Jubilea jsou samozřejmě předně připomínkou uplynulého, cesty, která již leží za námi. Přesto jsou však příležitostí ke slavnostem, jejichž stanovištěm je v zdůrazněném smyslu přítomnost: o ni jde, o naši současnou totožnost. Ohlédáme se tedy na všechny strany – nejen zpět. Přinejmenším stejně intensivně vyhlížíme i do budoucna: kudy se půjde nyní, s čím musíme počítat a čeho se smíme nadít. V takovém kontextu se ovšem i rozpomínání na dny předešlé (Ž 143,5) plným právem zbarvuje především zřetelem na věčnost a nabývá předně rázu meditativního: sluší-li se čeho vzpomenout, pak zajisté ve vší vděčnosti toho, čeho nám štědře udělil Hospodin, čemu dal vzrůst z malých začátků (Zach 4,10) v strom, v jehož větvích se snad pár ptáčků také ukrylo (Mt 13,32), a z čeho nám dal vyváznout a uniknout, z osidel ptáčníků (Ž 124,7) i z bouří, přestože jsme i nějaký ten vítr věru naseli (Oz 8,7).
Dal by se tudíž obhájit názor, že má-li zde nyní promlouvat právě zástupce historické katedry, tak i on spíše z kazatelského titulu: alespoň nemá-li pouze opakovat věcné přehledy, ke stejné příležitosti již tištěné ve fakultním sborníku. Notabene si připomínáme výročí zvíci slušně naměřeného, ale pořád ještě běžného lidského věku (Ž 90,10). Nakolik tudíž nejsme protagonisty celého vpravdě nikoli uzavřeného příběhu my sami, zcela osobně, jsou jimi dílem naši současníci a na ty ostatní se bylo možno zeptat pamětníků. V čem už by jinak bylo lze nějak se obejít bez historiků, ne-li právě v oblasti oněch několika desetiletí, jejichž svědkové jsou naživu? Máme-li snad nyní ty, kteří sedí mezi námi, hodnotit – z ještě jiné professio nežli osobního vyznání – nebylo by bezdůvodné shledat v tom dejme tomu spíše úkol ethiků, nebo také pastorálních theologů.
Ale možná – abych přece jen upozornil na několik konkrétních momentů, které se v dosavadním vývoji fakulty uplatnily až jako jakési strukturní prvky – možná zde dějepisci mají odvést malou oplátku, či bylo prostě zvoleno staré osvědčené médium. Prvním zjištěním, které nepomiňme, je totiž bezmála všudypřítomnost historie mezi námi. Dosud nikdy jí vážně nezahrozilo uzavření ve vyhrazeném kotci, v jednom fakultním koutě, neboť práce na ní nikdy nebyla ponechána výlučně v rukou učitelů, kteří jí byli pověřeni přednostně. Stala se naopak polem nejobsazenějším, o jehož obdělání se přičinil kdekterý theolog: valná část jich přispěla monografickými studiemi, od novozákoníků po ethiky povstávali překladatelé a vydavatelé dějepisných učebnic a historických pramenů, disertace v oboru s oblibou předkládali pozdější systematici. Obzvláště silně se taková prolínavě sousedská vazba projevila mezi praktickými theology: předznamenáním se stalo hned dědictví prvého v jejich pořadí, nadto i prvního děkana fakulty, Gustava Adolfa Skalského, u něhož historismus mohl být nazván přímo methodou jeho vlastní discipliny. Aniž by v tom musel být kopírován, dějinné bádání na katedře zdomácnělo. Nu ovšem: Slovo evangelia, které spolu promýšlíme a které hýbe naší praxí, nás sice oslovuje v živě přítomném okamžiku hlasem budoucnosti a věčnosti – přichází však z tradice zvěsti, a tedy naprosto nikterak bezpředpokladně. Střed času, vtělení Slova v Kristu, leží již za námi; dosvědčováno Duchem, provází nás nyní k dokonání a dovršení tudy, kde nabývá živého a nosného zvuku původní znění oné přelomové doby, biblické – nikoli nějaké nové v tom smyslu, že by se oprostilo od této zpětné vazby a kontinuity zvěstování.
Důvody čestného místa dějepisných látek a historiografické erudice jsou tedy zásadní povahy, založeny již v biblickém zdroji theologie, jenž vyzývá k zvládání problémů dějinnosti jako neposledního z okruhů hermeneutického umění (to jest chápavého vykladačství). Nicméně víme, že příčiny podobných složitě utvářených jevů bývají mnohotvárné; v tomto případě vyslovme alespoň otázku, nakolik nával na historickém boku naší poutnické bárky může souviset se skutečností, že právě v těchto končinách nalézala největší veřejnou ozvučnost. Kdo už byl z našich učitelů ceněn i v domácích mimocírkevních kruzích, ne-li Ferdinand Hrejsa, F. M. Bartoš, Amedeo Molnár? A z jakého jiného titulu se koneckonců stali populárními naši biblisté, jako Miloš Bič a Petr Pokorný? Ne, nechci být jednostranný: vím, jakou roli zde hrál např. i nový ekumenický překlad Písma, vzešlý z propria proprissima, nejvlastnějšího svěřenství naší biblické katedry. Tím ani jinými výjimkami však není vyvrácen fakt, že nám širší veřejnost naslouchá v naší odbornosti nejspíše jako pěstitelům dějinné paměti. Přinejmenším dosud to bylo předně médium objasňování dějin, jímž evangeličtí theologové komunikovali obsahy jim svěřeného poselství české společnosti.
Ostatně i církev byla do tohoto silového pole vtažena – vzpomeňme tu jen vlivu, kterým na ni v době českobratrského sjednocování zapůsobil Hrejsa, ozřejmující svým způsobem vztah vyznání v jeho svérázu k národu. Na tomto časově nejodlehlejším příkladu můžeme ovšem rychle postřehnout i riskantnost takových vykladačských pokusů, jejich snadnou dobovou zatíženost. Problematické následky pak vzcházejí i z druhdy slavných období; podnes se sice obecně diskutuje o tzv. evangelickém pojetí dějin, načrtnutém v čase „první republiky“, jeho rozšířená podoba je však natolik trivializovaná, že bývá v hrubém schématismu stavěna dokonce až i do jedné řady s komunistickými pohledy. Každá vlastní nepřesnost se jednou může vymstít, ještě několikanásob zkreslena. Tento fakt výmluvně dokládá křehkost a odpovědnost takové dialogické služby v předpolí, ale každopádně z něho nesmí být vyvozena resignace, stažení do sebe, poklesnutí pod úroveň vzdělané debaty o pospolitých souřadnicích – to by vedlo ke koncům nejhorším.
Přesto se v této souvislosti nesmíme vyhnout zkusmé sebekritické otázce, nakolik byla ona vystoupení na světlo veřejnosti jištěna náležitou korelací se svědomitou a akurátní prací ve vnitřním prostoru vyznání. Vnucuje se nám i další nález, který tvoří k oblíbenosti historických disciplin kontrapunkt, není-li s ní dokonce v kontrastu. Dobereme se ho, ohlédneme-li se po katedře systematiky, této královny, která může vpravdě být sama nazvána theologií v užším slova smyslu – vždyť oborově představuje odvahu zodpovědět zjevení, oslovení biblickým kérygmatem, vlastní ucelenou, promyšlenou, usoustavněnou výpovědí, vydat počet z víry Boží, jež od nás je žádán Pánem i lidmi, chtějí-li vědět, na čem se křesťanské společenství zakládá a do čeho uvádí přímá účast na něm.
Nuže naší systematickou katedrou kdekterý učitel načas prošel, byla jich celá řada, snad dobrá třetina celkového stavu – jenže většina nesetrvala a přešla jinam. Kdo by povolil uzdu podezřívavosti, mohl by snad mínit, že zběhla. My to nečiňme, šetřme ty, které na jiné stolice vedlo zřejmé povolání. Koneckonců se mohlo přihodit, že rozpaky budil zrovna někdo z těch, kteří na onom ohnivém místě zůstali, aniž prokázali tak zvýšené systematické a kybernétické nadání, vlohu třídit a orientovat, jaké si zřejmě žádá. Tím sice není zodpovězena dříve uvedená pochybnost, ale na ni přece jen vrhne pozměněné světlo jiný důležitý ukazatel.
Je totiž třeba ptát se také po nejpronikavějších osobnostech fakulty, po takových, které se staly v náročnějším slova smyslu učiteli svých kolegů (nikoli výlučně z mladšího pokolení); po postavách orientujících výrazně napříč oborového členění a nápadněji vepsaných do myšlenkového rodokmenu následníků. Jdeme-li touto cestou, nemůžeme systematickému charismatu, jakkoli snad vzácnému, vyvýšené místo upřít. Oceňovaný formující vliv, rozprostřený do nejrůznějších oblastí theologicky vědního úsilí, z této oblasti rozhodně vychází. Ovšem ve výrazném souručenství s biblistikou, pečující o porozumění normativnímu zdroji theologického poznání v jeho originální textové podobě a původním kontextu. Pospolu tedy z nejgruntovněji specifických oborů svébytné bohoslovné odbornosti.
Jména, jež tu nyní musí zaznít, patří totiž v slavném trojhvězdí nejprve zakladateli systematické katedry, tehdy ještě spojené vjedno s nynější ethickou stolicí, J. L. Hromádkovi, dále starozákoníku Slavomilu Daňkovi, inspirujícímu odhalováním svébytnosti bible v náboženském světě i jazykovou „svojskostí“, a konečně polyhistoru J. B. Součkovi, novozákoníku původně také směřujícímu k systematice a nikterak desertéru od ní, nýbrž na sousední pole takřka delegovanému z lůna prvně vyhlédnuté katedry, znamenitému právě i díky tomu, jak mezi oběma disciplinami nadále osciloval.
Je-li na malé ploše dovoleno zjednodušovat, smíme snad nyní tři proudy osobních vlivů jaksi sečíst a velmi letmo načrtnout celkový tvar, který naznačují: zřetelně v něm je přítomen překonavý tah za tzv. theologický liberalismus s jeho kritikou zjevení; nikoli návrat pod kritickou úroveň, ale sestoupení z pozice accusantů do polohy písmáků, kteří se nechávají zaskočit intencí Boží – a tak i směřování vpřed v eschatologickém zaměření a současně v nové návaznosti na klasickou linii křesťanství. Potud jakási osa, vzhledem k níž mají další hlasy v zásadě doplňující, doprovodný charakter. Své místo při ní nachází i křesťanská filosofie Pravdy a „toho, co býti má“, jejímž patronem je Emanuel Rádl. Avšak rozvádět zde více asi není radno, neboť bychom se hned dostali k současným diskusím, jež ve své dosud neshrnuté obšírnosti probíhají v našich pracovnách a učebnách, a tak bych přesáhl rámec sobě určený. Ke zhodnocení působnosti některých nových prvků, které na fakultu našly výraznější vstup teprve v posledních letech, jako je např. procesuální theologie, skutečně ještě chybí základní odstup.
Podobně neprůkaznými zatím zřejmě zůstávají i náznaky možné nové peripetie v konfesijní orientaci fakulty vůči hlavním větvím světového evangelictví – těch se však přesto opovážím dotknout, přinejmenším proto, že již za sebou doložitelné a v něčem i uzavřené fáze má. Je totiž zajímavé, že v prvotním učitelském sboru fakulty byli nápadně početně zastoupeni původní údové církve augsburského vyznání; ta byla v českých zemích menšinová i vůči helvítům, ale prokázala tak i v tomto drobném měřítku duševní čilost, alespoň zčásti početní nevýhodu vyrovnávající, jež vyznačuje nejednu minoritu – a jež se ostatně nejednou projevila i v domácí evangelické existenci obecně. Ovšem právě luteráni důsledněji obětovali vlastní konfesionalitu ve prospěch „nového českobratrství“ jako pouta evangelické jednoty. U reformovaných se výchozí kontury přece jen udržely houževnatěji, takže jejich ráz v novém společném tvaru v zásadě převládl, na fakultě jako v celé sloučené církvi. A nezůstalo u bezděkých pochodů, došlo dokonce i na manifestační přechýlení, jehož protagonistou se stal Hromádka. Jestliže Daněk ve zmíněné trojici po svém symbolizoval utkvělou reformovanost, Hromádka byl dřívějším luteránem, pro nějž se kalvinismus stal přednostní volbou. Hodnotu vnitřně silnější, rozhodnější a výraznější reformační síly mu přiznal zejména tváří v tvář tragickému vývoji v hitlerovském Německu, kdy luterství projevilo zčásti zdánlivě, zčásti však skutečně příliš málo odolnosti, schopnosti bránit demokraticky humánní řád.
Po nějakou dobu se tedy výsledek mohl zdát až příliš jednoznačný. Avšak i sám o sobě vnější fakt, že Reformovaná církev na Slovensku posílala až podnes své studenty sice k nám a ne do Bratislavy, nicméně zřídila pro ně vlastní konfesijní lektorát, by mohl správně napovědět něco jiného. Ve skutečnosti se u nás v zásadě etabloval typ unionovaného evangelického křesťanství, odpovídající čtyřem vyznáním, jež přijala za své po druhé světové válce českobratrská církev evangelická: obohacený svérázem domácích raně reformačních tradic a neupřednostňující jednostranně jedinou reformační větev či generaci. Dokladem toho je i intensita pozornosti, jíž se těší největší myslitel klasické reformace, u něhož se geneticky konstantní zdroj theologické obnovy otevírá do největší hloubky, a tím je ovšem Martin Luther. Právě mezi příslušníky mé generace nabývá toto rozpoznání dílem až zbarvení konfesijní renesance, a přitom si je nebylo třeba přinést teprve ze zahraničních škol a provádět vzpouru proti domácím učitelům.
Někteří posluchači však stále netrpělivěji čekají na jinou kapitolu, já vím. Vždyť už byla zmíněna příležitostná ošidnost dějinných koncepcí a pak několikrát padlo jméno Hromádkovo, jednou dokonce v souvislosti s odolností demokratického řádu. Zákruty vnitrotheologického vývoje mohou těm, kteří přece jen stojí vně, připadat málo napínavé – zato i sebevětší laik může vytušit dramatičnost danou skutečností, že se zde ohlížíme po sedmdesáti pěti letech veřejných zvratů, které nemohly zůstat bez někdy drastických dopadů na cokoliv. Fakulta ve svých dějinách prožila dobu všech československých republik od první do poslední a mezitím střídání režimů občansko-republikánských s totalitními. Pouhých pět let po svržení poslední diktatury se o tom opravdu ani nedá nemluvit. Ačkoliv stejný důvod zároveň činí thema tak delikátním, ve smyslu nastíněném v úvodu – odstup je ještě malý.
Pomlčet však nemůžeme už proto, že dokonce ani zachovalá úroveň fakulty jako celku není zcela bez souvislosti s politickým blouděním různých jejích představitelů. Nikoli snad ovšem ve smyslu oportunní these, že plný vnitřní život církve lze zachovat zásadní resignací na veřejnost pravdy. Situace se vyvíjela tak, že fakulta ve svém tehdejším stadiu reagovala na nástup komunistické moci vyšší formou přizpůsobení. Hromádka ji vedl k přitakání domnělé nové sociální epoše, která se do dějin vlomila s takovou nepodcenitelnou prudkostí; k naději v augustinsky trpělivé přetrvání barbarského kvasu jejího prvého období, „stěhování národů“, po němž se vytvoří nový universální řád, v němž křesťanství dojde sluchu na rozdíl od středověku tentokrát nezatíženo světským panováním. Tato linie předešla decimaci profesorského tělesa, jež by byla následkem přímočařejší resistence, ale zabránila i vytvoření nesnesitelného ovzduší, v kterém by se bylo možné udržet jen za cenu jednoznačně podlézavých i pokryteckých postojů a činů. Stěží lze smlčet známý fakt, že obě ničivé možnosti nejsou pouze theoreticky konstruované, ale učinily s nimi trpčí zkušenosti sesterské bohoslovecké fakulty v Čechách, postiženy tak nepřízní dějin hůře než my – což budiž konstatováno bez škodolibosti, neboť ztráty na duchovním poli se vposledu vždy ukáží jako společné.
Ti, kteří Hromádkově koncepci v nějaké míře přitakali, směli snáze působit i bez řídících důstojníků. Samozřejmě též proto, že beztak hráli roli „volavek“ komunismu. Ale ve své třebas i naivitě stále ještě zachovali jistý prostor, v němž se mohli i leckoho zastat – jak zakusil nejeden antikomunistický student. Ovšem zdaleka ne každý; měnily se nejen vnější okolnosti, zakalilo se i mnoho z původní upřímnosti. Kritičtí loyalisté se svými výhradami přece jen brzy naráželi na úzké meze snášenlivosti režimu – a pak tedy také mlčeli, vzdávali se náležitých činů, suspendovali některá měřítka a hodnoty, jichž se nikdo nevzdává bez újmy. V očekávání, jež se nenaplňovalo, bylo stále více chtěnosti, která svými dopady leckomu nadobro zkazila chuť je následovat. Tento odradivý účinek se znásobil zejména po roce 1968. Jeho dění se zprvu zdálo být cílovou plošinou hromádkovského vyhlížení polidštěného socialismu, nakonec však vyznělo opačně. Fakultní vedení se přesto bezradně pokusilo celý cyklus čekání zopakovat ještě jednou, odtrženě od reality, už bez prorocké povzbudivosti.
Ostré hlasy zraněných je proto třeba respektovat. Přece však zůstává upřílišněným schématismem, napíše-li dnes jeden z nejpozoruhodnějších českých katolických theologů, aby vysvětlil pohyb Pavla Florenského mezi strážemi raného bolševismu, že nebyl z Hromádků a Plojharů. Hromádku je třeba zařadit na zvláštní místo mezi Florenského a Plojhara. Prvý z nich byl mučedníkem, druhý bezduchým kolaborantem apostatického rozměru, který se podílel na vládě persekutorů. Hromádka byl bližší prvému v tom, že byl také zbožným visionářem; zmýlil se však v propasti, přes niž se rozhodl podniknout odvážný skok víry. Zmýlil se, neboť ho uhranul dunivý chod jiné historie nežli tichých dějin spásy. Dopadl proto do bláta, z něhož hledal východisko v odhadech historických obratů – a mezitím se nechal zneškodnit Leninovou cenou a není zbaven výtky, že i poznamenat na charakteru. A přece: přesto dokázal předat původně čirý prorocký étos, z něhož vycházel, i mladé generaci učedníků. Oni se nemuseli vracet pouze k dřívějšímu Hromádkovi, prvorepublikovému, tvůrčímu masarykovci a Evropanu, který dodnes zůstává klasikem. Formující vliv na ně měl právě i živý styk v jeho kritických letech, jeho eschatologická touha, jiskřivý náboj, jejž jim nedali ti, kteří se pouze ohlíželi do včerejška a na rozdíl od něho neodhadli, že komunistický režim nastoupil nadlouho.
Soudné hodnocení rozporného profesora nesmí opomenout, že jeho žáky byli jak ti, kteří přistoupili na zdání dialogu, doufajíce přečkat interim, tak oni, kteří nabízejíce rozhovor vždy znovu, nedali se zatlačit ke kombinaci přizvukování a mlčení ani za cenu pronásledování – i z hlubokosti se zastávali utištěných a volali mocné k odpovědnosti, k nezastavenému právu. Napětí, které mezi oběma postoji vznikalo, není možno podceňovat, zvláště když jím někteří byli uvrženi do neštěstí. Proto jim také ani v nejmenším nehodlám upírat právo vidět je jako hlubinný rozkol. A přece zde snad sám smím promluvit jako zástupce generace, která toto napětí prožívala nikoli idylicky a bezbolestně, nicméně ne jako nenapravitelné rozdělení, ale coby konfliktní společenství (v míře pro naše protestantské prostředí snad opět i specifické). Našimi učiteli byli obojí. I ti, kteří hájemství své odbornosti a našeho značně svobodného vzdělání vykupovali tím, že nám k velmi palčivým otázkám neměli sami co říci – a přesto nám i tak ukázali k lecjakému instrumentu, jimiž se jich chopit. I ti, kteří dali přednost vyvržení, aby ukázali cestu ven ze zajetí a nevěrohodnosti, jež s sebou nese.
Znovu sice přijímám výtku proti zjednodušivému happy endu v synthetickém nadhledu, neboť jsou věci, o nichž se nedá hovořit, jako by se nic nestalo, a Bůh jim ještě najde průchod. Ale mou výpověď přece jen potvrzuje sama skutečnost, že zástupci obou skupin dnes na fakultě působí pospolu, v pravé kolegialitě, která nikterak není souručenstvím kompliců a snad nám naopak opět jednou zajišťuje čestné místo mezi jinými. Není zajisté pochyb, že má-li být toto setkání povýšeno v kvalitu poznání, měly by se zvraty a zkraty, jež mu předcházely, stát předmětem vážné reflexe. Je třeba zkoumat riskantní cesty odbornosti, jež metodicky vzdělává svědomí oslovované Bohem, sebekritičnost až kénotickou, jež vyznává theologii kříže, ale i tak se ještě pohybuje v zrádném pásmu mezi profétismem, utopií a oportunismem. Kdyby zde bylo možno dojít k nějakým patrným výsledkům, jistě by představovaly velmi důležitou součást výtěžku naší zvláštní dějinné zkušenosti pro jiné, kteří si ani neuvědomují jemné vnitřní nástrahy na takových cestách a jejich dalekosáhlé důsledky. Ale tím již jsem se dostal k přítomnosti, s výhledem do budoucnosti, a je tedy nejvyšší čas přenechat slovo dalšímu řečníkovi.
Předneseno 29. 11. 1994 v aule Karolina při slavnostním shromáždění k 75. výročí vzniku fakulty.