V intru k úvodnímu dílu 26. série Simpsonových se objevuje heslo „amusement is control“. Má mysl, hledající alespoň střípek sdělení i v programově absurdních animacích Dona Hertzfelda (který má toto intro na svědomí), si to přeložila jako „zábava ovládá“. A to je nečekaně výživný postřeh. Mladí, kteří se odstěhují od rodičů na kolej a později do pronájmu či do hypotéčně „vlastního“, sice často nemají televizi, nebrání jim to ale přesto na noteboocích a tabletech sjíždět množství více nebo spíš méně zábavných seriálů. A ty, kromě toho že mají primárně bavit, také samovolně učí, čemu se smát, nabízejí určitý ethos a formují společný referenční rámec. Zábavu, která ovládá, netvoří žádní po moci prahnoucí ilumináti. Je spíš jakousi autopoietickou funkcí našeho společenského systému a pomáhá ho udržet v chodu.
Proto je vždy zajímavé, když se v zábavním odvětví objeví takový typ humoru, který se pokouší status quo narušovat. Třeba „Last week tonight“ Johna Olivera. Jeho závěrečná píseň s loutkami na téma děsivého stavu amerického vězeňství končí poděkováním za vše, co tento stav umožnilo: Zmiňuje desítiletí zanedbávání, nedostatek politické odvahy, štědré dary GEO group, a také „diváky jako jste vy“. Oliver, kterého prý na HBO nikdo necenzuruje, projevuje často schopnost vystihnout problém a zároveň nenechat diváky v bezpečném přesvědčení, že na vině jsou pouze všemocní politici, lobbisté a korporace. I ti, jimž se jím popsaná situace zdá hořce úsměvná nebo absurdně směšná, jsou za ni v demokratické společnosti mnohdy svým dílem zodpovědni. A tam, kde je zodpovědnost, je i jistá míra moci. To ovšem platí jen tehdy, neskončí-li diváci pouze u špatného pocitu bez změny jednání. A to by byla škoda. Od toho už přeci máme kázání, ne?
autopoietický = samotvořivý