Štěpáne,debatujeme o tom spolu už delší dobu. Popisuješ ve svém článku (Jaderná energie člověk v pasti, Protestant 2/94) situaci, týkající se vyhledávání místa pro mezisklad vyhořelého paliva a atmosféru, jakou to vyvolává ve Vašem kraji panenské přírody mezi Pelhřimovem, Jihlavou, Telčí a Jindřichovým Hradcem, který je mezi několika vybranými lokalitami. Je chvályhodné, že sis koupil za takovou sumu úspornou zářivku s nadějí, že napříště bude zářit jen ona a ne tvé děti. Kéž by tomu tak bylo.
Jde o bezvýchodnou situaci: Kam se vyhořelé palivo má dát, když už to tady máme? Bude brán vážně hlas občanů, anebo jsou už zase bezmocní vůči prachům a moci? Je jasné, že se to někam uložit musí občané jsou však všude. Potřebuje tak malá země tolik rizikových oblastí? zase past. Je mravné či nemravné platit za uložení zemím, které mají k dispozici rozsáhlé neobydlené plochy? I tady číhá pastička, jakmile se pokusíš odpovědět. Máš pravdu, jsme v něčem nezáviděníhodném. Ale nejen Vy v obcích a lesích kolem Horní Cerekve. I proto možná ti, kterých se to tolik netýká, „pokrčí rameny.
Kdysi bylo rozhodnuto vést magistrálu středem Prahy. Řešilo se to stejně jako vedení dálnice zasahující Velké Meziříčí. Nikdo se nikoho příliš neptal. Vy se bojíte možného, my jsme si už museli zvyknout na to, že nám denodenně na hlavy padá olovo a všechny ty špíny z provozu na dálnici, po které jezdíš Ty i já úplně stejně jako mnozí ekologové a „grínpísáci. Zatímco Vás sužuje obava, že by Vám to mohlo někde rozzářit houby či brambory, anebo že na Vás nikdo nebude brát ohled, nás už trápí něco zcela jiného: zdalipak zplodiny z relativně rychlého a pohodlného automobilového provozu, které vdechujeme a jinak vstřebáváme (doplňované zvýšenou radioaktivitou prostředí, hornin a podzemí této oblasti) nezpůsobují, že naše děti už září a my nemáme příliš šancí na dlouhověkost? Podobných příkladů by se dala užít řada. Nikdo nerozsoudí, co je naléhavější, zlověstnější či obtížnější. Každý po svém cítíme jsme v pasti. Všichni. A nejen my v této malé zemi se svými budoucími dvěmi (bude-li Temelín třeba ještě zakonzervován či změněn) anebo třemi (bude-li dostavěn) rizikovými oblastmi.
Maličko jsi mi vyčetl (čtenáři rozuměj jde o naše debaty, o kterých se zmiňuji na začátku), že zatímco jsem Tě ponoukl k investici do úsporné zářivky, sám jsem za ni takový peníz ještě neutratil. Ty jsi onou koupí učinil dnes jediný možný a účelný krok šetřením zpomalovat úprk do pasti, ze které nebude úniku, až za námi zaklapne. Tím zpomalením můžeme získat čas (lépe řečeno vědci této planety) k vynalezení něčeho nového (třeba možnosti, jak vyhořelé palivo ještě využít či zbavit nebezpečí nějaký způsob snad existuje). Všechno však šetřením či vyššími výdaji (do zářivek nebo za dražší energii) teprve začíná. Měl by následovat další krok vstříc základnějším otázkám, na které jsme v době technické revoluce a optimismu rádi zapomněli. Jde totiž nejen o změnu životního stylu, ale i o změnu náhledu na smysl života, člověka, existence. Proto si myslím, že i pochod směrem do pasti může pomoci: v tom, že poznáme, co je naším hlavním (jediným?, prvním a posledním?) úkolem. Konečně už změnit naši živočišnost k přijetí nového životního programu, jak o něm mluví Kristus, když vede k novému lidství.
Připadá mi, že tajemná hrozba meziskladu v lese za stodolou či dálnice nad hlavou nejsou jen pastí, ale též následkem, napomenutím či mementem. Třeba mohou být i východiskem. Jisté je zatím jedno budu následovat Tvého příkladu a koupím si úspornou zářivku. Čtenáři, učiňte podobně. S vědomím, že to je opravdu jen první krok, na který musí navazovat kroky další. Jinak si budeme líčit nové a nové pasti.
Joel, 1. března 1994