(rozhovor s malířem Antonínem Střížkem)
Antonín Střížek
narozen 22. 5. 1959 v Rumburku
studia: SUPŠ Praha, 1976–80
AVU Praha, 1983–1988
žije v Praze.
samostatné výstavy:
1989 KS Blatiny, Praha
1989 Orlická galerie, Rychnov nad Kněžnou
1992 Galerie MXM, Praha
1992 Špálova galerie, Praha
1993 Vídeň, Hamburk – Rozbité zrcadlo
1994 MXM, Praha
Jako jediný z českých výtvarných umělců jsi měl možnost zúčastnit se ve Vídni projektu „Rozbité zrcadlo“. Jaký význam měla pro tebe tato výstava?
K účasti mne přizval německý kurátor Gaspar König, který před dvěma lety viděl mou výstavu v pražské „Galerii MXM“. Bylo to pro mne významné pozvání, protože výstavy se účastnili umělci z celého světa. Tématem bylo malířství v dnešním kulturním dění. Malba se totiž dostala v posledních letech na okraj zájmu a výstava měla ukázat, zda právem.
Dá se mluvit o krizi?
Dnes se mluví o krizi vůbec. Malířství jako tradiční disciplína – vedle architektury a sochařství – ustoupilo do pozadí. Ústup je zapříčiněn vstupem nových médií: televizí, videem, novým způsobem využití technických prostředků a materiálů. Vznikla nová odvětví: instalace v prostoru – to už není ani socha, ani obraz. Předzvěstí tohoto vývoje byl už dadaismus. Tvůrce objektu vyjme ze svého prostředí určitou věc a ukáže ji v jiných souvislostech. Divák je přinucen dívat se na ni z jiného úhlu. Tímto posunem malba ztratila svoji slohotvornou funkci. Všechny slohotvorné prvky vyzkoušela a dnes je těžké objevovat něco slohotvorně nového.
Proč tedy maluješ?
Většina umělců chce říct něco nového. Nové je to, co je v rozporu s obecnými představami o tom, co je nové. Obecné představy jsou ovlivněny zkušeností, tzn. tím, co už bylo. Proto „skutečně nové“ lidé častokrát nechápou jako nové. Spíše očekávají, že nové bude křičet, burcovat, šokovat. Ale cesta novosti může být úplně jiná, a tady vidím možnost pro svou tvorbu.
Někteří hledají novost v návratu k náboženské tématice. Je to pro tebe inspirující řešení?
Mluví se dnes hodně o sakrálním umění, ale církev úlohu mravního majáku společnosti nehraje už od renesance a humanismu. Umění nemůžeme zredukovat na vyjadřování jen náboženských témat. Tématem vhodným pro výtvarné ztvárnění se může stát cokoliv. Představa, že vážné umění nebo umění křesťanského tvůrce musí ztvárňovat něco z bible, je naivní. O závažných věcech se přece nehovoří jen na půdě sakrálního umění, to je dnes už obecně platná zkušenost. To neznamená, že by byl návrat k biblickým tématům zakázán, ale biblická témata sama o sobě nezaručují, že vznikne kvalitní a duchovní dílo.
Románské a gotické umění vyrůstalo uvnitř křesťanské církve. Můžeme zde pro náš dnešní vztah k umění najít inspiraci?
Pro středověké umělce je příznačné, že svá díla většinou nepodepisovali. Sakrální umění mělo služebný charakter, něčemu sloužilo a bylo anonymní. Umělci neprosazovali své ambice, nešlo jim o seberealizaci. Nedovedli si představit, že jméno má nějaký význam. My dnes hovoříme o Mistru vyšebrodském, o Mistru Theodoriku atd., ale nevíme, jak se ti lidé jmenovali. Podstatné je, že tito umělci do svého díla vložili svou zkušenost a velmi osobní vidění. Ale nenacpali se do toho svým individualistickým, Masaryk by řekl „titánským“, přístupem.
Podobně osobní a zároveň „antititánský“ přístup lze vidět u biblických pisatelů. Ti se také nepodepisovali, ani evangelisté, ale jejich „umění“ sloužilo dalším.
U středověkých umělců vidíme vyváženost mezi tradicí a osobní zkušeností, osobním vkladem. Pokorně ustupují do pozadí, ale ne proto, aby se vzdali odpovědnosti za vytvořené dílo. Není to bázlivost nebo falešná skromnost. Jejich dílo nese stopy osobní zkušenosti, odpovědnosti a nezastupitelnosti ve výpovědi. V tom bych viděl mezi biblickým svědkem a umělcem podobnost.
Tento životní postoj rozvíjí zejména reformace, která jde zpět k biblickému chápání světa, člověka, víry. Máš dojem, že je tento životní postoj lidem vlastní i dnes?
Myslím si, že se stal obecným vlastnictvím, ale došlo tu ke změně funkce umění. Změna je viditelná na tom, k čemu umění potřebujeme. Osobní zkušenost, osobní odpovědnost a nezastupitelnost ve výpovědi – to jsou tři věci, které bezprostředně ukazují spíše k víře než k určité církvi.
V tomto ohledu zastáváš mezi postmoderními umělci zvláštní postavení, když hovoříš o tradici, odpovědnosti nebo dokonce o víře.
Postmodernismus vidím jako slohotvorný prvek. Řeč obrazů se mění – proto se měnily slohy. I když tu třeba byla obsahová závislost na sakrálních tématech, výrazové prostředky se měnily a mění. Dnes samozřejmě existují postmoderní filosofové, mluví se o postmoderním vidění, ale já postmodernismus vidím jako užití určité řeči. Sám stojím na rovině křesťanské a i teď mluvíme spolu jako křesťané. Postmodernismus je pro mne důležitý výrazový prostředek. Užití současné řeči mne nemusí svázat a nediktuje mi, o čem budu mluvit. A ono „o čem“ je jiná věc než postmodernismus. Úroveň není dána postmodernismem. Já nejsem filosof, ale z filmů, z poesie a hlavně z výtvarného umění vnímám, že postmodernismus otvírá možnost řeči, která současnými prostředky – i prostřednictvím nových médií – akceptuje jednotlivosti, které tu byly. Zdá se, že postmodernismus nevytváří nový sloh, že vlastně akceptuje slohy, které byly a jakoby je aktualizuje.
Na rozdíl od postmoderních myslitelů (Václav Bělohradský) se nezříkáš tradice.
S článkem Václava Bělohradského o hamburgrech, který vyšel v Respektu, se neztotožňuji, a ani následná diskuse nebyla šťastná. Svůj přístup k postmodernismu bych mohl přiblížit obrazem, který jsem nedávno namaloval. Je inspirovaný metafyzickým způsobem vidění Georgia de Chirica. Na počátku tohoto století přišel de Chirico s kritickým viděním skutečnosti. Chtěl vytvořit skutečnost novou – vymýšlel novou perspektivu, nová města, nové lidské postavy. Z jeho odkazu vyšli surrealisté, ale surrealismus se nakonec rozmělnil. De Chirico ve dvacátých letech svými obrazy kritizoval současnou společnost – to byl jeho program. Namaloval jsem obraz inspirovaný chiricovskou metafyzikou. První kritik mi řekl, že zřejmě kritizuji materiální svět, člověka poznamenaného technikou a na druhé straně si prý vážím přírody, protože jsem tam namaloval reálného psa. Mne k namalování obrazu ovšem nevedly stejné pohnutky jako de Chirica. Protože moje zkušenost je jiná a budu-li chtít něco kritizovat, budu to dělat jinými prostředky. Postmoderní je asi to, že vezmu náboj de Chiricova obrazu, jeho způsob vyjadřování a použiji ho pro svůj obraz. Dnes se nelze vyjadřovat naprosto stejnými prostředky a ze stejných pohnutek jako de Chirico, ačkoliv problémy, které on řešil, přetrvávají. Můj obraz již není totožný s jeho kritickým obrazem z roku 1920.
Novost tedy hledáš právě v uchopení tradice, aniž by ti tradice diktovala, jak to máš dělat?
Hledám, co vyjadřovat, jak to ztvárnit a proč to zobrazovat – to je, myslím, odvěký problém umění. Ono „proč“ cítím svázané s osobní odpovědností, a zároveň pociťuji odvahu k nepodřízení se tomu, „jak“ to budu dělat. A to „jak“ – to je vždycky nové. Tak vzniká novost věci. Jak jsem již zmiňoval, lidé jsou ovšem připraveni na novost, která už byla: Představují si, že umělec je povinen ostatní něčím atakovat. Možná, že cesta novosti spočívá právě v tom, že nebude nikoho šokovat.
Cítíš se křesťanskou výtvarnou tradicí ovlivněn?
Jsem ovlivněn uměním vůbec, nejen sakrálním. Nejsem ovšem žurnalistický typ umělce, který reaguje na to, co se bezprostředně děje ve světě. Aktuálnost křesťanského umělce vidím v nalézání prostředků. Nejde o to co, ale jak malovat –jak se postavit k malbě a k životu vůbec. Kladu důraz na osobní odpovědnost. Nemusím si myslet, že to nejdůležitější se děje, když mé dílo někdo geniálně vykládá nebo když se moje věci tržně uplatní. Od ostatních tvůrců mě může odlišit pouze to, že si nemyslím, že moje dílo svět rozečte beze zbytků. Já se také nesnažím, abych beze zbytku rozečetl to, co člověk dělá.
Tvoje hledání, jak malovat, mi připomíná filosofický přístup Boženy Komárkové, která také volá k odpovědnosti, netouží po sakralizaci světa, ani po čistě sakrálním umění, a také neškrtá transcendenci.
Je pro mne povzbuzením, když mezi křesťany slyším, co souznívá s mým hledáním. Bohužel se však mezi křesťany velmi často setkávám s naprosto nevzdělaným přístupem k umění. Většina se ani nesnaží vytvořit si nějaký vztah k umění a rozumět mu.
Určitý předpoklad k posunu přece jen nastal. Když jsem na začátku šedesátých let začal chodit do nedělní školy, nebylo vůbec myslitelné, že by se tam (druhý brněnský sbor) malovalo. Dnes se v převážné většině sborů děti výtvarně vyjadřují.
Byla to mylná interpretace Desatera, když věřící chápali „neučiníš sobě rytiny“ jako bojové heslo proti umění. Bible nezakazuje specifický způsob řeči, jímž výtvarné umění je. Vymýcením obrazů z kostelů se věřící stejně nezbavili určitého výtvarného vidění, protože kostel stejně nějak vypadá. Je to dílo lidských rukou, náleží k určitému architektonickému slohu. Sloupy, světla – to všechno jsou viditelné věci, které jen nejdou do důsledků obrazu. Je třeba rozpoznávat hranici, kdy se bráníme zpodobování Boha a kdy máme mít kulturní zázemí; víme, co je diagonála, vertikála, jak pracovat se světlem – to všechno se v kostelích musí řešit a řeší a lidé v tom žijí.
Křesťané tak uvědoměle k umění většinou nepřistupují. Spíše si pochválí, že umění vymizelo z protestantských prostor. Nebo řeknou, že se jim líbí prostota – ale důraz na prostotu je spíše strčením hlavy do písku.
Jde ještě o něco víc. Není to jen strčení hlavy do písku, protože reformace vytvořila nový řád. Umění se nevymýtilo. Je to jen jiné umění než bylo v římsko-katolických bohoslužebných prostorách. Evangelický kostel není věc, která by se jen něčeho zbavila. Není potřeba se vymezovat vůči římskému katolictví – vymezovat se ke chrámu plnému zlata a figurek, andělíčků a symbolů, které evangelická církev zavrhla. Evangelický kostel je výzvou k jinému přístupu ke skutečnosti a k přemýšlení v jiných formách. Věřící se dnes dívají na reformaci jako na období, které nenalezlo kladný vztah k umění, a přitom reformace vytvářela určitý nový řád a prostor. Je zapotřebí toto zjištění vzít vážně a promyslet do důsledků. Reformace není v prvé řadě návrat k nějaké prostotě oproštěné od umění, ale i ona vytváří určitou estetiku nebo přinejmenším určité architektonické chápání prostoru. Měli bychom si uvědomit svou jinakost a zhodnotit ji. Jako evangelíci máme daleko blíž k civilnímu životu než jiné církve. V chrámu dochází k setkání lidí pod slovem – jde tam o slovo, které uprostřed liturgického dění odkazuje k aktivnímu životu. Tuto charakteristiku je třeba promyslet do všech oblastí – i pro výtvarné umění. Mládež i děti v nedělní škole by mohly lépe rozumět civilním příkladům, které se odkazují na bibli.
Zároveň ovšem jsou děti hluboce ovlivněny televizními obrazy a příběhy – uměním svého druhu…
Dnes je mnoho věcí, kterým se tleská a které formují kulturu, ale nestojí to za moc. Církev se nemusí přiblížit všemu, co se děje, ale má možnost uvidět ty věci svýma očima a umět odlišit kvalitní filmy od nekvalitních. Schopnost rozlišovat – to je kámen úrazu, protože i na církevní půdě se lidé zabývají něčím, co zas tak kvalitní není, ale mají k tomu blízko třeba přes určité přátele, protože jsou to také křesťané. Evangelická církev má k civilnímu životu daleko blíž a neutápí se v sakrálnu, takže by mohla tyto věci daleko lépe rozečíst a použít pro sebe.
Má křesťanská tradice sílu, aby ovlivnila dnešní tvorbu?
Umění může velmi dobře čerpat z křesťanských hodnot, protože to, co se děje v uměleckém světě, není plné odvahy. Často je to předvádění se. Umění často mluví neaktuální řečí a často je plné vulgarismů. Není v tom plné pochopení, ale spíše kalkulace nebo nereflektování skutečnosti. Křesťanství umožňuje umělci vidět věci z jiného úhlu. Nemám potřebu se předvádět nebo myslet si, že mé umění je tady to nejdůležitější.
Životní postoj víry tě tedy vede k rozpoznání důležitosti a zároveň skromnosti našeho životního poslání?
Křesťanství mi dodává odvahu vidět věci takové, jaké jsou. Velmi často se setkávám i mezi křesťany s opakem. Skutečnost „masírují“ a vytvářejí tvář, která není pravdivá. Jsou to výpovědi, které nemají s realitou, která se odehrává kolem nás, celkem nic společného. Mne realita zajímá, ale nechci se nechat realitou zmanipulovat do obrazu, který považuji za zbytečný a který je v rozporu s metafyzikou vidění.
Mluvíš o metafyzice. Je sympatické, že nemluvíš o mystice.
Mystiku chápu jako odklon od světa. Metafyzika je něco jako modlitba – něco, co s upřímností dělám a věřím, že to má význam. O metafyzice mluvím velmi často ve spojení s tvorbou obrazu. Je zajímavé, že obraz jinak vypadá v paměti a jinak vypadá ve skutečnosti. Člověk se podívá na obraz a je překvapen – je něčím stržen nebo ho něco ovlivní: třeba se mu stala příjemná příhoda, svítí slunce. Vnímání je jedna věc a druhou je obraz sám. Má-li obraz určitou platnost, vyvolává v paměti představy, ne o tom, jak by měl vypadat, ale jak vypadal. Vytváří určitou škálu představ. Přijde-li člověk k témuž obrazu znovu, vidí, že je daleko skromnější, než byly jeho představy. To je jeden z momentů, podle kterých by člověk mohl rozpoznat kvalitní a nekvalitní věc. Není-li ta věc příliš kvalitní, v paměti se moc nepromění. Mazanice, které jsem viděl, když si je vybavím, vidím přesně a konkrétně jako mazanice. Přesně si pamatuji barvy. Vybavím-li si obraz třeba C. D. Fridricha, zůstává mi něco v paměti. Podívám-li se na ten obraz znovu, zjistím, že je jiný, než jsem si ho v paměti vybavoval.
Byl jsi v Japonsku. Měl tento pobyt vliv na tvé chápání evropské tradice?
Pobyt v Japonsku byl pro mne velkou zkušeností s kolektivním asijským myšlením, s jiným způsobem chápání jedince. Pochopil jsem, jak jedinečná – tím nemyslím skvělá – je naše individualistická kultura. Je to opravdu něco, co je jiné a co máme v sobě takříkajíc zakódované.
Myslíš zase na nezastupitelnost, služebnost a skromnost?
Ano. V tom vidím hlavní životnost křesťanství: nalezení míry individuální zodpovědnosti, individuálního přístupu a postoje – něco vydržet a za něčím jít. Jedná se o nalezení míry mezi individuálním a světem. Dnes je situace daleko smutnější, protože křesťanské hodnoty – ta přímá mluva křesťanských hodnot – se jakoby vytrácí. Mluví se o humanitě, o něčem co nás zachrání, co stojí vedle křesťanství. Zdá se mi, že humanita sama o sobě nefunguje – to je vidět jak v politice, tak v umění. Jedinec – křičící individualita – nezná důvod své individuality a zapomíná, že svoboda má něčemu sloužit. Svoboda dnešního umělce je častokrát menší než toho, který neměl ani představu a pohnutky se pod své dílo podepsat.
Současný humanismus vidíš tedy ve slepé uličce?
Současný humanismus je zatížen pragmatismem. Ztratila se mu otázka po smyslu. Jsem zde proto, abych se měl dobře zítra nebo pozítří? Jsem zde proto, aby „to“ fungovalo? K čemu se chci odkázat? Co chci vydržet? Proč mám něco vydržet? Pragmatismus mi říká – nemusíš vydržet nic. Dělej to, co se ti hodí, co je vhodné. Současný humanismus ztrácí ze zřetele bližního ve chvíli, kdy má přijít osobní oběť a individualismus chápe spíše právě jako titanismus. Křesťanství by mělo pomoci humanismu nalézt jeho pravou tvář. Svět, v němž žijeme, není určen k zatracení.
O krizi se mluví ve filosofii i v umění. Není to však jen módní slovo?
K tomuto tématu se konal zjara na AVU v Praze seminář. Ve svém příspěvku jsem řekl, že vlastně žádná krize není. Krizi může vidět pouze křesťan, který nechce nést odpovědnost za svět. Odpovědný člověk nemusí ovšem prožívat pouze utrpení a starost, ale i uspokojení a radost. Já mohu malovat obrazy právě takové, jaké chci. Mohu daleko pevněji stát oběma nohama na zemi. Nebojím se, co se mnou bude, když neprojdu všemi masmédii a nebude na mne vidět, lidé mi nebudou tleskat. Ale i obráceně – lidé mi mohou tleskat. Ale musí to mít míru. Důvod mé tvorby nemůže být v potlesku. Krizi prožívá jen někdo. Krize křesťana spočívá v tom, že ztrácí důvod k odpovědnosti. To se týká určitých jedinců nebo i velké skupiny lidí. Pořád zde je ovšem dost těch, kteří se nechtějí nechat vláčet a odpovědnost mají. Jsme individuality, ale zneužijeme-li své individuality – prožíváme krizi. Jsme individualisty a tato zodpovědnost nám dává velké možnosti. A to není krize, protože my teď žijeme. Tvořím-li něco, pak ne v reakci na krizi. Tvořím z jiných důvodů, z jiných pohnutek.
Je tedy svět v krizi nebo ne?
Těžko říci. Ve světě žiju od malička a jiný neznám. Od poznaného vycházím k nepoznanému, a nemohu něco poznat, když to a priori považuji za krizi. Naše doba je jiná než ty předcházející. Žijeme v předobrazu ekologických katastrof. Musíme svět vnímat víc globálně, a to ještě zcela nedovedeme. Konkrétní odpovědnost začíná u mé práce. Metafyzický přístup spočívá v tom, že záleží také na tom, co si myslím. Nemohu být vzorným křesťanem a zároveň si myslet blbosti – to nejde dohromady. Důležité je to, co si myslím. To hýbe světem a přesvědčení, že má smysl si něco myslet, je odkaz křesťanství. Ježíš neříká – Buďte všichni silní, buďte hrdiny, ale záleží na tom, co si myslíte o věcech, jak vidíte běh světa. Chceme-li rozumět světu – musíme něco o něm vědět, musíme ho mít rádi. A to nelze dělat pasivně. Dojdeš-li k určité pasivitě, k určitým kánonům nebo naučeným formulím, zbavuješ se aktivity a možnosti svět poznat.
Odpovědnost tedy nevidíš jako samozřejmý atribut umění a umělce?
Umění naštěstí nevyrábí zbraně, ale je stejné jako cokoli jiného v naší společnosti – je v něm mnoho zbytečných věcí, které nevedou k humanitě. V umění je mnoho snobismu. Mnoho umělců nemá hrůzu z ohrožení světa a vezou se s arogancí a hloupostí, které tady byly přítomny vždycky. Umělci – již jen tím, že jsou umělci – neříkají následováníhodné věci. Kolik se napíše hloupostí, kolik se „namastí“ špatných pláten a udělá nesmyslných výstav. Ani v umění není nic předem daného. Není to tak, že by se řeklo – tady je ta půda, na níž se shodnem, tady můžeme čerpat energii. Aktivní přístup musí být ve všech sférách.
Je umělec v tomto ohledu skoro až bezbranný a nemá automaticky žádnou vnější oporu?
Je tomu jako se slovem, o němž hovoří křesťanství. Křesťanství zná bezbranné, nezajištěné slovo – nezajištěné mocenskými, institučními nebo dogmatickými prostředky. Kdo chce vytvořit v umění něco hodnotného, ten s bezbranností počítá. Mnozí si to uvědomují, ale nechce se jim do toho. Je mnoho umělců, kteří se zpronevěří umění, aby měli úspěch. Druhým extrémem jsou věčně unaříkaní nenávistníci, kteří říkají: „Já tady stojím v pravdě, trpím a tamten vedle si žije.“ Mluví o krizi v umění a rozebírají to, ale nic pozitivního nevytvoří.
V září budeš mít opět výstavu v Galerii MXM, co tam budeš vystavovat?
Poslední dobou maluji zátiší, krajiny, věci, které čerpám z dob minulých, z užitého umění. Maluji věci, které jakoby něco připomínají – technické věci (vlaky, letadla) uvnitř určitého obrazu.
Hledáš tím elementární prvky řeči moderního člověka?
Spíše mne fascinuje možnost namalovat obraz. Téma není to nejdůležitější. Téma je věcí inspirace a důvod, proč ten obraz maluji. Nejvíc mne ovšem na tom všem přitahuje, že něco nenápadného může být znova nové. Chci také něco říct, protože jsem vrostlý do individualistických tradic. Chci říct někomu něco nového. Když obraz dokončím, objevím v něm něco, co je nové i pro mne, ačkoliv vše se nejeví jako nové. Na malbě mě fascinuje to, že může být znovu živá a aktuální, ačkoli malba byla již tolikrát zpracovaná a došlo se už k nejzazší mezi abstrakce a vyzkoušelo se všechno možné.
V tvorbě vidíš cosi radostného, co nemusí být plytké a povrchní. Lidé mluví raději o hloubce utrpení než o hloubce radosti. Je tato radost klíčem k tvé tvorbě?
Tato radostná tvorba není ovšem jediná možná cesta, jak v malbě někam dojít. Umělci, kteří prožívají velká muka osobní nebo mají tragické zkušenosti, se mohou od nich ve své práci odrazit. Jde o určitý klíč, jak tvořit. Křesťanství také ukazuje, jak žít. To „jak“ je velmi důležité. Mám-li tragickou zkušenost a budu s tím v díle nějak pracovat, tak mohu klidně udělat i plytkou blbost, mohu i lhát, mohu ovšem také vytvořit závažné dílo, jako je Picassova Guernica.
Guernica je skvělá analýza hrůzy války a nedovoluje jakoukoli oslavu války, ale neschází ti tam zásvit naděje?
Picasso cítil možnost vyjádřit se takto slohotvorně ke konkrétní situaci a vznikla nová kvalita. Podobně je tomu v hudbě a literatuře. Výtvor nevzniká jen z pohnutek, ale tvoří se – je to tvorba. Dnes je mnoho věcí jen vymyšlených a nejsou tvořeny. Spisovatel podobně nosí příběh v hlavě, a přesto ho tvoří. Obraz tvořím a nelze ho zesumarizovat. Je zajímavý tím, že autor se dovedl koncentrovat a něco vytvořil. Van Gogh se choval někdy jako blázen, ale ve chvíli, když tvořil, tak tvořil. Vznikla nová kvalita nezávislá na tom, jestli je psychopat nebo ne. Dílo vzniká samozřejmě ze schopnosti vidět věci dosud nepoznané. Tak i Guernica nevznikla proto, že je válka a že je kubismus, ale protože Picasso to chtěl vytvořit, chtěl to udělat – vznikla z tvorby. To je na umění tak zajímavé. Podobně je to určitě i s kázáním. Tvůrčí proces musí být obdobný. Pracuješ s nějakým materiálem – a musíš to vytvořit.
Musí mě to bavit, jinak to zahodím.
Říká se, že jsou faráři, kteří mluví pořád o tom samém celý život, ale přitom se jejich kázání dají poslouchat. Svá kázání tvoří a jsou schopni vidět nově a dát řeči, myšlence, novou kvalitu. Tak je to i s obrazy.
Díky za rozhovor.