Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“.
Jan 8,1–11
Příběh o Ježíšovi a cizoložnici je dramatický, plný napětí. Jen si to představme. Ježíš sedí na chrámovém nádvoří, kolem něho zástup posluchačů, kteří mu visí na rtech. Možná jim ještě v uších a srdcích zní to Ježíšovo veliké volání z předchozího dne: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ A možná toto ráno, kdy se odehrává náš příběh, nejen učil, ale také uzdravoval nemocné a odpouštěl hříchy. Radostně vzrušená atmosféra.
A náhle je tu ta žena. Cizoložila. Nejspíš ji přistihli právě tuto noc s milencem. Kde je ten milenec? Proč ho nepřivedli také? Podle zákona mají být ukamenováni oba. Možná už byl ubit kamením před jejíma očima, než někoho napadlo použít ji k provokaci toho nepříjemně populárního potulného rabína jménem Ježíš a než ji přivedli sem. Možná přivedli ženu a ne muže proto, aby spíše vzbudila Ježíšovu lítost, aby jí odpustil a aby se tím dopustil zjevného rozvracení Božího i lidského pořádku.
Žena dobře ví, že podle zákona je s ní konec. Asi ji hned na místě zbili, když ji přistihli, představme si opuchlý obličej s krvavými šrámy, v očích strach. Může jí být patnáct, šestnáct let, tehdy se dívky vdávaly mladé. Kdoví, za koho ji provdali, v manželství možná nepoznala lásku, v citovém zmatku podlehla naléhání svůdce a šla za hlasem svého srdce. Ježíš, který je dobrota sama, to dobře vidí – jak by jí mohl nechat ublížit?
Jenže to je právě ta potíž s naším příběhem. My sice teoreticky uznáváme, že cizoložství je těžký hřích, vždyť „Nezcizoložíš“ je v Desateru hned vedle „Nezabiješ“. Ale žijeme v době, která se pomátla natolik, že tento hřích patří k jejím běžným zábavám. Dávno jsme zapomněli, jakou hrůzu znamenalo cizoložství ve starém Izraeli. Znamenalo smrtelně ublížit manželovi, a co víc: učinit něco, co si hnusí Hospodin, strašný soudce vyvoleného lidu. Ježíš nebyl žádný moderní liberál, který by chtěl otupit tvrdé hrany Mojžíšova zákona ve jménu humanity. V jeho očích ta žena zasloužila ukamenování, které ji čekalo. Přiznejme si, že to je pro nás silná káva. My bychom jí udělali kázání o morálce, možná bychom ji poslali do poradny, kde by se řešilo její rozvrácené manželství, ti nejpřísnější z nás by ji odsoudili na pár dní do vězení nebo by jí dali, kdyby šlo o jejich vlastní dítě, pořádný výprask. Ale smrt? Ne, to my jako děti své doby musíme odmítnout.
Abychom pochopili příběh cizoložné ženy, aby na nás mohl dolehnout v celé své síle, abychom zaslechli jeho zvěst, musíme si ho upravit. Musíme si sem dosadit situaci, která pro nás bude znamenat přibližně to, co pro Ježíše a pro jeho posluchače znamenalo cizoložství. A tak si představme, že před Ježíšem nestojí nešťastné vyděšené děvče, ale třeba člověk, který byl chycen s rukama od krve po sexuální vraždě. „Mistře, tento muž byl přistižen, když pro svoji rozkoš znásilnil a zavraždil třináctileté děvče. A spáchal takovou hroznou věc potřetí. Co říkáš, má takový zvrhlík právo na život? Je to vůbec ještě lidská bytost?“
Ježíš mlčí a píše do písku. Provokatéři naléhají, on neodpovídá. Co to dělá? Že by jen tak v rozpacích nebo pro zvýšení napětí něco čmáral? To určitě ne. On tím psaním vyjadřuje něco podstatného. Vykladači hádají, že píše svůj Nový zákon, který zní takto: Přišel jsem, abych tě vysvobodil z tvého hříchu, ať jsi provedl cokoli. Jsi volný, jsi čistý a celý, začínáš znovu jako Boží dítě. Řekne jen jednu větu: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A je to víc než psychologicky obratný manévr, je to i víc než hluboká moudrost. Je to mocné slovo. Provokatéři odcházejí, nejspíš zahanbeni. Snad k nim to mocné slovo proniklo a oni pochopili – aspoň zčásti – svou ubohost a Ježíšovu pravdu. Nakonec Ježíš vyřkne to osvobozující: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ A to jeho mocné slovo stačí na každý hřích, i na ten, který se nám zdá nepochopitelně zvrhlý, neodpustitelný, ať už jsme nebo nejsme přívrženci trestu smrti.
Co je v bibli, to je o nás. Kde se máme najít v příběhu cizoložné ženy, nebo jak jsem navrhl upravit pro lepší srozumitelnost, v příběhu sadistického vraha?
Zkusme nejdříve najít se v těch provokatérech. My jsme ochotni prominout hřích jaksi všeobecně, když odříkáváme Otčenáš, nu ano, odpouštíme našim viníkům, ale když narazíme na konkrétní krutost a lidskou špínu, třeseme se takzvaným spravedlivým hněvem. Hněvem, ze kterého čouhá krvežíznivost a hrůza z toho, že bychom se tomu zločinci mohli nějak podobat. Skloňme hlavu před Ježíšovým mocným slovem, dejme se zahanbit a řekněme v duchu tomu vrahovi: „Bůh ti odpusť, já tě nesoudím.“
Ale my jsme v tom příběhu i tou cizoložnicí, nebo tím vrahem. Tam uprostřed zástupu, obžalováni a usvědčeni stojíme i my, jeden každý z nás, já a ty. Pomysleme na to nejhorší, co jsme v životě udělali, na důvěru a lásku, kterou jsme zradili, na svou největší krutost nebo zbabělost, za kterou se stydíme. Kdybychom my měli tak chladné nebo zvrhlé rodiče jako měl možná ten vrah, kdybychom neměli strach z trestu, kdybychom ovládali své city a své jednání tak špatně jako on, kdybychom nebyli schopni normálního pohlavního života – kdoví, čeho bychom se dopustili. Tak se postavme vedle něj a spolu s ním slyšme: „Ani já tě neodsuzuji.“
Ještě je tu jedna postava. Ježíš. Ale copak my se můžeme postavit na jeho místo? Ano, můžeme a máme! Jsme jeho lid, jsme jeho tělo. Jeden krásný a hluboce pravdivý obraz to vyjadřuje tak, že on se znovu a znovu rodí v našem srdci. A my máme účast na jeho utrpení i na jeho činech. Neseme jeho kříž. Námi prochází i to mocné slovo „Jdi a už nehřeš.“
To slovo má pokaždé jinou podobu. Slovo nemusí být vždycky zvuk vycházející z úst. Církev mluví i tím, co dělá – a co nedělá. A jsou lidé, které za dnešní inflace slov je možno oslovit už jen činem, nebo tak, že čin a slovo jdou ruku v ruce. Slova „Jdi a už nehřeš“ neříká církev jen tak. Ona zároveň – pokud si na církev jenom nehraje – dělá všechno pro to, aby lidem z hříchu pomohla. Ona je v jejich bídě všemi prostředky chrání, učí, povzbuzuje a pozvedá jejich lidskou důstojnost tím, že jim svými činy dává najevo solidaritu, že je přijímá jako bratry.
Na Ježíšovo slovo a ježíšovský čin čekají vrazi i jiní zločinci v domech, kterým hrdě říkáme „nápravně výchovná zařízení“, ale ve kterých docilujeme spíš jen zkázy duše i těla než nějaké výchovy. Pro nás jsou dnes brány těchto zařízení otevřené, kdokoli se může přidat ke křesťanské vězeňské službě a vstoupit, nemusí mít žádné zvláštní vzdělání nebo nadání. Překážky jsou jen v nás. Ježíšovo mocné slovo „Jdi a už nehřeš“ chce námi procházet do těchto smutných domů. Až to slovo sami uslyšíme, až mu sami pro sebe porozumíme, až je radostně a plně přijmeme, pak projde. Amen