Antonína Balabána (1898–1983) jsou hodny doporučení i čtenářům Protestanta. Jsou autentickým svědectvím jednoho z kazatelů, původně diakona, českobratrské církve evangelické, hluboce oddaného svému povolání. Zakotveny v půdě reformovaného evangelictví, konturovaného tepleji hnutím přes hranice denominací působícího pietismu, jsou příspěvkem k hledání českobratrské identity. Jejich osobitost dotváří plachá osobní zbožnost, sycená chozením s Kristem a prožíváním Boží svatosti. Podávají obraz bytostného spojení se sbory, v nichž kazatel slouží a příklad úzké spolupráce s interním kruhem a citlivě pojaté pastorační péče. Neoddělitelně propojují život rodinný s prací sborovou, v podtextu zaznívá píseň velké manželské lásky. Láska k vlastní církvi přerůstá bohatě přes zeď do zahrady církve obecné. Svět s lidmi i přírodou není pustinou, neboť jej posvěcují šlépěje Kristovy. Stín smrti je však již od samého dětství přítomen jako znak pomíjivosti tohoto věku. Svátečnost, která prostupuje veškerou skutečnost, plyne ze spatřování milostivé ruky Boží v životě vlastním i nade vším. Pokoj a mír této jistoty je ovocem působícího Ducha. Vzácnost životní zkušenosti obrací srdce pisatele k budoucnosti, dalším generacím, jimž touží ji sdělit. Svou pozitivností je kniha „výzvou všeobecné hrůze“, entropickým silám současnosti. – To vše je podáno nikoliv v úvahách, ale v mozaikovitě uspořádaných příbězích, obrazech, skicách, v sevřeném výběru zahrnujících celý život od útlého dětství až po práh let důchodových. O posledních věcech stručně zpravuje editorský doslov. Připojena jsou tři kázání.
Číslo