18. prosince minulého roku spolu před Úřadem vlády demonstrovali zástupci neziskových organizací, levicoví aktivisté, ale také křesťané včetně synodního seniora Českobratrské církve evangelické Joela Rumla. Žádali přijetí patnácti nemocných syrských dětí a jejich doprovodu do České republiky, které ministr vnitra Chovanec nedlouho před tím odmítl, protože to považoval za možnou „bezpečnostní hrozbu“. Mezitím – také díky tlaku části veřejnosti – se vláda zmíněné uprchlíky rozhodla jednomyslně přijmout. Téma evropské ani české imigrační politiky tím však vyřešeno není a první reakce po pařížském atentátu také ukazují, že se nadále bude jednat o jednu ze základních otázek, která bude rozhodovat o budoucím charakteru Evropy.
Česká republika v srdci pevnosti Evropa
Evropská unie si vysloužila kritiku za nedostatečnou solidaritu s uprchlíky ze Sýrie, kteří čelí otřesným podmínkám a jejichž naprostou většinu přijímají sousední země jako je Jordánsko. Problémem je však samotné dlouhodobé nastavení systému evropské imigrační politiky. Systém Dublin III přesouvá odpovědnost na hraniční země EU; uprchlíci hledající azyl jsou automaticky vraceni do zemí, ve kterých poprvé vkročili na půdu EU. Většina evropských peněz přitom nemíří na podporu imigrantů, ale na budování „pevnosti Evropa“. V Bulharsku, Řecku nebo Itálii probíhají tzv. push back operace, pohraniční hlídky pochytávají uprchlíky hledající azyl a brutálně je odsouvají do zemí sousedících s EU, přičemž často dochází k úmrtím. Vyhráno nemají ti, kteří se úspěšně dostanou na půdu EU. V uprchlických táborech zažívají hlad a rasové útoky, často jsou dlouhé měsíce vězněni nebo končí na ulici. Stále jim přitom hrozí odsun. Pokud se podaří získat uprchlíkům právní pomoc, soudy dají často jejich žádosti o azyl za pravdu a plánované odsuny se tak ukazují jako protiprávní.
Česká republika není z různých důvodů příliš vyhledávanou destinací uprchlíků, v minulých letech zde žádalo o Azyl jen pár stovek lidí. Podle ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům Martina Rozumka by Česká republika jistě zvládla bez problému přijmout alespoň tisícovku válkou postižených Syřanů. Např. Maďarsko jich během listopadu minulého roku přijalo přes 9 tisíc. Rozumek i tak vyjadřuje vládě ve svém článku na Deníku Referendum vděčnost, zvláště proto, že o vážně nemocné děti, které přijmeme, by jiné státy v rámci přesídlovacích programů neprojevily zájem. Hřejivý pocit z tohoto drobného humanitárního gesta české vlády však přesto rychle chladne, když člověk vzpomene na tisíce uprchlíků z Bosny a Kosova přijatých bez větších problémů v devadesátých letech. Pojem solidarita má pro českou sociální demokracii evidentně velmi zúžený význam.
To ostatně potvrdila celá vláda, když odmítla přijmout kvóty, které by mohly alespoň částečně ulehčit hraničním zemím EU. Německá organizace ProAsyl přitom poukazuje na to, že ani samotné zavedení kvót není řešením, protože hájí pouze zájmy jednotlivých států a nesnaží se nijak prosadit lidštější zacházení s lidmi, kteří hledají ochranu.
Vyrábění strašáků
Zatímco uprchlíci se často marně snaží překonat hradby pevnosti Evropa, uvnitř Evropy povstávají bojovníci proti „nekontrolovanému přílivu migrantů.“ Obraz uprchlíků jako kulturního, ekonomického a politického ohrožení je stále častěji spojován s bojem proti islámu, který je chápán jako jakýsi typ jednotné totalitní ideologie. V Německu hnutí Pegida (Vlastenci proti islamizaci Západu) organizuje desetitisícové demonstrace proti islámu, jehož vyznavači se podle nich hrnou jako „záplava“ na bezbrannou Evropu, aby ji ovládli a vzali nám evropskou kulturu a tradici (co tím mají na mysli, jasné není). Se strachem obyčejných lidí umně pracují představitelé ultrapravicových a nacionalistických uskupení, a tak jsme svědky toho, že nacionalistická a fašistická rétorika získává mobilizační potenciál v zemi, která byla často vyzdvihována jako vzor vyrovnání se s vlastní nacistickou minulostí. Ke cti německých občanů je třeba poznamenat, že obrovské demonstrace hnutí Pegida počtem ještě přečíslují shromáždění jeho odpůrců.
Česká republika zaznamenala největší nárůst islamofobie v roce 2014, facebooková stránka Islám v ČR nechceme má momentálně podporu sto deseti tisíc lidí a islamofobní rétoriku začínají využívat populističtí politici typu Okamury nebo Zemana. Ti všichni konstruují obraz až příliš mírumilovné a otevřené Evropy ohrožené nekulturní a násilnickou hordou čekající před jejími branami. S realitou má málo společného, ale jako pomůcka pro orientaci v globalizujícím se světě funguje dobře. Že na něj jako první doplatí právě uprchlíci ohrožení porušováním lidských práv jak ve svých rodných zemích, tak v Evropské unii, je nasnadě.
I ty jsi byl hostem v zemi egyptské
Pohled na synodního seniora Joela Rumla promlouvajícího na prosincové demonstraci mi dodal naději, že se čeští evangelíci už definitivně probrali z postkomunistického snění o nejlepším z možných světů, jehož jediným problémem je temná komunistická minulost. Už bylo na čase se odpovědně postavit k zásadním problémům globalizovaného světa a pomoc uprchlíkům a cizincům se křesťanům nabízí jako důležité téma už na základě letmého pohledu do biblických textů. Za přijetí uprchlíků se ostatně postavili i další křesťané, např. generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub. Petici za přijetí syrských uprchlíků jsme sepsali spolu s křesťany a křesťankami z okruhu iniciativy Za církev sociálnější a do dnešního dne ji podepsalo necelých šest stovek lidí.
Inspirací mohou být pro české křesťany německé církve a křesťanští aktivisté, kteří imigrantům (včetně těch tzv. nelegálních) poskytují různé formy pomoci. (Rozhovor o církevním azylu s Fanny Dethloff jsme otiskli v únorovém čísle z roku 2013).
Je ovšem zásadní, zda se křesťané ubrání rozlišování uprchlíků podle jejich vyznání. Vzhledem k tomu, že Česká republika těžko může pomoci všem, se někomu může zdát jako neproblematické, když křesťané budou chtít pomoci spíše křesťanům. Jsem ale přesvědčen, že se v tomto ohledu jedná o zcela zásadní problém sebepochopení křesťanů. Na jedné straně je křesťanství, které se řídí principem evangelia a pomoci trpícím bez ohledu na jejich skutky, barvu pleti nebo náboženskou příslušnost. Na druhé straně je křesťanství jako kulturní identita, které se může stát velmi snadno nástrojem v ruce konzervativců, nacionalistů a všemožných obránců „našeho způsobu života“.
To neznamená, že bychom snad měli bagatelizovat problémy spojené s radikálním politickým islámem a ignorovat strach lidí masírovaných násilím zobrazovaným v masmédiích. Jak jsem naznačil v jiném článku tohoto čísla, jsem přesvědčen, že náboženství (ve své fundamentalistické podobě) nemusí být pouze hrozbou pokojnému soužití, ale (ve své humanistické – to jest člověku otevřené podobě) také zdrojem konstruktivního nakládání se strachem.
Imigrace je politický problém
Ať už se křesťané postaví k imigraci jakkoli, nakonec to bude vždy také problém politický, který bude vyžadovat politická řešení. Překážkou humánnějšímu zacházení s lidmi hledajícími azyl bude stále více kromě neochoty politiků také strach širokých vrstev veřejnosti.
Jak upozornil např. německý komentátor Jakob Augstein, za popularitou fašizujících vůdců islamofobních hnutí nestojí jen prostá neznalost, ale také strach z chudoby a vyloučení ve stále nerovnější společnosti. Není náhoda, že kromě strachu z islámu argumentovali odpůrci přijetí syrských uprchlíků z řad obyčejných lidí nejčastěji nedostatkem peněz ve státní kase. Neoliberální rétorika zeštíhlování sociálního státu, která ovládla v minulých letech celou Evropu, našla své druhé uplatnění mezi těmi, kteří se stávají jejími obětmi. Lidé, kteří trpí škrty v sociálních výdajích, uplatňují argumenty šetření proti těm, kteří jsou ještě slabší než oni.
Pokud chceme, aby byl boj za práva uprchlíků úspěšný, musíme ho spojit s bojem za důstojný život každého člověka. Lidská práva jsou s neregulovaným kapitalismem, který redukuje hodnotu člověka na jeho využitelnost v rámci trhu, dlouhodobě neslučitelná. Pokud chceme získat širší podporu k prosazení sdílení evropského prostoru pro ty, kdo ho potřebují, musíme hledat také cesty ke sdílení bohatství. To znamená hledání cest k demokratickému socialismu.