Reaguji na článek Tomáše Halíka „Pět let trvání České křesťanské akademie“ otištěný v Českém deníku 13. 10. 1994. Velmi si vážím práce akademie a oceňuji její snahu po ekumenické otevřenosti. Proto mě v souvislosti se svatořečením Jana Sarkandera překvapilo tvrzení, že princip Cuius regio, eius religio (koho kraj, toho náboženství) vládl jak na katolické, tak protestantské straně. V tomto ohledu se Tomáš Halík mýlí. V Čechách a na Moravě se tento nemravný princip prosadil až po vítězství Habsburků nad evangelickými stavy v bitvě na Bílé hoře roku 1620. Všeobecně je známo, že až do této porážky se různí křesťanští disidenti z různých evropských zemí stahovali na nábožensky neobyčejně tolerantní Moravu. Jedním z narušitelů této tolerance byl právě Jan Sarkander, který se během svého působení na několika farnostech na východní Moravě věnoval násilné rekatolizaci. Jestliže se stal obětí náboženské netolerance, pak především své vlastní. Nestal se obětí duchovního zápasu víry, ale zápasu politického (stejně tak by mohl být svatořečen katolický šlechtic a vynikající hudební skladatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, popravený za účast ve stavovském povstání na Staroměstském náměstí v červnu roku 1621).
Není divu, že Sarkanderovo svatořečení vzbuzuje mezi evangelíky rozpaky a obavy. Bojí se, že svatořečení spojené s návštěvou papeže Jana Pavla II. v Olomouci využijí katolíci k větší rozpínavosti v duchu protireformační tradice. Proto je třeba uvítat snahu České křesťanské akademie o otevřenou diskusi na kolokviu, které by se mělo týkat problematiky svatořečení Jana Sarkandera a principu náboženské tolerance. Tuto snahu je nutno uvítat poté, co česká biskupská konference nerespektovala názor svých některých poradců, aby Jan Sarkander nebyl svatořečen s ohledem na ekumenické vztahy s evangelíky.
Osobně jsem přesvědčen, že svatořečení Jana Sarkandera přes všechny obavy vážněji dosavadní ekumenickou spolupráci katolíků a evangelíků v Čechách a na Moravě nenaruší, když nebyla narušena ani pro evangelíky choulostivou připomínkou 500. výročí smrti Jana z Pomuku, ani nepřiměřenou reakcí Václava Klause na cyrilometodějské oslavy na Velehradě v roce 1993. Paradoxně by Sarkanderovo svatořečení mohlo naopak přispět ke sblížení obou stran, pokud budou ochotny veřejně a otevřeně diskutovat. Chystané kolokvium by mohlo být dobrou příležitostí pro takové sblížení.
Na místě je nyní otázka, kterou je třeba položit především představitelům římskokatolické církve na Moravě. Proč tolik usilovali o presentaci Moravy prostřednictvím netolerantní a duchovně nevýrazné postavy Jana Sarkandera, když se jim nabízela a nabízí možnost usilovat o blahoslavení a svatořečení postavy duchovně hlubší a historicky mladší? Mám na mysli františkánku Helenu Kafkovou, která přijala řádové jméno Maria Restituta. Narodila se roku 1894 v Brně. Působila jako zdravotní sestra na operačním sále v nemocnici v Mödlingu u Vídně. Na základě udání byla roku 1942 zatčena. V březnu 1943 byla v budově zemského soudu ve Vídni popravena za své neskrývané kritické postoje vůči národnímu socialismu z pozice autentické křesťanské víry. Její dopisy z cely smrti odkrývají duchovní hloubku a ničím neotřesitelnou naději víry. Postoj Heleny Kafkové je srozumitelný všem (nejen katolíkům) a narozdíl od postojů Jana Sarkandera je inspirativní pro duchovní obnovu v dnešní době.