Text: Genesis 25,12–34
Toto je rodopis Abrahamova syna Izmaela, kterého Abrahamovi porodila Sářina otrokyně Hagar egyptská. Toto jsou jména Izmaelových synů, podle nichž jsou pojmenovány jejich rody: Izmaelův prvorozený Nebajót, Kédar, Adbeel a Mibsám, Mišma, Dúma a Masa, Chadad, Téma, Jetúr, Náfiš a Kedma. To jsou Izmaelovi synové a to jsou jejich jména podle jejich dvorců a hradišť; dvanáct předáků jejich národů. A toto jsou léta Izmaelova života: sto třicet sedm let. I zesnul a zemřel a byl připojen k svému lidu. Jeho synové bydlili od Chavíly až k Šúru proti Egyptu a směrem k Asýrii. Izmael se položil proti všem svým bratřím.
Toto je rodopis Abrahamova syna Izáka: Abraham zplodil Izáka. Izákovi bylo čtyřicet let, když si vzal za ženu Rebeku, dceru Aramejce Betúela z Rovin aramských, sestru Aramejce Lábana. Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla. Děti se však začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: „Je-li tomu tak, co mě čeká?“ A šla se dotázat Hospodina. Hospodin jí řekl: „Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu.“ Potom se naplnily dny, kdy měla rodit. A hle, v jejím životě byla dvojčata. První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau. Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob. Při jejich narození bylo Izákovi šedesát let.
Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech. Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba. Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený a řekl Jákobovi: „Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti.“ Proto se jmenuje Edóm (to je Červený). Jákob však řekl: „Prodej mi dnes své prvorozenství!“ Ezau na to odvětil: „Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!“ Jákob řekl: „Odpřisáhni mi to dnes.“ A on mu to odpřisáhl, a tak své prvorozenství prodal Jákobovi. Jákob dal pak Ezauovi chléb a čočkovou krmi. Ten pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.
V úvodu Abrahamova příběhu jsme připomínali, že knihu Genesis lze rozdělit podle rodopisů. V dnešním čtení máme tedy před sebou dva počátky – rodopis Abrahamova syna Izmaela a rodopis Abrahamova syna Izáka. Jsou představeni dva bratři, dvě cesty, dvě odlišná vyústění životních příběhů. Podobných rozboček cest, z nichž jen jedna se stává nositelem zaslíbení a druhá se stává nepřítelem, není v knize Genesis málo. Je to rys, který se opakuje v každé generaci. Už od počátku dějin vyvoleného lidu se ukazuje, že ne každý, kdo je Abrahamovým synem, se nutně „potatí“ ve víře. V každé generaci přichází dělení a štěpení, v každé generaci se vede zápas víry znovu. Rodinné předávání důvěry v Hospodina má u každého potomka jiné důsledky. Ani víra praotce Abrahama nezajišťuje, že všechny jeho děti půjdou jeho cestou. V dějinách celého Starého zákona dochází ke větvení cest, z nichž jen jedna je cestou zaslíbení, zatímco ostatní vedou k planosti a ke smrti. My, kteří hledíme na příběh z novozákonní perspektivy, vidíme, že z tohoto prořezávání planých větví nakonec zbývá jen jediný spravedlivý, jediný hodný přijetí Boží zaslíbené budoucnosti, Ježíš Kristus. Přesto již nyní můžeme vypozorovat, jaký má cesta k budoucnosti charakter.
Izmaelův a Izákův rodokmen stojí v kontrastu již na samém počátku. Izmael je požehnán dvanácti syny, zatímco Izák s Rebekou zůstávají neplodní. Pro Izáka to nevypadá vůbec dobře. Agresivní a progresivní Izmael se rozmnožuje, v určitém předběhu je nám ukázáno, jak zabírá území až k Egyptu a Asýrii, zatímco Izák nic. Zdá se, že okolní svět a budoucnost patří potomkům těch, jejichž životní cesta začíná ve znamení nedůvěry v Hospodina, ve snaze zajistit si budoucnost vlastním způsobem. Ti mají výsledky a nadějné výhledy, zatímco víra počíná v bezmoci. A Izák, který byl „svázán“ na Hospodinově hoře, to ví. A když už si připomínáme ten zatím jediný výrazný moment v Izákově životě – okamžik, kdy ho byl jeho otec připraven obětovat, může vyvstat otázka, jaký měl vlastně Izák k Hospodinu vztah? Nepatrně nám do něj dává nahlédnout Izákův syn Jákob, který Lábanovi říká, že s ním byl „Bůh mého otce, Bůh Abrahamův a Strach Izákův.“ (Gn 31,42) Je to zvláštní jméno pro Boha. Strach, hrůza, bázeň, posvátná úcta. Ale po tom, co se stalo na hoře, se nedivíme. A nedivili bychom se, kdyby si od takového Hospodina chtěl Izák udržet určitý odstup. Ale Izák si od Hospodina odstup nedrží (nebo neudrží). A to možná právě díky bezmoci a frustraci, ve které se ocitl. Rebeka je neplodná a Izák kvůli ní prosí Hospodina. Zdá se to samozřejmé, ale ne vždy to samozřejmé je. Izák je v situaci, ve které nemůže nic dělat. Klasická strategie, jak se s takovou situací vypořádat je „útoč nebo uteč“. Uvidíme ji u Izákova syna Jákoba, o kterém později čteme: „Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba: ‚Dej mi syny! Nedáš-li, umřu.‘ Jákob vzplanul proti Ráchel hněvem a okřikl ji: ‚Což mohu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu?‘“ (Gn 30,1–2) Izák však jedná jinak. Ani útok, ani útěk. Ať už ono pojmenování „Strach Izákův“ znamená cokoliv, Izák se ve své bezvýchodné situaci obrací k Hospodinu. A Hospodin jeho prosby přijal a jeho žena Rebeka otěhotněla. Ale neměli bychom přehlédnout jednu drobnost. Izák se oženil ve čtyřiceti letech. A dvojčata se mu narodila v šedesáti. Ty dvě věty, Izákova prosba a Hospodinova odpověď na ni, se odehrávají v průběhu dvaceti let neplodnosti. Patrně to nebyla jen jedna modlitba, ale dlouhý modlitební maraton, při kterém se dlouhá léta zdálo, že Hospodin neodpovídá. Pak ale Izáka vyslyšel. Zpětně se to dá shrnout celkem stručně. Celá kniha Genesis zdůrazňuje Boží svrchovanost a moudrost jeho načasování, které od jeho věrných vyžaduje výcvik v trpělivosti. Sára a Abraham čekali na Izáka pětadvacet let. Jákob si vysloužil své ženy čtrnáctiletou prací. Josefovo smíření s bratry nadešlo až po dvaceti letech. Každý člověk na cestě víry si projde lekcí trpělivosti.
To, že je Izákova modlitba vyslyšena, ale neznamená, že od nynějška bude všechno procházka růžovou zahradou. Spíše naopak. Děti v Rebečině těle se začaly strkat. Ale nebylo to jen tak ledajaké pošťuchování. Doslova to znamená, že se začali drtit – stejné slovo je použito pro drcení lebek. Je to natolik brutální zápas, že se Rebeka ptá „Má-liť tak býti, proč jsem já počala“? Někteří tuto otázku dokonce překládají „proč jsem vůbec naživu“? Není to tedy jen nepříjemné, je to přímo zoufalé. Po problémech s početím následují problémy s těhotenstvím a Rebeka, stejně jako Izák „šla hledat Hospodina“. A Hospodin opět odpovídá: „Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu.“ To, co se odehrává v Rebečině lůně, je začátek zápasu mezi národy. Přijde další rozdělení, budou se vybírat strany – ale Hospodin je na straně slabšího. Tak si rozuměl Izrael, tak si později rozuměla i církev. Jsme ti slabší, ti bezpočetní, uprostřed silnějších, větších a zdatnějších, ale přesto máme naději, protože Hospodin obrací zavedené pořádky, protože Hospodin je s Jákobem. Zaslíbení, které přijala Rebeka, ale můžeme vztáhnout i naše vlastní „vnitřní zápasy“. Protože i v nás se to pere. „Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad.“ (Gal 5,17) Tento zápas nám někdy způsobuje takovou bolest, že si jako Rebeka můžeme říkat „proč jsem vůbec počal“ v cestě následování Krista. Zvláště když je naše stará přirozenost silnější, hlasitější a neodbytnější než Duch, když je neřestí mnohem více než ctností. Ale to, co se člověku jeví jako slabší, křehčí – vanutí a přítomnost Ducha Svatého – to je to, co vede k životu, to je to, co má zaslíbení. Bezpočetný bude sloužit skrovnějšímu. V tom spočívá naděje našich vnitřních zápasů. Nejde o to, co je silnější, jde o to, co má zaslíbení.
A tak se narodí nejprve červený chlupatý Ezau, neboli Edom (červený). Jenže dvojčata vychází téměř bez předělu, hned za patu se Ezaua drží Jákob. A podle toho je také pojmenován. Ten, který chytá za patu (Ten který podráží nohu?). A přichází tak další generace, další štěpení. Vymodlené děti se stávají důvodem rozdělení rodiny. Izákovým favoritem se stává Ezau, protože je mužem lovu a jeho úlovky jsou mu po chuti. Otcovská láska tu prochází žaludkem. Rebeka zase preferuje Jákoba, který „sídlil ve stanech“. Izákova rodina je v jistém smyslu disfunkční, rozkmotřená, a přesto je to rodina dědice požehnání, rodina, skrze kterou se má naplnit Hospodinův záměr. A Jákob (ať už jeho jednání hodnotíme jakkoliv) usiluje mít na tomto požehnání podíl. A tak v jedné Ezauově slabé chvíli, ve chvíli kdy je Ezau hladový a frustrovaný z toho, že nic nechytil, a kdy chce něco „zhltat“, nabídne Jákob Ezauovi koupi: za misku čočkové kaše artikl, který snad do té doby nikdy nikdo neprodával. Chce jeho prvorozenství. Bez ohledu na to, jestli se dá prvorozenství prodat, vidíme, v čem spočívá rozdíl mezi bratry, rozdíl mezi cestou, která vede k životu, a cestou. která vede ke smrti. Ezau má smrt na jazyku. Tedy alespoň v tom smyslu, že o ní mluví. Říká, že je k smrti unaven, že má blízko k smrti, – jinými slovy, zajímá ho jenom to, co je teď. Nebude čekat, možná ani neumí čekat. Nějaké prvorozenství, nějaká vzdálená budoucnost mu může být ukradená. Počítá se jen to, co je teď a tady. Pojedl, napil se, vstal a odešel jakoby se nic nestalo. A tak pohrdl prvorozenstvím.
Ezau byl prvorozeným synem, právoplatným dědicem požehnání, a přesto jeho cesta vede jiným směrem než cesta Abrahama a Izáka – protože nepovažoval za důležité učit se trpělivosti. Ale jak jsme v dosavadních příbězích viděli a ještě udivíme, víra, která se neprokazuje trpělivostí, není vírou. A „proto neochabujte, ale vezměte si za vzor ty, kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení. Tak dal Bůh zaslíbení Abrahamovi. Poněvadž při nikom vyšším přísahat nemohl, přísahal při sobě samém: ‚Hojně ti požehnám a dám ti mnoho potomků.‘ A protože byl Abraham trpělivý, dosáhl splnění Božího slibu.“ (Žd 6,12–15) Amen.