Co je podle tebe – v této době a na tomto místě – úkolem Kristovy církve?
To je boxerský výpad hned na úvod. Myslím, že v této době to znamená všímat si základní otázky evangelia, což je podle mě otázka po člověku v plném významu toho pojmu. Dnes – v tomto téměř apokalypticky vonícím ovzduší, kdy pokud nejsme úplně slepí, jsme konfrontováni se světem plným mračen, napětí a reálných zel, která přivádějí svět na okraj odcizení a odlidštění – je třeba slyšet tu otázku, vnímat ji a hledat na ni odpověď. Odpověď ale v křesťanství nikdy není jen myšlenka.
Je to i čin, protože v náboženství vtělení to nemůže být jinak. Největší úkol Kristovy církve tedy pro mě dnes je slyšet ty, kteří nejsou slyšet, vnímat ty, kteří nemají hlas, a také se stávat hlasem těchto neprivilegovaných. Tuto cestu představuje třeba papež František, který právě otázku po člověku a jeho důstojnosti vetkal do centra svého pontifikátu. Celé to znamená hlavně jednu věc, a to vyjít ze sebe. Myslím, že to je klíčové vůbec pro současnou situaci náboženství ve světě – platí to třeba i pro islám, který se potýká s podobným problémem ve vyhrocenější a dramatičtější verzi. Vyjít ze sebe znamená vyjít do světa a následovat princip vtělení do důsledku, židovi být žid a pohanovi pohan ve smyslu „pro Krista se stanu čímkoli“ a abych slyšel, co je dnes to kristovské. A to se dnes – stejně jako včera, stejně jako zítra – týká lidskosti, protože Bůh se stal člověkem.
Jak bys řekl, že je tento úkol naplňován? Zmínil jsi papeže Františka, ale co třeba tady v České republice?
Mám pocit, že mainstreamově moc naplňován není, ale zároveň existuje mnoho jednotlivců i komunit, které se o to snaží, a je důležité zdůraznit, že tu jsou. Oficiální reprezentace církví se mi v tomto směru ale jeví jako přímo katastrofální. Nezdá se mi, že by vedení katolické církve u nás ztělesňovalo Františkovy ideály. A z toho, jak se navenek prezentuje evangelická církev, mám dojem čehosi zvláštně statického, podivně neživotného.
O tobě se dá říct, že jsi sympatizant Českobratrské církve evangelické. Máš z této pozice člověka stojícího vně ještě nějaké postřehy?
Můj vztah k evangelictví je zvláštní a složitý. Skutečně je to určitá forma lásky. Studoval jsem evangelickou teologii a i když jsem pak zběhl k literatuře, podnítila mě k zájmu o teologii právě četba evangelických teologů, takže pro mě bylo evangelictví vždycky velmi důležité a vnitřně jsem se s ním setkával. Zároveň jsem ale vždy zůstal katolickým liberálem za hranicemi oficiální katolické církve (ostatně v tom navazuji na katolické liberály v době před třicetiletou válkou, kteří s reformovanými silami sympatizovali – myslím třeba benátské nebo francouzské katolíky). Evangelictví pro mě nicméně je zvláštním útvarem, ke kterému cítím obrovskou sympatii, a ze všech tradičních denominací je mi nejbližší, protože představuje hodnoty, které jsou pro mě osobně jako pro křesťana důležité. Myslím tím silný humanistický étos, který evangelictví od počátků prochvívá. Zdá se mi ale, že dnes evangelictví tento svůj poklad nedovede dostatečně reflektovat a prožívat. Od svých přátel evangelíků mnohdy slýchám nářky a jakousi rozpolcenost plynoucí z toho, že jim je velmi blízký liberalismus, otevřenost a tolerance jejich církve, ale zároveň jim v ní chybí nějaká vroucnost, živost, nějaká opravdovost. Když se dívám na tyhle ambivalentní tance, říkám si, že nejde o to opustit to, co je pro evangelictví zásadní – což je na jedné straně Písmo, na druhé ovšem právě otevřenost a liberalita – ale naopak to vzít jako zásadní téma a jít do hloubky. Profesor Heller kdysi říkal, že charismatem protestantismu je svoboda. Podobně bychom mohli u katolíka mluvit o charismatu jednoty a u pravoslavných třeba o charismatu tradice. Pro reformační tradici je to ovšem objev svobody v Kristu. Někdy se mi zdá, že tento objev není evangelickou církví a evangelíky dostatečně vnímán a přijímán, teologicky přijímán. V souvislosti s liberalismem a humanismem mi tu chybí nějaká vášeň a hrdost.
Jak na to? Jak by měla vypadat taková reflexe vlastní tradice?
Nevím, jestli na to mám nějaký recept a hlavně nevím, jestli ho ze své pozice – s ohledem na to, že sám nejsem evangelík – můžu dávat. Mělo by to ale určitě znamenat důslednou meditaci o své tradici a podívat se na důležité teology jako jsou Bonhoeffer, Tillich nebo Sölleová, kteří tuhle cestu ukazovali, a skutečně se s nimi nějak setkat a utkat, znovu je promýšlet a aplikovat. Znamená to také podívat se i na svou spirituální tradici. Vždycky je mi smutno, když slyším, jak evangelíci jezdí na ignaciánské exercicie. Nemám nic proti jezuitům ani ignaciánské spiritualitě, ale připadá mi to smutné s ohledem na ohromnou tradici spirituality, kterou protestantismus má a která se rozpíná od téměř alchymicko-hermetického Jakuba Böhma až po pietismus s jeho exaltovaností a – řečeno hinduistickou terminologií – bhakti projevy. K tomu všemu pak patří i takové svéráznosti jako Swedenborg nebo Hamann. Nesmíme zapomínat ani na specifickou Lutherovu mystiku a hlubokou spiritualitu a stopy hlubší spirituality bychom nakonec našli i v kalvinismu. Myslím tedy, že by stálo za to zkusit rekonstruovat spiritualitu protestantské tradice. Dorothee Sölleová řekla, že tučná imanence ubíjí, a taková tučná imanence se může skrývat i za skvělými biblickými exegezemi a bohulibými sociálními aktivitami. Autentickou spiritualitu přitom není třeba hledat u katolíků nebo evangelikálů, protože může být žitou součástí evangelické tradice, byť inspirace odjinud je samozřejmě vždycky pozitivní.
V evangelické církvi je poměrně výrazný ostych vůči otevřenému náboženskému prožívání nebo spiritualitě v tomto užším smyslu. To má přeci také kořeny v protestantské tradici…
To jistě ano. Dokonce bych řekl, že to v sobě má něco velmi pozitivního. Brání to určitému nezdravému přesahování zdravých pohybů rozumu, víry a svědomí. Je to vnitřní obrana před extremismem. Když je ale všechno postaveno na obraně, nemůže to ale fungovat důsledně. Princip strachu neumožní člověku objevit a projevit skutečnou hloubku a pravdu. Tento mnohdy oprávněný strach z přehnané exaltace je potřeba přerůst. Když se podíváš na protestantskou tradici, tak právě u Luthera nebo pietistů tohle nevidíš – je tam sice zniternění, ale i to je podáváno velmi exaltovaně a extaticky. Mě třeba znovu a znovu zaráží extatičnost Lutherovy spirituality. Kvůli tomu má Luther ostatně i svoje temné póly. Reformovaná tradice v sobě tohle nemá, ale přesto bych řekl, že je třeba hledat určitou vášeň – a v tom lze čerpat i ze starozákonní tradice a setkávání s judaismem, které bylo a je pro protestantskou teologii důležité. Judaismus je barvitě liturgický a vůbec se nebojí například magických elementů v náboženství. Všechno to přitom koexistuje s vírou v jediného Hospodina, který vyvedl Izrael z Egypta. Vášeň tedy neznamená okrádat se o to poctivé, čímž teď myslím zdravý rozum a snahu o niternou existenciálně pravdivou víru.
Myslíš, že tenhle strach je typický pro české evangelíky nebo se s ním lze setkat i jinde?
Nejsem odborník na protestantismus ve světě, ale trochu se obávám, že je to skutečně české specifikum. Ve Světové reformované alianci je patrná odvaha jak ve smyslu radikálně sociálním, tak spirituálně objevitelském. Jejím dlouholetým předsedou byl koneckonců C. S. Song, který napsal knihu Teologie třetího oka, protože se v Koreji setkával s buddhistickou většinou a musel křesťanství interpretovat v rámci inkulturačního principu. Reformovaní teologové na sjezdu v Akkře zase odsoudili neoliberální kapitalismus jako hřích. Nazvali jej herezí impéria a byla to pro ně christologická otázka – neoliberální kapitalismus podle nich popírá Kristovo panství na zemi. Ve skandinávských zemích se důsledný protestantismus propojuje s obnovou předreformovaných i katolických tradic, ať už jde o liturgii, mariologii nebo dokonce nově i otázku světců. V Česku je to všechno složitější, samozřejmě i z historických důvodů.
Řekl bys, že křesťanství má být politické?
Záleží na tom, co se tím slovem míní. Ve smyslu stranickosti nebo důsledného držení jasných ideologických pozic křesťanství politické být nemůže, protože i ta nejlepší ideologie má nějaký vnitřní osud a víra by tady měla vést k nějakému odstupu. Náš svět není konečný a definitivní, je tu transcendence. Křesťan je ale zároveň povinen ctít základní rozměry evangelia a Božího království, k čemuž patří otázky milosrdenství a spravedlnosti. Křesťan nesmí pomíjet otázku strukturálního hříchu, jinak řečeno společenského zla – když to dělá, kompromituje sebe i evangelium, protože je vydává jen za jakýsi spokojený návod, jak dobře žít sám před sebou s dobrým pocitem z toho, že jsem uvěřil, Bůh mě má rád a protože jsem slušný křesťan, dávám občas něco na charitu. Takové pojetí křesťanství je pro mě nepřijatelné, protože pomíjí Boží sestup mezi ty nejpotřebnější i víru, že Bůh zjednává spravedlnost, což je zase důležité starozákonní téma. Útisk sirotka a syna vdovy k Bohu doléhá – to je podstatná věc, kterou nelze opomíjet. V tomto smyslu křesťan politický být musí, protože se musí zasazovat o otázku spravedlnosti. Může se v tom spojovat s jinými silami, které za spravedlnost bojují, a v tom dnes nachází spojence mezi sekulárními humanisty.
Není ale vždycky jednoduché tuhle humanistickou zodpovědnost oddělit právě od nějaké ideologie…
To je samozřejmě velmi složité. Uvedu příklad z Latinské Ameriky: někteří teologové osvobození a katoličtí kněží se přímo účastnili politického stranického života – k těm patří kněz, revolucionář a geniální básník Ernesto Cardenal, který se účastnil sandinistického povstání proti Somozově režimu a pak se stal prvním ministrem kultury v sandinistické vládě. Vatikán to viděl velmi nerad. Miguel d’Escoto, také kněz, byl ministrem v téže vládě a byl za to exkomunikován. Na druhou stranu je zajímavé, že když je nějaký křesťan aktivním politikem v rámci „naší“ parlamentní demokracie, neřeší se, jestli náhodou není příliš politický. Jako příslušník politického mainstreamu – ať už jako křesťanský demokrat, sociální demokrat, pravicový liberál… – nejsi vnímán jako politický a všechno je v pořádku. U Cardenala nebo d’Escota je to ale najednou vnímáno jako nepřiměřené. To chápu jako dvojí filtr.
Rozhovor vedl Jan Škrob