Rozhovor s Jamesem Croftem
Ve Fergusonu (předměstí St. Louis v americkém státě Missouri) zastřelil 9. srpna tohoto roku policista Darren Wilson osmnáctiletého Michaela Browna. Tento čin vyvolal ve Spojených státech vášnivé debaty. Mluví se o tom, že počet lidí, kteří jsou zabiti při policejních zásazích, je ve srovnání s jinými zeměmi naprosto disproporční. Mluví se také o systémovém rasismu, který ve Spojených státech stále existuje: Michael Brown byl černoch a kdyby jím nebyl, pravděpodobně by byl dnes naživu.
Podle statistik, které zveřejnil časopis The Economist, zastřelila v roce 2013 policie ve Spojených státech 409 lidí. Ve Velké Británii a Japonsku za tentýž rok 0, v Německu 3 za celý rok 2012 (The Economist pracoval v každé zemi se statistikami za poslední dostupný rok).
Ve Fergusonu i jinde ve Spojených státech po Brownově zastřelení následovaly demonstrace a protestní akce. Protestů se aktivně účastnili představitelé různých církví a náboženských skupin. Vlna odporu proti rasově podbarvené policejní brutalitě se tak stala svéráznou platformou mezináboženského dialogu. Přinášíme rozhovor s Jamesem Croftem, který se jako představitel humanistické organizace Ethical Society of St. Louis ve Fergusonu zúčastnil mezináboženského shromáždění za smíření. Rozhovor pro portál Patheos vedl Dean Roth. Rozhovor původně vyšel 28. října 2014.
James Croft je jedním z nejvýraznějších představitelů soudobého sekulárního humanismu ve Spojených státech. V současné době dělá doktorát na Pedagogické fakultě Harvardovy univerzity, zabývá se filosofií vzdělávání. Kromě toho působí jako aktivista a jeden z vůdců Ethical Culture, celoamerického hnutí ateistických sborů.
Mezináboženského shromáždění ve Fergusonu ses zúčastnil spíš jako člověk zvenčí. Jak na tebe působilo?
Jsem běloch a mám to privilegium, že mi nechybí peníze, takže bydlím v bohatší čtvrti St. Louis. Můj život je od životů lidí, které zastřelení Michaela Browna zasáhlo nejvíc, dost odlišný. Jako běloch se na každém kroku nesetkávám s rasismem a diskriminací, mám v naší společnosti mnoho privilegií. To jsem si uvědomoval, vcházel jsem s pokorou. Když dopředu přišli ti mladí lidé a vyprávěli, co všechno viděli v ulicích Fergusonu a St. Louis, byl jsem zdrcený. Mladí lidé se denně setkávají s útlakem, který si já dokážu jen těžko představit. Přišlo mi správné, že mluví oni a přemýšlel jsem, jaká tam má být moje úloha.
Hodně mě zasáhl hněv, který jsem tam cítil. Spravedlivý hněv. Neměl jsem ale pocit, že je to nějaké destruktivní běsnění. Byl to hněv, který člověka dovede k tomu, aby bojoval za svou důstojnost a důstojnost druhých lidí. Cítil jsem z těch lidí obrovskou frustraci, ale ne beznaděj. Byla v tom naděje.
Myslíš, že to shromáždění bylo pro lidi ve Fergusonu důležité?
Rozhodně. Nebylo to pietní setkání, ale příležitost k načerpání síly a naděje do budoucna. Bez těch mladých aktivistů, kteří shromáždění de facto narušili, by to nebylo tak inspirativní. Symbolická setkání, jako bylo tohle, mohou plnit důležitou úlohu v tom, že si na nich lidé uvědomí svoji roli v tom, co se děje. Osobně chápu aktivismus čím dál víc jako duchovní činnost. Jde o vnitřní podporu lidí. O naději, o vnitřní sílu, kterou člověk potřebuje, aby nepřestal bojovat. Tohle shromáždění výborně zafungovalo přesně v téhle rovině – i když zrovna něčím, co organizátoři nepředvídali. Mladí fergusonští aktivisté prostě vstali a rozhodli se mluvit sami za sebe. Byl to pro ně okamžik osvobození. To bylo vidět na první pohled.
Přijde ti, že náboženská společenství dokážou na traumata, jako je fergusonská vražda, dát lepší odpovědi než nenáboženská?
To je moc těžká otázka. Ano i ne. V náboženských tradicích najdeme mnoho inspirace pro okamžiky beznaděje. Na shromáždění, o kterém se bavíme, se mluvilo o Jerichu, o slovech proroka Muhammada, o příběhu Ježíše Krista. Zaznělo mnoho věcí a mnoho z nich na shromážděné působilo tak silně, že by to sekulární projevy nahradit nedokázaly.
Přesto mám ale dojem, že když se v reakci na současné krize a bolesti pracuje s texty z tak vzdálené minulosti, vzniká odcizení. Ty texty vznikly v jiné době, pro jiné lidi. Možná nám něco sdělují, možná ne. Pokud jim automaticky dáváme přednost, může se stát, že nám uniknou zdroje daleko adekvátnější pro naši zkušenost.
Během protestů ve Fergusonu mladí aktivisté často kritizovali tradiční náboženské instituce kvůli jejich přístupu k sociální spravedlnosti. Narušovali modlitební shromáždění a říkali lidem, ať odejdou z kostelů a místo toho jdou do ulic mezi lidi. Potřebují, aby se něco změnilo. Potřebují, aby se něco dělalo. A myslím, že jim je docela jedno, jestli jim to přinesou náboženské instituce nebo někdo jiný.
Nejinspirativněji na mě v tom shromáždění působily tyhle sekulární hlasy. Nevztahovaly se k žádné náboženské tradici, ale prostě vyprávěli, co viděli, co cítí a co se musí změnit.
Dost ateistů by řeklo, že když chodíš na mezináboženská shromáždění, může se stát, že se dostaneš do smířlivého vztahu k nebezpečným ideologiím. Myslíš, že to opravdu hrozí? Co se s tím dá dělat?
Když jsem začal navštěvovat mezináboženská setkání a debaty, taky jsem se toho bál. Čím déle ale na podobné akce chodím, tím silnější mám pocit, že humanisté a ateisté, kteří se jich odmítají účastnit, na své straně nemají promyšlené argumenty, ale jen iracionální strach. Pokud člověk není hloupý, snadno těm nebezpečím předejde. Po tomhle konkrétním shromáždění za mnou přišlo hodně lidí včetně duchovních a říkali mi, že pro ně můj příspěvek coby ateistická perspektiva hodně znamenal.
Chápu tohle mezináboženské setkání v kontextu různých akcí, které mají samy o sobě velmi omezený dosah, ale dohromady vytvářejí určité hnutí. Aktivismus vyžaduje víc než dobrou strategii. Potřebujete motivaci… inspiraci. Mezináboženské shromáždění mělo potenciál lidi pohnout, dodat jim odvahu a odhodlání. Mám pocit, že v tom bylo úspěšné.
Účast ateistů na mezináboženských setkání je nejlepší způsob, jak šířit ideje humanismu – tedy pokud se to bude dělat dobře.
Jsi běloch a mluvil jsi na akci proti rasové nerovnosti. Říkal ti někdo, jak se tam jakožto běloch máš nebo nemáš chovat? Měl jsi ty sám pocit, že situace vyžaduje zvláštní přístup?
Celé setkání jsme plánovali do detailu a strávili jsme tím hodně času. Každý tedy věděl, co a kdy bude říkat, jak bude vystupovat. V tomhle jsem necítil žádnou nejistotu.
Jsem ale přesvědčen, že otázka, jak se jakožto příslušník privilegované skupiny zastávat utlačovaných, není jednoduchá a musíme si ji klást pořád dokola. Člověk se nakonec sám musí rozhodnout, co dělat, co nedělat, co přijmout, co odmítnout. V tomhle konkrétním případě jsem věděl, že svou účastí neupírám nikomu dalšímu prostor. Věděl jsem také, že jako představitel Ethical Society můžu nabídnout úhel pohledu, který by tam jinak nebyl. A pozvali nás – nikam jsme se necpali.
Hlasy privilegovaných mohou být velmi důležité a přínosné a když je to na místě, měly by zaznívat. Sám jako gay cítím, že bych ve svém životě uvítal větší podporu od lidí, kteří jsou hetero. Není to dokonalá analogie, ale aby si člověk vůbec mohl myslet něco o světě, musí se odkazovat k věcem, které zná. Privilegovaní mohou přispět mnoha věcmi, které utlačovaní říct nemohou. Zní to hloupě, možná dokonce urážlivě, ale přesto si myslím, že je to pravda. Jako gay můžu kritizovat privilegia heterosexuálů, ale nemůžu je odmítat zevnitř – nemůžu přijít a říct: „Jsem si vědom toho, že mě společnost zvýhodňuje, chápu to jako problém a jsem s vámi.“
Přitom je velmi důležité, aby to zaznívalo. Je mi líto, že jsem o tomhle v rámci svého příspěvku na shromáždění nemluvil. Kdybych měl možnost si ještě jednou promyslet, co tam řeknu, asi bych mluvil o privilegiu bělošství. Nikdo to tam nezmínil a přitom je to dost důležité.
Z angličtiny přeložil Jan Škrob
Události ve Fergusonu
(volně podle časopisu Newsweek)
9. srpna je zastřelen Michael Brown. V dalších dnech Fergusonem otřásají nepokoje, policie brutálně zasahuje. Prezident Obama slibuje, že se zastřelení Browna bude vyšetřovat. Po stížnostech na nepřiměřené policejní zásahy guvernér Missouri pověřuje dohledem nad demonstracemi nového velitele, místního Afroameričana. Další protesty jsou sice bouřlivé, ale nenásilné. Policie zveřejňuje informaci, že Browna zastřelil policista Wilson. Na konci srpna probíhá Brownův pohřeb. 25. září se velitel policie ve Fergusonu veřejně omlouvá Brownovým rodičům. Demonstrace pokračují, policie tvrdě zasahuje. Aktivně se účastní i náboženské obce. Na jedné z demonstrací je mimo jiné zatčen baptistický teolog Cornel West. Místní kostely jsou otevřené jako „prostory bezpečí“ pro lidi, kteří se bojí násilí – ať už policie nebo některých demonstrantů. 21. října výsledky pitvy potvrzují, že Wilson na Browna vystřelil celkem šestkrát, jednou z bezprostřední blízkosti. 23. října Amnesty International vydává prohlášení, že policejní zásahy proti nenásilným protestům byly nepřiměřené a v rozporu s mezinárodním právem. V těchto dnech se zdá, že Wilson bude osvobozen. Sám Wilson prohlásil, že má čisté svědomí. To rozpoutalo novou vlnu protestů a demonstrací – i násilných – ve Fergusonu i jinde ve Spojených státech.