám a měli o něm jistotu, že dobře vědí, kdo je Bůh a jak jedná a jak se projevuje. Nemůže je tedy nic nového překvapit, i kdyby to snad chtěl sám Bůh. Podle nich: Bůh není přítomen, aby odpouštěl hříchy, a rouhá se ten, který promluvil nad ochrnutým o odpuštění hříchů.
To je zvláštní strnulost a topornost víry. Stojí na jistotě, že bezpečně vím, co určitě Bůh může činit a co už určitě dělat nemůže, nechce a nebude. Věříme a stojíme skálopevně na tom, že Bůh je za veškerou spravedlností na tomto světě, ale odmítáme myšlenku, že by mohl ke spravedlnosti vést různými, pro nás skoro až nepředstavitelnými způsoby. Jsme si jisti, že víme, co je Boží vůle a na druhou stranu jsme zvikláni, kdybychom měli Boží vůli hledat tehdy a tam, kdy se nám to vůbec nehodí, kde máme zcela jiný pohled a názor.
S Kristem vstupuje do lidských životů Bůh. Bůh nevyzpytatelný ve svém vedení jednotlivých kroků k cíli. Cíl však je znám – aby všichni spaseni byli a k známosti pravdy přišli (1 Tm 2,4). Víme, co Bůh chce – vysvobození všech a pro všechny. Na celém tomto světě. Jak k tomu chce Bůh svět vést, můžeme jen tušit. A NĚKDY ANI TO NE. Býváme překvapeni epochálními zvraty a změnami, zaskočeni obraty a převraty, aniž nás napadne, že to všechno může zapadat do nadsvětového scénáře. Mnohé poznáme dodatečně, až se otočíme zpět a zjistíme, že nebyla náhoda, jak šly dějiny tohoto světa či tohoto národa. Ale těžko se smiřujeme s tím, že to tak může být i dál, tedy i v době, v níž žijeme my a kdy tyto Boží kroky se světem vstříc zmíněnému cíli i nás zasahují, melou a ovlivňují. A pak se nad tím trápíme. Skoro zbytečně.
Zákoníci takové Boží způsoby odmítli jako nemožné. Vycházeli z toho, že vše musí jít jenom podle zkušeností, jakými oni a jejich předkové rozpoznali Boží jednání. Vycházeli z toho, že je možné Boha uzavřít jen do toho, jak už se sám projevil. Nikoho nenapadlo, že Bůh své jednání vůči světu přizpůsobuje právě té situaci, kterou v poslušnosti vládce či vládců tohoto světa tvoří člověk. Nikoho z těch tehdejších zákoníků nemohlo napadnout (a oni se bránili, aby je to napadlo), že Bůh přestal posílat proroky, že změnil způsob svého vstupu mezi ně.
Potíží lidského světa je jistý druh zaslepenosti, nevidění. Nebo obráceně – potíž asi každé doby je, že člověk chce vidět věci jenom tak, jak je vidět jen on sám chce a potřebuje. To děláme všichni – nahlížíme na svůj život z příjemnější stránky, sebe vidíme z lepší strany, druhé z té horší, tlumíme hlasy, které nás znepokojují a zesilujeme ty, které nám vyhovují či jdou na ruku. To je pozice veskrze hříšná, to je hříšné nahlížení. Proto veškeré ozdravění vede přes řešení této hříšné orientace.
Zbavme se pocitu, že je nemoderní, nepostmoderní, hovořit o hříchu. Ono se to bude muset vrátit s větší hlasitostí, protože hřích to byl, co zavedlo člověka k bezmezné víře ve vědu a techniku, hřích to je, co člověka naplňuje bezmeznou vírou v demokracii, hřích to byl, který jako by zbavil člověka rozumu a nechal ho běhat za kdejakým druhem potěšení a konzumentství, hřích to je, co se nám vrací v podobě otázek a trápení nad stavem světa a současnými jevy, hřích to byl, co v nás probouzelo sobecké zájmy a soustředění na sebe, hřích to je, co nás zlobí, když se druzí chovají stejně sobecky jako my a kašlou na nás. Hřích a nic jiného je původcem současné krize hodnot, světa, civilizace.
A odpuštění je to, co léčí a napravuje. Odpuštění, které nám přináší v Kristu náš Bůh, jakmile se dokážeme a umíme ke svým hříchům přiznávat a z nich se kát. To bude muset sám na sobě tuto civilizaci muset někdo naučit, protože jinak se udusí ve vlastní šťávě. A od toho jsou tady všichni ti, kteří si uvědomují svou náklonnost k hříchu, kteří se hříchu hrozí a brání se podléhat. To jsou ti, kdo z Boží ruky i v tento den Boží milosti přijímají dar odpuštění, očištění k životu a v dalším období jejich existence. To jsou ti, kteří patří do církve Kristovy, a tak jsou otevřeni vyhledávání projevů Boží vůle, aniž by předem něco odmítali či zavrhovali. Tyto předpoklady působí, že takovými budeme i my, konkrétní lidé v konkrétním prostředí. A naopak: bez těchto předpokladů, bez jejich uplatňování se musíme připravit na to, že postmoderní epocha bude epochou chaotickou, nemilou a možná tou, v níž zničíme sebe a vše, co je nám svěřeno. Při své fatální nepoučitelnosti bude lidstvo muset bohužel asi absolvovat ještě mnoho různých Rwand a Černobylů, než pochopí, do jak neuvěřitelných krátkozrakostí se může zaplést lidský tvor, který zapomněl, že není Pánem Bohem – V. Havel, Stanfordská universita, 29. 9. 94. Tedy než pochopí, že je tvorem, jehož největším břemenem není nic jiného než odsouvaný a neřešený, zlehčovaný a odmítaný hřích jako vzpoura proti Bohu, Stvořiteli a Spasiteli.
Amen