Něco se děje. Ať už je to u nás, ve Španělsku nebo ve Spojených státech, všude narůstá výrazná nespokojenost. Tato nespokojenost je možná zčásti způsobena ekonomickou krisí posledních let, ale zdá se, že má ve skutečnosti kořeny o něco hlouběji. Podíváme-li se na to, co vlastně leží na srdci rozhněvaným lidem, kteří v USA zformovali hnutí Occupy Wall Street, které se velmi rychle rozšířilo nejen napříč Spojenými státy, ale také do nejrůznějších zemí na celém světě, pochopíme poměrně rychle, že zrovna ekonomická krise je pouze příznakem a důsledkem toho, proti čemu se „okupanti“ staví. Tím, co vidím jako jejich základní hnací motor, není kritika kapitalismu jako takového nebo cokoli podobného, protože to jsou věci, ve kterých se jednotliví účastníci těchto protestů neshodnou pro svou různorodost – jsou mezi nimi lidé nejrůznějších názorů a politických přesvědčení. Spojuje je podle mě určité zneklidnění tím, že to, co by mělo být veřejné, veřejné není a že se konkrétně sféry politiky a ekonomiky vzdalují tomu, čemu by ve skutečnosti měly sloužit. Není to tedy resignace na model západní demokracie, ale přesvědčení o tom, že se nám tento model vymknul z rukou a je na čase s ním něco udělat. Spektrum problémů, které s tímto odcizením souvisejí, je velmi široké, ovšem právě při pohledu na některé konkrétní body přestává mít skeptik pocit, že hnutí Occupy znamená romantické revolucionářství a naivní idealismus. Tyto prvky jsou zde samozřejmě přítomny tak jako vždy, když se větší skupina lidí pokouší něco změnit, ale není to to nejsilnější.
I pro naši zemi je velmi typické, že řada lidí při pohledu na politické dění podléhá naprosté apatii a dojmu, že něco změnit zkrátka a dobře není možné. Nejhorší je, že se na něco takového tváří v tvář realitě těžko hledají odpovědi. Stačí si připomenout konkrétně třeba poslední volby do pražského magistrátu a člověku skoro nezbývá než dát apatickému příteli za pravdu. Zdá se, že si politici vytvářejí mechanismy, jak se držet zcela mimo dosah veřejnosti, a tím vzniká svět, v němž sami a potají o něčem rozhodují. Veřejnost v podstatě nemá šanci do čehokoli zasáhnout, pokud se vůbec včas dozví, o čem se jedná. Veřejností mám přitom na mysli na prvním místě veřejnost odbornou. Věci, o kterých politici rozhodují, se vždy týkají konkrétních oblastí, a ať už jde o školství, zdravotnictví nebo co jiného, existuje vždy celá řada lidí, kteří by k tomu kterému tématu měli zasvěceně co říct. Pro dialog ovšem není de facto žádný prostor. Vynikajícím příkladem takového přístupu je ostatně naše současná vláda se svými reformami. Možnost vyjádřit svůj názor jednou za čtyři roky u voleb nestačí k tomu, aby bylo možné mluvit o demokracii jiné než pouze formální.
Samo slovo okupovat (occupy) spolu s protesty, které skutečně spočívají v tom, že se lidé shromažďují a žijí na veřejných místech svých měst, lze chápat jako alegorické vyjádření této zásadní snahy, jež spočívá v myšlence navrácení doslovného i metaforického veřejného prostoru těm, kterým by doopravdy patřit měl, a důrazu na společenství. Ti, kteří kempují v ulicích svých měst a protestují mimo jiné i zpěvem a tancem, mají na mysli takové společenství, v němž – slovy spisovatele McKenzieho Warka – budou města vhodná k životu a ne ke spekulacím realitních agentur, konservativci budou ochraňovat a uchovávat (conservare) a ne ničit, banky budou sloužit ekonomice a ne naopak, korporace budou mít méně práv než lidé a tak dále. V tom, na co Wark upozorňuje, je také dobře vidět, v čem je na tom Česká republika – zatím! – výrazně lépe než Spojené státy. Wark píše, že by měla být zákonem garantována minimální mzda a vzdělání by mělo být právem, nikoli výsadou pro bohaté.
Směřování hnutí Occupy je celkově výrazně sociální, ovšem nikoli ideologicky socialistické. Domnívám se, že není třeba vysvětlovat, proč demonstrace začaly zrovna na Wall Street. Ta representuje hlubokou sociální nerovnost, která (nejen) v USA panuje. I tato sociální nerovnost je ovšem příznakem onoho odcizení, onoho vymknutí z rukou. V případě Spojených států, které doopravdy vznikly na ideálech rovnosti a budování společenství pro všechny, to může být zřetelnější než u jiných států. To, že už tak velmi bohaté 1 % obyvatel Spojených států bohatne, zatímco zbylých 99 % chudne, je sice především ekonomický problém, ale jeho příčinou není ani tak samotný ekonomický nebo politický systém jako spíš to, že společnost nefunguje tak, jak by měla, tedy jako společenství lidí, kteří jsou zodpovědni jeden za druhého. Snaha tuto situaci změnit může působit naivně, ale pokud budeme jako naivitu odmítat něco, co je koneckonců i důležitou součástí křesťanského pohledu na svět, můžeme rovnou doopravdy resignovat na všechno. To, že jsou požadavky demonstrantů naivní, idealistické, nereálné a že protesty nic nezmění, je nejčastějším argumentem proti nim. Tato námitka je jistě do značné míry oprávněná. Částečně je tomu tak proto, že podobně jako hnutí ¡Democracia real ya! ve Španělsku nemá ani Occupy Wall Street žádné vůdce ani oficiální mluvčí.
Přestože je to vyzdvihováno jako přednost a je to jistě pochopitelné v souvislosti s důrazem na onu skutečnou demokracii a rovnost, je pravda, že zde zjevně chybí výrazná osobnost typu Martina Luthera Kinga nebo Mahátma Gándhího, na jejichž odkaz přitom hnutí poměrně zřetelně navazuje. Stejně tak chybí zřetelný program, což je opět dáno skutečností, která se dá z určitého úhlu vnímat velmi positivně. Occupy Wall Street totiž není, a vlastně ani nemůže být, hnutím politickým ve smyslu, jakým jsme politiku zvyklí chápat. Program se, opět ve stejném duchu jako ve Španělsku, tvoří za běhu. Všude, kde se demonstruje, se vytvářejí generální shromáždění, kde všichni přítomní mohou podávat návrhy, o kterých se následně hlasuje. V tuto není možné posoudit, zda je vůbec možné, aby bylo „okupantům“ oficiálními představiteli států, korporací a médií alespoň částečně dopřáno sluchu. Jisté je ale nepochybně to, že i kdyby reálný dopad těchto demonstrací nespočíval v ničem víc než v upozornění na problémy a neduhy současných západních společností, byl by to vzhledem k počtu zainteresovaných lidí a universálnosti celého hnutí alespoň velmi silný signál, který nelze nebrat vážně.
Je zajímavé, že hlasů, jež Occupy vyčítají jeho neoprávněnost, je poměrně málo a zaznívají především z řad lidí, pro které by úspěch demonstrantů znamenal bezprostřední ohrožení. V anketě týdeníku New York Observer uvedlo 87 % obyvatel New Yorku, že s protesty buď přímo souhlasí nebo se, slovy ankety, domnívá, že je „v pořádku, že protestují“. To naznačuje, že nespokojenost se současným stavem, i kdyby to byla nakrásně pouze nespokojenost ekonomická, je ve společnosti rozšířená v takové míře, že je třeba něco dělat. Dokud se tato nespokojenost projevuje kempováním v ulicích a nenásilnými protesty, je na to čas. Záměrem hnutí Occupy Wall Street není zničit stávající systém, ale reformovat jej. To se ale může změnit, ukáže-li se, že se systém reformovat odmítá a že jedinou odpovědí, které se člověk projevující svou nespokojenost může dočkat, jsou útoky důmyslně vyzbrojené policie.
Právě policejní zásahy proti demonstrantům se pro některé lidi staly důvodem, proč hnutí Occupy Wall Street podporují. Jejich brutalita se jeví takřka neuvěřitelně, pokud uvážíme, že jejich terčem jsou lidé, kteří v demokratické zemi nenásilnou formou vyjadřují své názory. Bez ohledu na to, zda se jedná „jen“ o selhání jednotlivců nebo ne, je něco takového naprosto nepřijatelné. Je ovšem důležité dbát na to, aby se z pohoršení nad chováním policie nestala argumentační chyba spočívající v tvrzení, že je dobré podporovat demonstranty, protože se na nich policejní složky dopouštějí násilí. Důvodů, proč s globálním hnutím Occupy Wall Street sympatisovat, je kromě toho víc než dost. Tváří v tvář krisi, která není ani tak hospodářská jako spíše společenská a v tom nejširším slova smyslu politická, je takové hnutí idealistů vysloveně žádoucí, i kdyby byli sebenaivnější.