rozhovor s Hansem Küngem
Toto interview přetiskujeme z Lufthansa Bordbuch 5/91 v překladu Lenky Mertové.
Hans Küng ze švýcarského Lucernu bydlí od roku 1960 v univerzitním městečku Tübingen, cítí se však doma všude na světě, kde se lidé vážně ptají po Bohu. Jeho dosavadní práce obnáší čtyřiačtyřicet knih, které byly přeloženy do dvaadvaceti jazyků. Küngova teologie je kontroverzní i populární, kritická vůči církvi i katolická – ne ovšem katolická pouze ve smyslu konfesijním, ale ve smyslu, který Küng sám považuje za základní, totiž katolická jakožto „univerzální“. Pro Künga nevedou všechny cesty do Říma (kde roku 1948 započal studium filosofie a teologie a kde byl roku 1954 vysvěcen na kněze), nýbrž spíše do Nazareta k historické postavě Ježíšově. Charakteristickým rysem jeho teologie je překračování konfesijních hranic. Mnohé církevní autority považovaly v posledních letech jeho neustálou snahu o otevřenou diskusi uvnitř římsko-katolické církve stále více za proticírkevní provokaci. Roku 1979 bylo Küngovi (kterého papež Jan XXIII. jmenoval oficiálním poradcem II. vatikánského koncilu) odňato za papeže Jana Pavla II. církevní oprávnění vyučovat. V roce 1980 odešel Küng z katolické teologické fakulty, zůstal však ředitelem Institutu pro ekumenický výzkum, který vede od roku 1963. Jeho statut kněze zůstal nezměněn. Po odnětí církevního oprávnění vyučovat pokračoval Küng ve své analýze současné filosofie a zintenzivnil svůj dialog s mimokřesťanskými náboženstvími. V přechodné době od moderny k postmoderně, od osvícenství k dnešku, nevidí jen výzvu náboženství, ale i jeho novou naději. Náboženství může nabídnout světový etos a novou šanci pro světový mír.
Německo je jednou z nejbohatších zemí. V neposlední řadě, díky církevní dani, patří jeho církve k nejbohatším na světě. Že to má své výhody, je evidentní. Má to rovněž nevýhody?
Existuje tu nebezpečí, že církev bude fungovat jako finančně dobře namazaná mašina, avšak ztratí ducha. To samozřejmě nemusí platit o mnoha jednotlivých farnostech a jejich farářích, kteří konají dobrou práci. Je však zřejmé, že právě římsko-katolická církev – v každém případě pokud jde o sporné otázky, jako jsou sexuální chování, rodinná etika, role ženy, ekumenické vztahy či demokracie v církvi – již nezasahuje lidská srdce tak, jak tomu bylo dřív.
Před třiceti lety jste byl oficiálním poradcem II. vatikánského koncilu. Jak se náboženství od té doby změnilo?
Jsme uprostřed pohybu k době postmoderní. To, co se nazývá typicky moderním, ocitlo se v krizi. Dřívější eurocentrický svět se stal polycentrickým. Žijeme v postsocialistické, a já věřím, že i v postkapitalistické době – sociální a ekonomické tržní hospodářství je totiž něco jiného než kapitalismus. I moderní přeceňování vědy, technologie a industrializace se mění. V tomto kontextu má i náboženství samozřejmě jiný význam.
Jak se tedy liší náboženství období moderny od náboženství v době postmoderní?
V období moderny se náboženství vnímalo často jako opresívní a represívní faktor. Tak jako se náboženství (v podobě oficiální církve) stavělo proti moderní filosofii, tak se stavělo i proti moderní přírodní vědě. Případy Galilea a Darwina jsou jen špičkou ledovce. Náboženství se často stavělo i proti industrializaci, a především proti demokracii a lidským právům. Obzvláště římsko-katolická církev, ale zdaleka nejen ona. Dnes se to opravdu změnilo. Náboženství se mnohokrát ukázalo jako osvobozující – psychicky i sociálně. Nejdůležitější zkušenost od NDR a východní Evropy přes JAR až po Filipíny je ta, že člověk s náboženským přesvědčením mohl zůstat svobodnější od totalitních stran a absolutní státní autority, a mohl tak z náboženského přesvědčení rozhodným způsobem přispět k demokratizaci.
Co je charakteristické pro dnešní potřebu náboženství?
V období moderny jsme vyzkoušeli v podstatě všechno. Neexistuje bůh, kterému by se neobětovalo – myslím samozřejmě bohy moderní. Byli a stále ještě jsou lidé, kteří nadále absolutně věří ve vědu. Nebo ještě neochvějně věří v boha „rozum“, jako za časů francouzské revoluce. Mnozí věřili v národ, nebo prostě v boha „pokrok“. Nic proti vědě, rozumu, národu či pokroku, ale nic z toho se nesmí zbožštit. Potřeba náboženství je proto opět zde tak zjevně silná, protože lidé jsou příliš hluboce zklamáni tím, co se ukázalo nebýt božským a co naopak často, na Západě i na Východě, vedlo ke zkáze. Ne zbytečně mluvíme o konci ideologií, zatímco o konci náboženství dnes mluví sotvakdo.
Je pro vás myslitelné náboženství bez církve?
Ano. Nelze popřít, že lidé mohou žít nábožensky i bez církve. Existuje mnoho lidí (například mladé ženy), kteří už toho mají dost – nechat si poroučet od římsko-katolické církve ve věci plánování rodičovství, ordinace a podobně, jak se to dnes děje. Přestali se pro tuto církev angažovat, přesto však se pokoušejí zůstat náboženskými. Jako teolog angažující se pro církev to přirozeně považuji za velmi politováníhodné, protože tak často ztrácíme nejhodnotnější a nejangažovanější lidi.
Ve vašich posledních pracích se stále znovu objevuje pojem „změna paradigmat“. Co znamená změna paradigmat?
Paradigmatem míním souhrnnou konstelaci přesvědčení, hodnot a způsobů jednání, kterou sdílejí členové určitého společenství. Výměnou paradigmat míním epochální zlomy v dějinách společnosti nebo ducha. Jako například v astronomii došlo k výměně ptolemaiovského obrazu světa za koperníkovský, tak došlo i v náboženství k přelomu od středověku k reformaci nebo dnes od doby moderní k době postmoderní. Jednotlivá data – Slunce, Měsíc a hvězdy – zůstávají stejná, vykládáme je však ve zcela změněné souhrnné konstelaci. I v oblasti náboženství zůstala základní data křesťanské víry zachována – Bůh, Ježíš Kristus, Duch svatý, církev. Ale všechno to dnes vidíme ve zcela proměněné společenské a kulturní souhrnné konstelaci.
Jak by mohlo nebo mělo vypadat dnešní paradigma?
Církev by se dnes měla znovu obrátit ke svým počátkům, k tomu, co vlastně chtěl sám Ježíš z Nazareta – a potom se nově přizpůsobit podmínkám dnešního paradigmatu.
Co jsou nové podmínky dnešního paradigmatu a co znamenají pro náboženství a církev?
Jenom několik stanovisek: Církve by se měly konečně oprostit od představy, že Evropa je pupek světa. Musíme vyvinout něco jako globální ekumenické vědomí, musíme vzít vážně náboženské tradice Asie, Afriky a ostatních světadílů. Náboženství dnes musí zcela jiným způsobem podporovat partnerství muže a ženy. Proč ne ženatí katoličtí faráři a proč ne ordinované ženy?
Dále je důležitý zcela jiný postoj k přírodě: vždyť právě věřící lidé považují svět za boží stvoření a ne za hmotu, kterou má člověk k dispozici. Musíme pryč od antropocentrismu, který charakterizoval modernu a který je spoluzodpovědný za bezohledné vykořisťování stvoření. A konečně jiný postoj k válce a míru: Pro postmodernu je charakteristické uvědomění, že nová velká válka by prakticky zničila svět.
Od roku 1963 řídíte Institut pro ekumenický výzkum v Tübingen. Co je to ekumena?
Řecké slovo pro ekumenu znamená doslova „celá obydlená země“. Nejdříve to byl opis pro snahy křesťanských církví na této zemi spolupracovat v otázkách víry, misie a sociální odpovědnosti. Dnes vidíme, že existuje i mimocírkevní ekumena, ekumena mezi náboženstvími. Nesměřuje jednoduše k jednotě náboženství jako ekumena mezi křesťanskými církvemi. Interreligiózní ekumena neusiluje o jednotné náboženství, ale o mír. Jedno se stalo jasným: Nebude mír mezi národy bez míru mezi náboženstvími. Ekumena má však ještě třetí smysl: Uvědomili jsme si, že obydlená země již nemůže být obývána, pokud budeme dále takto hospodařit. Ve zcela základním smyslu musíme pěstovat ekumenu, aby země byla obyvatelná.
Co znamená světový étos, o němž mluvíte ve své knize „Světový étos – projekt“?
Světový étos znamená minimum společných hodnot, měřítek a postojů pro celé lidstvo. Tedy to, co lidstvo potřebuje, aby vůbec mohlo společně žít. Náboženství světa by měla intenzívněji spolupracovat, aby silněji vyzvedla do povědomí to, co je již nyní společné – požadavek pravdivosti, spravedlnosti, ochoty k míru, „desatero přikázání“. Světová náboženství by v budoucnu měla více zdůrazňovat to, co je společné, než co rozděluje.
Může náboženství uspět tam, kde doposud selhala politika?
Náboženství nemůže nahradit politiku. Stejně jako politika nemůže nahradit náboženství. Ale náboženství může politice připravovat půdu, může položit duchovní základy pro politická rozhodnutí. Mohli jsme něco takového zažít v případě politiky vůči Východu, která byla duchovně a morálně připravena Memorandem evangelických církví v Německu pro porozumění s Polskem. Pro křesťana není hanbou, když se vzdá země, aby tak podpořil porozumění a pokusil se o smíření. Náboženství by mohla udělat pro porozumění a smíření ještě mnohem více. To platí především pro vztah mezi Izraelem a Palestinci. Situace by se mohla radikálně změnit, kdyby náboženští vůdcové na obou stranách nekázali násilí a nenávist, ale veřejně vystupovali za mír (1991 – pozn. red.). Za druhé by mohla náboženství politiku provázet, kriticky provázet. Je potřeba morálně věrohodných instancí, které za určitých podmínek řeknou i politikům: Nemáš dělat, máš dělat. Potřebujeme víc postav jako Martin Luther King, Mahátma Gándhí, arcibiskup Romero nebo Václav Havel. Tato prorocká funkce je pro církev nezbytná.
Může náboženství napravit politické chyby?
Náboženství může napomáhat, aby se zkušenosti minulosti nepotlačily, ale konstruktivně zpracovaly. Příklad: Židovsko-křesťanský dialog v Německu. Ne samotné placení válečných náhrad, obnovení diplomatických vztahů, četné politické rozhovory – které je třeba hodnotit pozitivně – mohou přinést mír a smíření. Jsem pevně přesvědčen, že k trvalému smíření mezi židy/Izraelity a křesťany/Němci může dojít pouze tehdy, budou-li zapojeny i hluboké náboženské dimenze. V neposlední řadě jsem jako křesťanský teolog nyní napsal knihu Das Judentum, abychom mohli 50. výročí konce války oslavit v jiné situaci než výročí 40., které bylo zakaleno četnými zastíráními, nedorozuměními a výčitkami. Zde mohou náboženství přispět svým dílem.