Po útocích v Paříži z minulého týdne se v Evropě vzedmula velká vlna solidarity s postiženými. Především s redakcí Charlie Hebdo, už daleko méně s oběťmi v košer obchodu v židovské čtvrti. S určitými rozpaky jsem doposud němým svědkem vzestupu fronty lidí, kteří říkají: „My už jsme to říkali dávno, že se s tím musí něco dělat!“, a s obavami sleduji, jak se příznivci takové fronty s následnými jednoduchými recepty množí. Aby bylo na začátku zcela jasné, osobně nesouhlasím a hluboce odsuzuji všechny násilné formy extrémismu ve všech náboženstvích i v nejširším smyslu politickém (rozdělení státu válkou, anexe Krymu, Breivikova čistka apod.)
V sekularizované společnosti často podle mého soudu klademe chybnou zkratku mezi náboženstvím a politikou. Slovo polis v širším smyslu znamená obec a vztahy mezi lidmi v ní. V polis se dá ještě diskutovat a domluvit. Jednotliví lidé vstupují do diskuse v polis se svými nejrůznějšími rolemi, sociálními, genderovými, politickými (zde v užším smyslu slova, jako např. politické strany a volená reprezentace) a v neposlední řadě též náboženskými. Snažit se nějakým způsobem tyto role od sebe separovat a stanovit, které do sekularizované demokratické společnosti a její diskuse patří a které ne, vytváří zkratky, které vedou k nedorozumění, nepochopení a mnohdy i k zavrhování a vylučování. Člověk s vírou totiž není občanem a nic než občanem, nicméně občanem s vírou. Ony role si do polis přinášíme, těch nás občanství nezbavuje, ani je nezastře. Právě toto nedorozumění, co je a co už není politika, má za následek vytváření mnoha protipólů, jako svět a církev, sekulárové a věřící. Ve veřejné diskusi jsme všichni a všichni máme právo být. Přistoupit na zkratku „my a oni“ je zavrhování části sebe sama. Přistoupíme-li tedy na zejména pravicový diskurs o hodnotách, vycházejících z křesťanské tradice a historie, s kterým někteří evropští i naši politici tak plamenně operují, je třeba se především tázat po tom, které hodnoty přetrvaly, a od kterých hodnot i tradic jsme se (všichni nebo jen někteří?) emancipovali.
Problém tradice a historické zkušenosti evropské, solidarita jako hodnota
Český národ naštěstí i naneštěstí nepatří mezi velké národy, které v dobách minulých svět kolonizovaly a navždy proměnily. Naštěstí proto, že díky tomu nemáme „máslo na hlavě“ a nejsme dědici historických křivd způsobených našimi předky (svou košatou historii máme ovšem také, v dobrém i zlém). Naneštěstí proto, že nyní mluvíme o soužití s muslimy jako o fenoménu, s nímž nemáme bezprostřední zkušenost. Známe muslimy velmi málo, a z této neznalosti a z tohoto neznáma často plyne ještě větší strach, než mají občané národů velkých. Mluvíme-li konkrétně o Evropské unii a o možném jednotném postupu (imigrační politiky, míry integrace), pak hovoříme o podniku velmi těžkém, protože různé státy mají díky své poloze a historii dosti odlišné zkušenosti, problémy a dispozice. Bylo by snadné být Evropany „jen někdy“, je-li to zrovna výhodné. Jsme-li jimi a chceme-li jimi být, je pro nás nezbytné, abychom se se zeměmi, které se s námi v dobách těžkých solidarizovaly, solidarizovali také – se vším, co k tomu patří. Co to v praxi znamená, bude pro malý národ, jako jsme my, velkou výzvou do blízké budoucnosti.
Hodnoty, které přetrvaly?
Byla-li řeč o sekularizovaných státech, stojících především na křesťanské tradici (doplnil bych anticko-židovsko-křesťanské tradici), je každý z nás postaven před úkol rozhodnout se, na jakých hodnotách svou identitu postaví. Jistě to už není provázanost církve s vládní mocí, soudy nebo cenzurou (mimochodem to už věděl starý Izrael, že panovník je před Bohem člověk jako každý). Těžko stavět svou identitu na hodnotách, které jsou mrtvé. Jsou-li hodnoty, které přetrvaly a které můžeme sdílet, které to jsou?
Kdykoli se totiž bavíme o takových hodnotách, jako solidarita, slušnost, respekt, tolerance, úcta, vzdělání, rodina apod., narážíme na permanentní dynamickou diskusi, nikoli na statické neměnné a navždy platné zákony shody, které trvají navěky. V diskusích pak pronikáme stále hlouběji a hlouběji, až se „snad“ dostaneme k nějaké formě otázky, co je člověk,diskuse především do vlastních řad co je člověk ve světě a vztahu k druhým, co pro nás znamená láska, svoboda atd. Vyprázdnění mnoha diskusí mě utvrzuje v názoru, že protagonisté těchto diskusí jsou buď líní, anebo na hlubinu hodnot už zapomněli. Patřičné a legální totiž zdaleka není jen to, co máme napsané v ústavách, deklaracích a zákonících, ale především patřičná a legální vždy musí být hluboká a svobodná diskuse o nich.
Od mezináboženské „objímačky“ k diskusi v polis
Českobratrská církev evangelická, ke které se hlásím, již několikrát iniciovala mezináboženské setkání s muslimy nebo byla jeho součástí. Tato setkání nejsou diskusemi, jsou především gestem, vyjádřením solidarity a možná také něčeho, nač naše kotlinka zapomíná – společné duchovní meditace. Čtou se vybrané texty z různých náboženských tradic, rozjímá se nad nimi a končí se modlitbami. Setkání jsou zakončena společnou výzvou k pokojné cestě, výzvou od všech představitelů – žít vedle sebe v míru. Poznání a respekt k duchovní cestě druhého člověka je jedním z úhelných kamenů, na kterých naše duchovní hodnoty dnes stojí a měly vždy, podle mého hlubokého přesvědčení, stát. Historicky máme za sebou tolik válek, oděných hávem náboženských pravd, že pokud jsme z něčeho opravdu vyrostli, pak z násilné cesty náboženské horlivosti. Mluvím zde nejen o své protestantské církvi, ale o všech etablovaných náboženských církvích a společnostech na našem území.
Jenže společné meditace samozřejmě nestačí. Mezi nejzákladnější lidské potřeby totiž podle všeho patří jíst, pít, množit se – a samozřejmě – to vše dělat v pocitu bezpečí. O těchto potřebách (nebo hodnotách?) asi nemusíme nějak zvlášť polemizovat, ale jejich hlubina může být často vyprázdněna nebo v jistých případech i popřena. Navracíme se tedy v kruhu zpět k diskusi v polis. Samotná gesta solidarity totiž znamenají mnoho, ale bez verbálního zdůvodnění širokým areopagem v polis velmi brzo vyšumí.
Permanentní diskuse, demokracie je „makačka“
Závěrem se připojuji ke všem, kteří místo možné bující nenávisti a agresi proti muslimům jako takovým, resp. všem „v jednom pytli“ hovoří o nutnosti rozlišovat, hovoří o křivdách, kterých se Evropané dopustili a z kterých dodnes profitují, hovoří o hodnotách a nutí k hlubšímu promýšlení uvnitř vlastních řad. V této souvislosti si vybavuji jednu z řečí filosofa Václava Bělohradského o demokracii jako o permanentní diskusi, jako o „zdánlivém nepořádku“ v podobě demonstrací a politických bojů. To ale není špatně, to je to nejvíc, čeho můžeme dosáhnout. Nikdy mě nepřestal fascinovat Voltaireův citát: „S vaším názorem nesouhlasím, ale jsem ochoten položit život za to, abyste mohl svůj názor svobodně hájit.“ Smířit se s tím, že držet náš prostor – jako loď v rozbouřených vlnách – je práce přetěžká, netřeba rozepisovat. Však také nikdo nikdy nepsal o tom, že demokracie není „makačka“ a že by mohla fungovat nějakým samopohybem sama o sobě, bez neustálého vstupování a upřímné snahy o její kultivaci. V tomto smyslu jsem tedy i já Charlie Hebdo, neboť ač nesouhlasím s laciným urážením duchovní cesty někoho jiného, ač mě může samotného něco urazit nebo se dotknout, hájím i jejich právo, jelikož není a nesmí býti autority, která by nám diktovala hranici vkusu, humoru a citu. Od elit očekávám, že budou inspirovat, ale nebudou diktovat. Díky Bohu nediktují. Olepit se transparentem Je suis Charlie pro mě neznamená, že tento satirický časopis je zosobněním a vtělením všeho, čemu říkáme svoboda, a že vydává počet z definice, co svoboda je. Co je ale přímou implikací svobody, co je jejím důsledkem, co je jejím produktem a naší zkouškou, to je i svoboda projevu v podobě takovéto (pro mnohé) drsné satiry.
Je tedy na nás, jak hluboce budeme uvažovat o sobě samých a co a hlavně kdy napíšeme nebo nakreslíme. Kresba nebo text mohou někdy velmi ublížit a v jiném čase tytéž kresby a texty velmi pomoci.
Mezi prorokem a pastýřem
Před pomyslným zrcadlem si kladu otázku, kde je – pro mě osobně – hranice svobody slova a kde začíná platit zákon na ochranu cti a osobnosti. Jedním dechem mi je totiž sympatické a blízké prostředí lidí, kteří jsou silní, sebekritičtí, s drsným smyslem pro humor a sebeironii, a zároveň je mi sympatické prostředí, které se mě zastane, jsem-li slabý, nehouževnatý a kde se ví, že zesměšňování a svobodné řeči druhých mohou někomu ublížit tak, že se zhroutí a zapomene na všechny vznešené výzvy, pro něž stojí za to tady v míru žít. Na půdě teologické tak proti sobě stojí dva typy (diskursy). Prorok, který burcuje, vysmívá se našim představám o Bohu, dogmatům a jejich projevům a zbožnosti. Proti němu starostlivý pastýř, jehož záměrem nutně není někomu něco diktovat, předepisovat a ujařmovat, ale nastavovat poměry, které jsou snesitelné i pro poslední kulhavou ovečku, kulhavou nejenom ve víře, ale v čemkoli, co dělá život snesitelný a šťastný. Jeden bez druhého je vadný. Nebo je snad jeden z nich víc než ten druhý?
Autor je student ETF UK