Evangelikální hnutí se profiluje výrazně politicky. Především ve Spojených státech, které jsou i přes stále silnější evangelikální iniciativy především v Latinské Americe a Africe jeho globálním centrem a ideovým zřídlem, se mnoho evangelikálů hlásí k těm nejvyostřenějším proudům politické pravice a „tradičním hodnotám“ konzervativní ideologie. Tato část evangelikálního hnutí prosazuje tzv. „kulturu života“, ke které patří boj proti neheterosexuálům a snaha omezit přístup žen k legálním potratům, ale zároveň hlasitě podporuje trest smrti a válečné výboje USA. I kvůli angažovanosti takto zaměřených osobností máme sklon vnímat evangelikály plošně jako netolerantní, bigotní a bez nadsázky agresivní. Takový přístup je ale krajně nespravedlivý jak vůči základním idejím evangelikalismu, tak vůči těm evangelikálním iniciativám a osobnostem, které svou víru i svět kolem sebe chápou podstatně jinak.
Evangelikální křesťanství je součástí protestantské tradice. Zásadní je pro ně důraz kladený na autoritu Bible, potřeba misie a zkušenost obrácení, tedy aktivního přijetí víry, které má být životním zlomem spojeným se změnou přístupu k životu a ke světu. Evangelikálové nejsou nutně charismatici, nicméně nesdělitelné duchovní prožitky jsou pro ně povětšinou významnější než pro „tradični“ protestantské směry.
Jak se stalo, že právě evangelikálové jsou tak politicky aktivní? Potřeba šířit Boží slovo do světa vede k zapojení do života obce prostě proto, že politika je ideálním prostředkem, jak společnost přiblížit k tomu, co člověk vnímá jako tu správnou – úzkou – cestu. Můžeme diskutovat o tom, zda a nakolik je tento přístup správný, nicméně pro evangelikály je bez ohledu na jejich politické přesvědčení charakteristický.
Dostáváme se plynule k mnohosti a nejednoznačnosti evangelikálního politického aktivismu. Neexistuje jednotná politická doktrína evangelikálů, byť většina z nich spadá do některého z proudů tzv. křesťanské pravice. Sluší se ovšem připomenout, že prvním výrazným politickým bojem amerických evangelikálů byl ve 30. letech 19. století boj proti otrokářství. Většina Afroameričanů se dodnes hlásí k denominacím, které mají k evangelikálním idejím blízko, a drtivá většina Afroameričanů se zároveň v rámci amerického politického systému hlásí k levici, byť v citlivých otázkách homosexuality a potratů se mnohdy staví proti ní.
Tradici evangelikálství progresivního a otevřeného nelze vnímat jako nějaké pokřivené evangelikálství nebo evangelikálství liberální v tom smyslu, že by se vzdávalo svých základních hodnot ve jménu příjemnější koexistence s okolním světem. Evangelikálové tohoto typu podobně jako ti konzervativní vyznávají, že primární autoritou jejich životů je Boží poselství lidem zapsané v Bibli a primární hodnotou vykoupení skrze Ježíše Krista. Liší se v tom, co pro ně znamená žít „biblicky“, tedy jaké biblické principy a imperativy chápou jako zavazující. Konkrétně je tady pro ně tím klíčovým láska k bližnímu, neoplácení zla zlem (a z toho vyplývající pacifismus), Ježíšovo stolování s celníky a nevěstkami, starost o lidi potřebné a na okraji společnosti. Nelze tvrdit, že by tato témata byla méně biblická a tedy méně evangelikální než to, co se obvykle jako biblické hodnoty staví na odiv především: v současné době naneštěstí snad nejsilněji strach z homosexuality, který vedl k neblahému angažmá amerických evangelikálních misionářů v Africe a z něj vyrůstající diskriminační legislativě v Ugandě nebo Nigérii nebo – hned za našimi hranicemi – ke slovenskému referendu, v němž ovšem (abychom byli spravedliví) hráli daleko podstatnější roli aktivisté katolického vyznání.
Politicky se progresivní evangelikálové identifikují různě – podobně jako u těch pravicových by nebylo na místě vnímat je jako homogenní ideový proud. Někteří se hlásí ke křesťanskému socialismu, jiní k anarchismu, další ke komunismu a mnozí prostě podporují americkou Demokratickou stranu.
Spíše než otázky homosexuality a potratů, v nichž mezi nimi také nepanuje úplná shoda, je pro ně charakteristické téma pacifismu. Radikální následování Krista formou odmítnutí násilí je velmi zajímavé například v souvislosti s aktuálním tématem ISIS. V časopise Sojourners, který se dá brát jako hlavní médium progresivních (nebo, chceme-li, levicových) evangelikálů, najdeme (konkrétně v článku Nonviolence in the Face of ISIS? ze 4. března 2015) zajímavou polemiku s křesťanskou pravicí, která – jak upozorňuje autor článku Micah Bates – aplikuje na problém ISIS optiku svaté války, paradoxně ne nepodobnou představám samotných válečníků ISIS.
Batesova rétorika je velmi evangelikální v tom smyslu, že je jakoby odtržená od reality. Sám Bates to ostatně přiznává, když říká, že jeho logika nenásilí ve světě neobstojí. Logika Božího království je podle něj jiná a pro něj je závazná. Bates je tvrdý a nekompromisní – následovník Ježíše se podle něj má vydat cestou kříže. Následovník Ježíše nezabíjí své nepřátele. Následovat Ježíše znamená vynést nad sebou rozsudek smrti, která ale vede k životu.
Bates může znít jako fundamentalista nebo blázen. Právem bychom mu mohli vytýkat i alibismus: on žije ve Spojených státech, ozbrojenci ISIS se nedobývají do jeho města, nezabíjejí jeho blízké. Snadno se mu pak mluví o cestě kříže. Bez ohledu na to, jak je nám Bates sympatický nebo ne, nabízí podnět k zamyšlení. Určitě je ale zřejmé, že ukazuje cestu velmi odlišnou od toho, co jsme zvyklí chápat jako evangelikální.