Oč nám jde? O Antonína Koňase z Vydří? O ujištění, že to, co ve škole Zdeňka Nejedlého a Jana Fojtíka bylo černé, je ve skutečnosti bílé a naopak? O rehabilitaci katolické církve? O utvrzení se v jejím pranýřování? O shromáždění dalších faktů z 18. století? O zjištění, že každý má svou pravdu?
Jméno Koniáš se stalo symbolem. Ústní tradice uchovala řadu svědectví. Např. o ženě, která tiskne bibli ke svým ňadrům a volá – Tu vám nedám, to je to nejdražší, co mám! Jsou zde Havlíčkovy epigramy. Když na gymnázium přišel v roce 1972 soudruh, aby provedl normalizační čistku ve školní knihovně, učitelé si říkali – máme tady Koniáše.
Jde o to, zda budeme pokládat za správné, když se lidem brání číst to, co držitelé moci pokládají za nežádoucí. Když se určitá ideologie, určité náboženství prohlásí za státní. Když se měřítkem hodnot stane příslušnost k naší skupině (národu, rase, třídě, straně, církvi). Když tam, kde naše skupina určité hodnoty bude postrádat, začneme je nejdříve relativizovat, potom ignorovat, a nakonec potírat. Zda se začneme vymaňovat z totalitního nazírání, či zda je pouze obrátíme jiným směrem.
Nemylme se totiž. Totalitní nákaza nezačala po únorovém zvratu. Nejdříve ochabla víra, že pravda vítězí, potom osobní přesvědčení, úcta k hodnotám, jež přesahují bezprostřední zájem. Takto vyprázdnění jedinci byli již naplnitelní jakýmkoli obsahem (srv. práce Hannah Arendtové). Kdo přestal hledat pravdu, přijal nakonec vděčně to, co se mu k věření předložilo. Mínění, že na pravdě nezáleží, že každý má svou pravdu, může vnějšně vypadat jako tolerance. Ve skutečnosti je zárodkem znásilňování, protože zbavuje člověka schopnosti bránit své přesvědčení a vyklízí tak prostor těm, kdo chtějí vládnout nad dušemi. A naopak: Tam, kde totalitě dochází dech, utíká k relativismu jako poslednímu argumentu své existence. Když je mnoho pravd, proč bychom my nemohli vnucovat tu svoji. Pamatujeme, že po černobílé propagandě a po inscenovaných procesech – což byly projevy přesvědčení, že strana má pravdu a kdo se odlišuje, musí být zlikvidován – byli v další etapě estébáci ochotni dlouhé hodiny hučet do zadržených disidentů, že přece všude na světě je to tak, že stát prosazuje svou ideologii.
V případě Koniášově nešlo jen o to, že bral lidem kacířské knihy vůbec, ale jmenovitě bibli. Jestliže 2. vatikánský koncil na ni obrátil pozornost, pak by nemělo nic bránit skutečné rehabilitaci katolické církve v tom smyslu, že by protireformační praxi odsoudila. Zde nepomůže schovávat se za tehdejší státní moc a zamlouvat co nejtěsnější sepětí trůnu a oltáře. Nepomohou odkazy na násilí druhé strany a vůbec již ne snaha ukázat pověstného jezuitu jako člověka, který… šel za myšlenkou s přesvědčením nebo jako jeden z těch, kdo se snažili rekonstruovat duchovní život našich předků (Jiří Bílý, Ad Čím byl Antonín Koniáš, LN 15. 1. 1994). Ne že by o tom byly pochyby, ale lze to brát vážně až po základním konstatování, že nutit člověka k něčemu, o čem ví, že je zlo, tedy znásilňovat jeho svědomí, je zavrženíhodné.
Bez ohledu na úmysly, cíle a osobní kvality byl Koniáš a jeho druhové na falešné cestě vytýčené ustanovením Obnoveného zřízení zemského z roku 1627, podle něhož všichni obyvatelé Čech a Moravy musili být katolíky. V tom bylo zlo. Násilné či méně násilné metody protireformaci doprovázející byly již věc druhotná. Bez odsouzení pokatoličtění většiny národa státní mocí, za jeho obhajování a omlouvání, zůstane katolická církev v českých zemích v podezření, že protireformační mentalita je jí stále vlastní. Všichni publicisté, kteří se snaží vylepšit obraz bez tohoto slova pravdy, prokazují českému katolicismu medvědí službu.
To nejpochybnější je na této cestě zkreslovat historickou skutečnost a tvrdit, že svoboda svědomí v dnešním slova smyslu nebyla v Evropě té doby dodržována ani definována nikde (Jan Ryba, tamtéž). Tvrzení tím kurióznější, že hned v následující větě čteme: Majestát z roku 1609 byl naprostou výjimkou. Chyba metodická i věcná. Výjimka, ba dokonce i naprostá výjimka znamená, že pravidlo již neplatí stoprocentně a to je skutečnost podstatně jiná než tam, kde výjimek není. Vše nové a nadějné začíná jako výjimka. Věcně – vedle Rudolfova Majestátu v Čechách byl nantský edikt ve Francii, politika náboženské snášenlivosti Viléma Oranžského ve svobodném Nizozemí, usnesení uherského zemského sněmu z roku 1608, praxe snášenlivosti v Polsku. Vedle zemí, kde buď katolická nebo protestantská vláda uplatňovala zásadu „cuius regio, eius religio“ (čí vláda, toho náboženství), byly zde tedy země (a mezi nimi i české), jejichž politika představovala nadějnější alternativu, než byla ta, která se poté prosadila třicetiletou válkou. České povstání roku 1618 vypuklo pak kvůli porušování Rudolfova Majestátu.
Pokud jde o definování svobody svědomí, nezbývá než pisatele odkázat na Husa (Byť i celý svět mi to říkal, já maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych takovou věc tvrditi bez odporu svědomí), na Kutnohorský smír 1485 (aby každý spasení svého hledal podle duověření svého), na moravského zemského hejtmana Václava z Ludanic (Dřív Morava v ohni a popeli zahyne, než by strpěla násilí na svědomí, 1550). Všichni ti, kdo mluví o tom, že nelze pobělohorskou dobu soudit dnešními měřítky, měli by se podívat, jak jsme k těmto měřítkům došli.
Je dost smutné vysvědčení pro toho, kdo se dnes u nás dovolává demokracie, odmítá-li vidět její reformační kořeny jen proto, že je sám katolíkem. Zavádějící je totiž chápat celý spor jako polemiku mezikonfesijní. Lze se přece ztotožnit s Chelčického kritikou husitského vojska, které oblehne ďábla na hradě, ale ďábel přejde z hradu do tábora obléhatelů – a současně odmítat počínání Koniášovo. Je od věci, když se v při o českého jezuitu uvádí, kdy získali katolíci přístup k úřadům v Anglii, i když jejich trpění v této zemi daleko předstihlo trpění evangelíků u nás. Od věci je též tvrzení Petra Maška, že protestantská Evropa 17. století nebyla o nic méně krutá a bezohledná než katolická (tamtéž). Koniáš působil v 18. století. Do protestantské Evropy 17. století patřily do Bílé hory české země, kde nikdo katolíky neutiskoval, svobodné Nizozemí, kde našli útočiště Komenský, Descartes i Spinoza a o němž francouzský návštěvník 1660 napsal, že nikdo není utiskován kvůli náboženství, a Anglie, kde po vítězství skvělé revoluce 1688 se ustavil parlamentní režim s petičním právem a zrušením cenzury.
Dr. I. Čornejová uvedla zajímavou informaci o přípisu generála jezuitského řádu z roku 1749, tedy z doby, kdy Fridrich II. již vyrval Marii Terezii Slezsko, aby byl Koniáš z misijní práce odvolán. Nicméně ještě 1767 byl Koniášův „Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající“ znovu vydán. Pisatelčina naděje, že je blízká doba, kdy jezuitský řád nebude ztotožňován jen s Koniášem, je nadbytečná. Každý, kdo se kdy se seznámil byť jen s napořád citovaným úryvkem z Balbínovy Obrany, to ví dávno.
16. 1. 1994