Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.
Evangelium podle Matouše 6,24–34
Ježíš mluví o dvojím, protikladném způsobu života. Jeden způsob vyjadřuje slovy mít starost o svůj život, druhý charakterizuje jako hledání království Božího. Jistě nás nepřekvapí, že Ježíš Kristus zve k tomu druhému. Kupodivu nás však také nepřekvapí zjištění, že se ocitáme uprostřed toho života, ve kterém máme starosti, a to i v církvi, kde jsme chtěli království Boží hledat.
Máme starosti, jistě každý své osobní, ale pokud jsme vzali vážně svěřenou odpovědnost za život sboru, církve, pak máme starosti i zde, starosti právě o tento život. Jsou prostě tu – starosti, jak všechno zaplatit, abychom se měli vůbec kde scházet, abychom byli schopni uživit lidi, kteří by se měli plně věnovat práci ve sboru. Starosti nám však také dělá, jak oslovit ty, kdo se církvi odcizili. Starosti nám dělá, jestli je to opravdu evangelium, co se dostává ke slovu v našich sborech, jestli usměrňuje a utváří sborové společenství, organizaci církevního života. Starosti nám dělá, jestli se pro svět kolem nás nestaneme jen rezervací, starožitností, laskavě trpěnou na rozdíl od minulých časů, ale také přehlíženou, protože se odtud přece nedá nic pozitivního čekat. Starosti nám dělá, aby to nakonec nebyla pravda – že nebude co nabídnout. Máme starosti, pokud nám církev a její pověření vůbec za starosti stojí.
Je totiž daleko snadnější nepustit si starosti k tělu, když se týkají církve, když nejde přímo o střechu nad mou hlavou, když nejde o můj příjem, o mé postavení. Stává se to, že Ježíšovo slovo nemějte starost poslouží jako zastírací heslo při útěku od odpovědného rozhodování o životě církve tváří v tvář problémům naší současnosti, našeho každodenního života.
Vzít vážně a doslova můžeme Ježíšovu výzvu nemějte starost o svůj život, když vezmeme stejně vážně a doslova jeho pozvání: Hledejte především jeho (Boží) království a spravedlnost. To je pozvání velice náročné a s přeširokým polem působnosti. Je to pozvání k aktivitě, která se neodvrací od toho, co nám působí starosti. Je to pozvání k aktivitě, která však problémy a těžkosti života vidí jinak, hodnotí je jinak a vyrovnává se s nimi jinak než staráním o svůj život – a to proto, že je tato aktivita jinak zaměřena. Pozornost už není soustředěna na nás lidi a na to, co dokážeme pro sebe udělat. Pozornost je soustředěna na dárce života, na jeho rozhodnutí věrně setrvat při svém stvoření. Zaměřit se na něj, nebeského Otce, k tomu zve Ježíš, když připomíná jeho péči o lilie polní a ptactvo nebeské.
V době, kdy vymírají celé druhy živočišstva a vegetace, může se tento argument zdát poněkud nepřesvědčivý. Jenže Ježíš tímto slovem nepodává důkaz, že na Hospodina Boha je možné se spolehnout. Vždyť i v Ježíšově době toho bylo dost, čím by mohli takový argument pro Boží péči zpochybnit. Stačí jen číst žalmy, abychom se o tom přesvědčili. Ježíš nechce podat důkaz. On daruje možnost, jak vidět život ve světle Boží věrnosti a milosrdenství, dává poznat, že i ve světě plném problémů a ohrožení chrání Boží věrnost prostor k životu, umožňuje žít i za nepříznivých okolností světa hříchu.
Ježíšovo ohlašování království Božího zve k víře, že Hospodin Bůh má pro své stvoření budoucnost, dobrou budoucnost, kterou ve své svrchovanosti uskuteční navzdory odporu, zlobě, smrti. V hledání tohoto království smíme najít život.
V hledání, tak vystihuje Ježíš požehnaný způsob života, ve kterém není pánem a pohaněčem starost. Hledání nabízí Ježíš, když dal poznat, jak lživá a bláhová je představa, že by si člověk svým staráním a obstaráváním a zabezpečováním mohl ochránit a zachránit svůj život, nebo alespoň jeho zítřek. Ustarat se k smrti, to dokáže člověk, když se mu stává neúnosnou existence v nejistotě a strachu. Ustarat se k smrti dokáže člověk, když se domnívá, že má život ve svých rukou.
Aby před tím zachránil, vstoupil Ježíš Kristus do našeho světa. On povzbuzuje a varuje: Nemějte starost o svůj život a zve: hledejte především Boží království a spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno. Ježíšovo slovo ukazuje, co dělat můžeme a máme, a co můžeme přijmout jen jako dar.
Můžeme a máme hledat království Boží – to je pověření a úkol, který se vztahuje na všechno, čím žijeme a co jsme. Týká se celého života. Jen zbožné projevy a zájmy – na místo těch „světských“ – zdaleka ještě nemusí být hledáním království Božího. To ukazuje Ježíšova kritika farizeů, jejich zbožnosti, modliteb, postů, milosrdných skutků. I to může být jen staráním a obstaráváním a zachraňováním života na vlastní pěst. I v této oblasti lidského života, ve zbožnosti, platí Ježíšovo: Nemějte starost o svůj život, ale hledejte především království Boží a všechno ostatní vám bude přidáno.
Můžeme a máme hledat, jaký vliv chce mít Boží království na naše rozhodování, myšlení, jednání, mluvení, prostě na to, co naplňuje naše dny. Smíme a máme hledat Boží království i tehdy, ba právě tehdy, když na nás doléhají starosti a nejistota. Problémy, s kterými zde máme co dělat, se v mnohém podobají problémům a starostem, které řeší celá společnost. A řeší je všelijak, protože na sebe sama je zaměřen ve své starosti jedinec i společenství. O svůj život má strach. Z této ustarané soběstřednosti vyvádí Ježíšova výzva Nemějte starost o svůj život. Tato výzva vede do společenství, do šíře Božího kralování. Má upozornit, že církev hledající království Boží nemůže své problémy řešit všelijak – jak se to zrovna hodí, jak se to „zdá“ být výhodné, jak se to prostě dělá. Církev hledající království Boží hledá řešení, které odpovídá záměrům spásného kralování Božího, jeho spravedlnosti.
Potřebujeme ovšem dnes uslyšet, že k této spravedlnosti patří i sdílení se slabšími – nejen bratry, ale také sbory? Potřebujeme si připomenout, že pro církev hledající království Boží je pravda víc než jen názor většiny? Potřebujeme slyšet, že pravdu hledáme a podřizujeme se jí v slovu Božím? Amen