Začnete-li vyprávět v kroužku svých známých o Basileji, tomto líbezném městě na Rýně (po Praze a Římu nejúchvatnějším), pak se vašim přátelům chemikovi a lékaři v mysli vybaví jména špičkových koncernů La Roche, Ciba-Gaigi a Sandoz. Váš přítel kunsthistorik si vzpomene na Hanse Holbeina, Arnolda Boecklina a snad i Jeana Tinqueliho, a příteli teologovi se k tomuto městu váže ponejprv jednání bratří z Jednoty o čtyřech Pražských článcích a následovně jména Oekolampad, Barth, Cullmann, (některým i) Lochman.
Historie je tu stále živá, ale mluvme raději o hic et nunc basilejské teologie. Jako první charakteristický rys by bylo třeba vyzvednout její nehomogeničnost. Která teologie tedy „vede“? Co se počtu praporečníků týče (prý s tím souvisí její dobová naléhavost) je to teologie feministická. Feminismus je živý duch doby (po pádu železné opony se rozprostraňuje už i v Čechách) a nezůstává uzavřen do klášterních zdí církve. Ženy-Amazonky pronikají do společenských struktur ve všech jejích institučních složkách a chtějíc se vyrovnat partneru po svém boku učí jej pohledu po žensku (netuší ještě, že kopou hrob jemu a samy si podřezávají větev, na které visí!). V teologii upřednostňují ženské biblické postavy před mužskými, vynášejí na světlo nenastalé satisfakce ženskou zbožnost demonstrovanou na postavě hříšné světice Máří Magdalény, tohoto typu vší ženské tělesnosti a kajícné věrnosti (hlavní protagonistky na basilejské fakultě jsou R. Munzová a Ch. Lienemannová). Na straně druhé by bylo omezeností nevidět, že ženské antropomorfismy starozákonního Boha, stále ještě prosakující patriarchálními hodnotami, prohloubily boží dimenzi o sympatickou něhu, teplo a blízkost. (Takto např. oslovuje farář F. Christ z Münsteru Boha Otce: Otče náš, který nás utěšuješ tak, jak nás naše matka těší…)
Další z teologií (či lépe mód v teologii – jak říká profesor Cullmann v mém rozhovoru s ním v Protestantu 8/94), která je s tou prvou v ledačems v tandemu, je teologie osvobození. Její aktivátorky jsou opět ženy. Na rozdíl od svých latinskoamerických souputnic se neosvobozují z jařma chudoby, hladu, politického a ekonomického vykořisťování, ale z patriarchálních mechanismů, diskriminace a nadvlády falu (není právě toto v pozadí vysokého procenta lesbických párů?). Velké přízni z řad konformních studentů se těší hnutí HUK (Homosexuelle und Kirche). Na poslední akci Blockwoche 94 – v týdnu přednášek na vybrané téma – navrhovali jeho iniciátoři možnosti integrace homosexuálů do společnosti ve všech jejích institučních složkách (církev tu slouží jako jedna z pootevřených bran), aby již více nebyli diskriminováni za svou odlišnost, kterou ani experti nedokáží odůvodnit (teolog tu najde namnoze kvapněji odpověď než lékař). Leitmotiv posledního Blockwoche zněl: Das Jahr 2000 – schwule Pfarrer und lesbische Pfarrerinnen. Pro zajímavost uvádím, že nejorganizovanější studentský svaz na universitas basiliensis jsou homosexuálové.
Intelektuálně zajímavější teologický proud lze najít na poli rozhovorů křesťanů s židy. Oba novozákoníci, R. Braendle (nástupce Cullmannův) a E. Stegemann, jsou jeho hlavními protagonisty. Z jejich iniciativy obohacují každoročně nabídku přednášek, seminářů a cvičení partneři z druhé strany (byli tu např. curyšský rabín A. Friedlander a ženevský sociolog J. Halperin). Hlavní deficit pražské ETF na tomto poli – rozhovor „o nich bez nich“ – zde neplatí.
Katedru Starého zákona zdobí toho času dvě jména, českému bohoslovci ne neznámá (pokud pracuje s komentáři). Jsou to K. Seybold (z jeho iniciativy obdržela v roce 1982 prof. B. Komárková doktorát Basilejské university), specialista na proroky a žalmy, a E. Jenni, polyglot, odborník na semitské jazyky (studentům je znám jeho Lehrbuch der hebraischen Sprache des AT).
V oblasti systematické teologie je nehomogennost nejbizarnější. Barthova odkazu se ujímají jeho interpreti – v separovaném kroužku doktorandů J. M. Lochman a v archivu K. Bartha pan Stoevessant. Nutno poznamenat, že ani velký Karl se nestal doma prorokem. Mezi studenty jsou ve větší oblibě D. Sölleová, W. Pannenberg, W. Joest a P. Tillich. Sympatický J. Fischer (společně s H. Ottem současný systematik), přišlý z Tübingen, je – řekl bych – spíše „žák“ Schleiermacherův než Barthův.
Móda v teologii se rodí a umírá se svým tvůrcem a obhájcem. Na teology se rychle zapomíná – to jsou slova Cullmannova. Na mou dějinně spásnou koncepci bible nikdo nenavazuje. Jen má práce na poli ekumeny má pokračovatele.
Minulý rok ukončil své akademické působení W. Neidhart, vynikající odborník na prakticko-teologické problémy. Získal renomé v práci s mládeží. Byl spolu s Ch. Barben-Müllerem král reálné, tedy praktické teologie a její završující článek vůbec.
Nemohu a nechci psát o všech. Ale jméno U. Gäblera, profesora církevních dějin, zmínit musím. Tento rakouský rodák, spřízněná duše z c. k. Rakouska, je totiž nejlepší. Ten největší sál v Collegiengebaude – moderní budově university pro fakulty teologie, filosofie, práva a sociologie – byl na jeho přednáškách do posledního místa obsazen. Proč? Vysoká kompetentnost, výjimečně přitažlivý způsob přednesu – a stálý úsměv. Až nakažlivý.
Je překvapující, že Basilej, město filosofického ducha – vždyť tu působili Erasmus, Nietzsche, Jaspers – nemá toho času postavu hodnou těchto jmen. Není tu žádný Habermas, Lyotard, Foucault, Levinas… Je tu – žena. A. Piepperová, skvělá interpretka Nietzscheho. Nežije-li tu valně duch Barthův, pak duch Nietzscheho velice velmi. Osmdesát procent studentů filosofie píše diplomové práce o něm: Nietzsche a postmoderna, Nietzsche ve světle nové kritiky, Nietzsche jako ideologický předchůdce fašismu, Nietzsche a… pizza!
Zůstaneme-li u duchů, kteří zde žijí (a to i mimo akademickou půdu), pak je to C. G. Jung a R. Steiner. Obě vědy (Natur -und Geisteswissenschaft) – přitažlivé jak esoteričností konce, tak racionalitou počátků – odsouvají spolehlivě současné křesťanství za hranice aktuálnosti. Studenti infikováni Nietzscheho „nadčlověkem“ a profit-myšlením (neboť právě toto je švýcarská varianta des Willens zur Macht) vyjadřují svůj citový život snáze uměním, zvláště hudbou (každý žák hraje obstojně na jeden dva nástroje), než modlitbou Otče náš. Jak dalece je této imitace hudba schopná, je těžko posoudit obecně. Náboženský hlad (a s tím spojená žízeň po neobyčejném zážitku, doteku zevnitř) se vždycky ukáže na vysoké návštěvnosti bohoslužeb zpestřených o spirituální a meditativní písně z Taizé. Všiml jsem si tří „magnetů“ zvýšené návštěvnosti kostelů, jinak téměř prázdných (kromě Münsteru): 1) výše zmíněná spiritualita, 2) interpretace teologie, kterou předkládá E. Drewermann (na tento způsob píše kázání vynikající Marianne Gretteová), 3) civilní interpretace smělých pokusů (Felix Felix – právě on je považován za faráře nového typu, který opustil instituční struktury církve a vešel do ulic – konkrétně do kaváren, barů, diskoték a mezi homosexuály).
Píši-li o teologii, studentech a hudbě, pak je třeba říci, že žádný z magnetů nesvedl zmagnetizovat basilejčany tak silně – a to bez rozdílu věku – jako to dokázala skupina Pink Floyd. Na dvou koncertech na stadionu zum Jäggeli podlehlo její přitažlivosti stodvacet tisíc hladovějících. Po čem? Po hudbě, která je něžná, mystická, imaginativní, která oslovuje dřímající roviny duše, boří zdi a hranice zvyků, ba i očekávání, ironizuje pravidla, láme pouta, nese na křídlech, míří do výšek, ke světlu. Překlenuje rozdíl mezi racionálním a spirituálním, vnějškovým a niterným, obecným a jedinečným. Učí pokoře před krásou, tichostí, před výrazem (vizuálním i audiálním), vypovídá o lásce, přátelství, svobodě, touhách, nadějích (to vše najdete na posledním albu The Division Bell). Není jejich koncert vpodstatě obřad do zasvěcování mystérií hudbou, veršem a laserovým show? Nejsou Gilmour a Wright vlastně mystagogové, kteří zasvěcují do tajemství života pomocí prostředků legitimních atomovému věku? To je tedy teologie skupiny Pink Floyd.
Že jsem spadl z akademické půdy do ulic? Ale ano! Tamtudy vedly mé kroky na seminář. A mohu dodat, že ne jenom na pražských ulicích vás osloví svědkové Jehovovi. Ba co víc, v Basileji vás zastaví i scientologists, aby vám nabídli tu zaručeně pravou cestu ke štěstí, vyrovnanosti, zdraví a životu bez problémů. Stačí prý jít jen kousek s nimi a koupit jejich knížku Dianetic ve formátu podle přání. Těm se ale můžete omluvit třeba větičkou – promiňte, prosím, ale spěchám právě k synagoze – i když nejste zrovna žid.