(t. č. farář na Vinohradech a stále ještě vojín v záloze)
Přečetl jsem si, co napsali Viktor Žárský (Protestant 1/94), Dan Ženatý (8/93) i Monika Žárská (7/93) v souvislosti s „feldkurátorstvím a rozhodl jsem se, že se k rozhovoru přidám. Napřed zdánlivě nezávazně, ale potom jistě poznáte, že to myslím vážně a že zvu ke spolupráci dokonce i ty, kdo si opatřili „modrou knížku. Půjdu na to „od lesa, tedy oklikou, připomenu událost z Jirchář, někdy z roku 1957, a budu napřed všechny varovat „držte se při zemi, držte se věci.
Jednou, nevím už přesně proč, chyběla při ranní pobožnosti většina studentů, bohoslovců. Nevylezli jsme z postele. Bratr ředitel nás tehdy svolal a měl řeč o tom, že svou nevěrností ohrožujeme církev, svou neukázněností zpochybňujeme pozici bratra děkana, církev od nás očekává… a my zatím… a ještě v takové době… Prosil jsem tehdy hlasitě, ať jsem označen jako lajdák, neukázněný, ale ať nikdo můj postoj „nezduchovňuje. Vyvozovat z lajdáctví, které je jistě samo neodpovědné, ještě neodpovědnost s velkým N, mně připadalo a dosud připadá také neodpovědné, nevěcné a nespravedlivé. Podobných nedorozumění vidím v začínajícím rozhovoru o evangelických duchovních v armádě mnoho, především tam, kde se mluví o vztahu mezi církví a státem, nebo o spojení funkce synodního seniora s funkcí vládní. (Nechtějme v jednom článku řešit všechno!)
Nevím, kdo v mé generaci a o mladších pochybuji ještě víc přečetl kdy Švejka. Já to nedokázal. Postavou pana Katze ovlivněn nejsem, ale směšných „politrugů jsem zažil celou řadu a vidět je v taláru faráře by mně bylo (z důvodů, které nemíním uvádět) opravdu líto. Spolu s D. Ženatým vím, že když s vojáky mluví někdo, kdo je na tom přesně jako oni a přece mluví jinak, je to „překvapení a je to „šance, kdy druzí chtějí přinejmenším porozumět. Proto je mi upřímně líto, že všichni mladí bohoslovci, které znám, zvolili raději náhradní vojenskou službu než „službu v armádě. Zůstanou o tuto zkušenost chudší a armádě (přesněji: klukům tam) nepomohou. Souhlasím také s D. Ženatým, že nevěrohodnost faráře v uniformě, kterého přivezou helikoptérou, aby oslovil vojáky, kteří třeba mají za sebou dlouhý pochod s plynovou maskou na obličeji, je značná. Překonat ji mohou, podle mých představ, pouze Američané, nějakým trikem, nebo člověk, který má lidi rád a který má mnoho životních zkušeností. (Americkým důstojníkům, kteří nepoužívají při duchovenské službě „triky, se omlouvám. O Američanech se vlastně zmiňuji jenom v souvislosti s technickou dokonalostí a jejich profesionalitou, v dobrém i ve zlém, kterou nějak předpokládám.)
I když jsem se připojil k D. Ženatému a vím, že jeho pohled je objektivní bez ohledu na to, jak daleko od Prahy vojákoval, přece jen věcně souhlasím s V. Žárským, totiž tak, že chci povzbudit a ujistit sebe i vás, že duchovenská služba v armádě je naše povinnost a pro teologa „dobrá šance. Činím tak v okamžiku, kdy jsem se sám rozhodl (po posledním farářském kursu), že se budu této práci nějakým způsobem věnovat. Pokládám totiž za nejhorší, když se v církvi říká, co ještě bychom měli dělat, kde ještě je naše odpovědnost a vpodstatě myslíme, že to mají „udělat jiní, třeba synodní rada.
Jako je dobře, že nyní mohou faráři do nemocnic, kdykoli potřebují nebo kdykoli se jim to hodí (samozřejmě s ohledem na práci personálu), tak by také měli mít možnost přijít, kdykoli se jim zlíbí (s ohledem na vojenské řády, které bude možná potřeba v této věci změnit) do vojenské posádky v oblasti jejich sboru. V tom se, doufám, shodneme všichni.
Jde však o víc. Česká armáda se nyní reformuje, chce být „kompatibilní s armádami jiných demokratických států. A v těchto armádách je funkce důstojníků, kteří jsou zároveň funkcionáři církve, naprosto běžná. Proto si velení České armády myslí, že by v tom neměl být problém a že i naše církev by mohla České armádě v této věci pomoci jen kdyby chtěla. Ani já v tom nevidím problém, pouze s tou výjimkou, že církev musí uvážit, na co má, na co stačí, na co se chce a musí soustředit a na co jí nezbývá sil. Kdo začne stavět a nespočítá si náklady, je blázen a bojím se, že takových míst, kde se mnoho nepočítalo, vezmeme-li v úvahu i práci Diakonie, máme my, církev, na svědomí celou řadu.
Řekl jsem, že se chci ještě nevím přesně jak práci v armádě věnovat. Vzhledem ke svému věku to z vojína na generála asi nedotáhnu, ale třeba se ke mně někdo přidá a uvidíme. Život je plný překvapení!
Domnívám se, že jsou tři hlavní okruhy, kterým by se měl duchovní (nebo skupina duchovních, jejíž členové by se nedohadovali, nýbrž ekumenicky spolupracovali) v armádě věnovat:
Farář v armádě by se měl prostřednictvím vojenských časopisů, instrukcí a rozkazů pokusit ovlivnit armádu tak, aby se vojáci učili úctě k pravdě, aby byli povzbuzeni v odhodlání hájit spravedlnost, zastávat se slabších a bezbranných, a především aby mysleli na věci společné jako na věci vlastní. Takový farář by patrně působil víc na důstojníky než vojíny, ale ani to by nemuselo být zlé, protože jednou bude, domnívám se, Česká armáda armádou profesionálů a dobrovolníků.
Farář v armádě by podle mého soudu měl také „fungovat v případě mimořádné události. Když jednou vybuchl náboj v tanku a zabilo to dva vojáky a důstojníka, přiletěli generálové Šádek a Korbela, dali nás nastoupit a měli k nám řeč o bojové morálce, o táboru míru, imperialistech a tak. Potom nás dali odvézt do kasáren, abychom se po dlouhých měsících v zimě a špíně vykoupali, některé z nás dokonce poslali na vojenský pohřeb a pustili na „opušťák domů. Umím si představit, jak by se armádě hodilo, mít v takové chvíli „vlastního faráře, a umím si také představit, jaké by to bylo, kdyby ten farář mohl mít v takovém případě čas, třeba jen dva večery, na otřesené vojáky. Umím si představit, jaké by to bylo, kdyby „armádní farář s takovými „trestanci, jakými jsme tehdy v pravém slova smyslu byli, mohl mluvit, kdyby s námi mohl chvíli být, v té díře v zemi, které se říkalo „zemljanka, ve které jsme žili řadu měsíců a nepotkali „civila, kdyby si „sáhl na to, k čemu se jiní důstojníci neodvážili přiblížit a na co si farář sboru, který přijde na návštěvu „na bránu, sáhnout nemůže. Možná, že to, co by takový „feldkurát řekl (a kdyby navíc za jeho slovem byla autorita, která může zařídit i vykoupání v teplé vodě), bylo moc důležité a že bychom si jeho slova zapamatovali do smrti. Výbuch náboje v tanku je mimořádná událost. Souvisí s mnoha věcmi, také se zmetky, kterých bylo dříve, v civilním životě i v armádě, mnoho. Mimořádná událost je také to, když při čištění pásů tanku někdo místo první rychlosti zařadí zpátečku a zabije vojáka, který nic zlého netušil. Mimořádná událost je také každá sebevražda a těch je prý v armádě stále mnoho. Citlivý, vynalézavý farář může najít a najde mezi vojáky své místo. Jsem přesvědčen, že otázka, komu formálně podléhá, může být a je docela vedlejší.
Třetí okruh činnosti duchovního v armádě, který mám na mysli, bezprostředně souvisí, ve své nejotřesnější podobě, zase se sebevraždou. Ve chvíli, kdy k sebevraždě vojáka dojde, jsou všichni kolem bezmocní. Stál jsem snad dva metry od chlapce, který se na chodbě střelil pistolí do úst. Potom jsme slyšeli, že důvodem jeho smrti byl nešťastný vztah k dívce, rozvod rodičů, jakási nejistota, kdoví co. Jsem přesvědčen, že kdyby uvnitř armády byla nějaká možnost dovolat se pomoci, najít zastání i vůči mašinerii, která spočívá ve služební hierarchii, kdyby tedy mohl ten chlapec najít pomoc napříč služebnímu postupu v armádě, snad by mohl být zachráněn. Slyšel jsem, že byl slabý a vyplašený. Komunisté to znali, po stranické linii se toho využívalo. Pamatuji se na vojáky, kteří zpívali, tancovali a mohli odcházet z kasáren téměř každý den. Pro mnoho jiných byla však tato cesta uzavřená. Od dob vojny vím, jaký význam (a ovšem i nebezpečí) má „protekce. Vím, co může znamenat protekce v tom nejlepším slova smyslu, protekce garantovaná někým, pro koho je rozhodující evangelium. Vím, co to je protekce slabých proti protřelým a bujným. Přimlouvám se, aby se v České armádě našli citliví protektoři.
Viktor Žárský má ve mně spojence. Za dobu své prezenční služby, která začala v době krize v karibské oblasti roku 1962 a které předcházelo to, že mne vozili od posádky k posádce, protože „faráře nikde nechtěli, jsem se dostal často do situací, kdy podpora jakékoli instituce, klidně instituce „feldkuráta, by znamenala mnoho, pro mne i mé kamarády. Dnes už není vojna na dva roky. To vám, mladším, moc přeji. Trápení je však pořád mnoho i na vojně, která trvá jen rok.
Když podporujeme faráře, kteří pracují ve věznicích a v televizi, a snad i faráře, kteří pracují v průmyslu, když všichni chceme něco dělat pro nemocné v nemocnicích a pro žáky ve školách a možná i pro bezdomovce, pak snad ani ta představa „podplukovníka v taláru nás nemusí hned vyplašit a nutit k odporu. Víte, kdyby někdo hledal faráře do armády jen proto, že to chce NATO, vem to čert, ale když někdo chce faráře do armády proto, že mu na armádě, na vojácích, záleží kdo z nás se smí nafouknout a říci: to není „košér, to není teologicky čisté? Člověka znečišťuje to, co z něho vychází, ne čeho se dotýká. A i kdyby to nakonec chtěli jen kvůli tomu NATO, ať vidí, že se přepočítali.
Já do armády půjdu, kdo se přidá?