Rozhovor s Hansem Küngem
V září 2011 absolvoval papež Benedikt XVI. dlouho očekávanou návštěvu Německa. Švýcarský teolog Hans Küng vysvětluje, proč jeho cesta nemohla vyřešit krizi katolické církve a proč Benedikta přirovnává k Vladimiru Putinovi.
Martin Doerry, Ulrich Schwarz a Peter Wensierski, Der Spiegel
Mnozí katolíci cítí, že je jejich církev v dezolátním stavu. Skrývání sexuálních skandálů kněží vyvolalo hromadný odchod věřících z církve. Co je špatně?
Ratzingerův předchůdce Jan Pavel II. zahájil program církevní a politické obrody, která šla proti záměrům druhého vatikánského koncilu. Chtěl Evropu znovu christianizovat a Ratzinger byl jeho nejloajálnějším asistentem. Toto období obnovy lze nazvat římským předkoncilovým režimem.
Proč ale tyto problémy najednou vyplouvají na povrch 50 let po druhém koncilu, který se konal v letech 1962 až 1965?
Tyto problémy v církvi probublávaly už nějakou dobu, jak ukazují desítky let snah skrývat sexuální skandály kněží. V určité chvíli už ale tento globální problém zneužívání dál popírat nešlo. Nejde přitom ale jen o snahy církevních hodnostářů zapírat pohlavní zneužívání, protože stejně špatné je i popírání špatného stavu církve samotné.
Co tím myslíte?
Hlavně to, že se církevní život na úrovni farností v mnoha zemích doslova rozložil. V roce 2010 třeba v Německu vůbec poprvé z církve odešlo více lidí, než jich bylo pokřtěno. Od koncilu jsme ztratili desítky tisíc kněží, stovky far nemají faráře a mužské i ženské řády vymírají, protože už nejsou s to získávat čerstvou krev. Čím dál méně lidí chodí pravidelně do kostela, ale církevní hierarchie nemá odvahu si otevřeně přiznat, jaká situace opravdu je.
V Německu ale papeže při různých akcích nadšeně zdravily desítky tisíc lidí, což církevní vůdci určitě nebudou interpretovat jako příznak krize.
Proti podobným akcím bych vůbec nic nenamítal, kdyby ale byly s to církvi na lokální úrovni opravdu pomoci. Mezi fasádou, která se během papežovy návštěvy znovu natírala na růžovo, a realitou je ale propast. Vzniká dojem, že církev je mocná a zdravá.
Mocná určitě je, ale zdravá? Víme, že všechny ty bombastické akce nemají pro lokální farnosti prakticky žádný dopad. Nepřivedou víc lidí na kázání, nebude ani víc zájemců o kněžskou dráhu a neustane ani odchod lidí z církve.
Zníte velmi pesimisticky. Myslíte si, že už je příliš pozdě na záchranu církve?
Podle mě katolická církev jako společenství víry přežije, ale jen za předpokladu, že opustí římský systém vládnutí. Bez tohoto absolutistického systému jsme se obešli tisíc let. Problémy začaly až v 11. století, kdy si papežové začali nárokovat absolutní kontrolu nad církví tím, že vymysleli formu klerikalismu, která laiky zbavila veškeré moci. Z tohoto období také pochází pravidlo o celibátu.
V rozhovoru pro Die Zeit jste o Benediktu XVI. prohlásil, že ani král Ludvík XIV. nebyl tak autokratický. Mohl by papež – pokud by samozřejmě chtěl – římský systém změnit?
Pravda je, že absolutismus je základním prvkem římského systému, nikdy ale nebyl základním prvkem katolické církve. Druhý vatikánský koncil udělal vše pro to, aby se mu vzdálil, ale bohužel to neučinil důsledně. Nikdo si sice ani poté nedovolil papeže kritizovat přímo, nicméně byl kladen důraz na papežův kolegiální vztah s biskupy, jehož cílem bylo znovu papeže integrovat do společenství.
Příliš úspěšný pokus to nebyl. Bezostyšnost, s níž Vatikán razí svou politiku, aniž by přihlížel ke konceptu kolegiality, překračuje veškeré hranice. Dnes znovu převažuje kult osobnosti, který odporuje všemu, co je napsáno v Novém Zákoně. Z tohoto pohledu je to naprosto jasné. Benedikt dokonce znovu přijal tiáru, papežskou korunu, středověký symbol absolutní papežské moci, kterého se jeho předchůdce rozhodl vzdát. Myslím, že je to nehorázné.
Vy ale nechcete jen omezit papežovu moc, voláte také po zrušení celibátu, chcete, aby mohly být na kněze vysvěcovány i ženy, a chcete, aby církev zrušila svůj zákaz kontroly porodnosti. Katolíci věrní papežovi ale právě to považují za jádro hodnot katolické církve. Pokud by se všeho toho církev zbavila, co by z ní zbylo?
Co zbude, je tatáž katolická církev, která tu už byla – a byla lepší. Netvrdím, že by měl být zrušen úřad papeže, ale potřebujeme úřady, které budou sloužit kongregacím, potřebujeme papežství, které praktikoval Jan XXIII. Nesnažil se o dominanci, místo toho prostě dával najevo, že je tu pro všechny, včetně jiných církví. Položil základy pro koncil a nový začátek ekumenického křesťanství. Umožnil ožít nové církvi.
Mnozí katolíci tvrdí, že pokud by se naplnily vámi požadované reformy, zbavila by se církev své podstaty a stala by se více protestantskou.
Církev se bez pochyb více protestantskou bude muset stát, přitom si ale uchováme svou jedinečnou podstatu. Naše globální myšlení, svou univerzálnost, která nás odlišuje od určitých omezenějších pohledů regionálních protestantských církví. Mělo by to tak zůstat, stejně jako má zůstat úřad papeže. Pokud se ale vše koncentruje jen v jeho kanceláři, skončíme s tím, že budeme mít středověkého vikáře, prince-biskupa a papeže jako absolutistického monarchu, který zosobňuje zároveň výkonnou složku, legislativu i právo – v rozporu s moderní demokracií a evangeliem.
Vy chcete reformy, aby církev přežila, papež se snaží církev uzavřít před světem a omezit ji na její nejkonzervativnější jádro, které by možná přežít mohlo.
Dříve se římský systém často přirovnával ke komunismu, v němž také o všem rozhodoval jediný člověk. Dnes přemýšlím o tom, zda náhodou nejsme ve fázi „putinizace“ katolické církve. Nechci samozřejmě srovnávat svatého otce s nesvatým ruským státníkem, ale přesto je mezi nimi řada strukturálních a politických podobností. I Putin zdědil odkaz demokratických reforem, ale dělá vše, aby je zarazil. V církvi jsme měli koncil, který inicioval obnovu a ekumenické porozumění. Ani pesimisté si nedokázali představit, že poté učiníme tolik kroků zpět. Nicméně politika, kterou polský papež zahájil v 80. letech, umožnila šéfovi tajnůstkářské Kongregace pro doktrínu víry, kdysi známé jako inkvizice – a inkvizicí je bez ohledu na nový název dodnes – aby byl zvolen papežem.
To je odvážné srovnání.
Nemělo by se samozřejmě brát do důsledků. I kdybychom ale přiznali pozitivní věci, ty negativní nemůžeme přehlížet. V praxi Ratzinger i Putin na klíčové pozice dosadili své nejvěrnější spolupracovníky a odstranili ty, kteří se jim nelíbili. Jsou tu ale i jiné paralely: ruský parlament a vatikánský biskupský synod, degradace ruských gubernátorů i katolických biskupů na obyčejné vykonavatele rozkazů „shora“, konformistická „nomenklatura“, odpor vůči skutečným reformám. Ratzinger svého někdejšího asistenta z dob, kdy stál v čele Kongregace pro doktrínu víry, povýšil na kardinála státního tajemníka, čímž z něho udělal svého zástupce.
Co je na tom špatného?
To, že se pod německým papežem mohla k moci dostat malá, převážně italská skupina kývačů, lidí bez sympatií k reformám. Právě oni nyní nesou částečnou zodpovědnost za stagnaci, která dusí veškeré pokusy o modernizaci církevního systému.
Jaké z toho vidíte východisko?
Členská základna musí sebrat sílu a dát o sobě slyšet, aby ji systém už déle nemohl obcházet.
Před více než rokem jste biskupům na celém světě napsal otevřený dopis, v němž jste jim nabídl podrobné vysvětlení své kritiky papeže a systému, který v Římě vládne. Jaká byla odezva?
Po celém světě je asi pět tisíc biskupů, ale ani jeden z nich se neodvážil můj dopis veřejně komentovat. To jasně vypovídá o tom, že cosi není v pořádku. Pokud ale mluvíte s biskupy jednotlivě, slyšíte často tohle: „To, co říkáte, je v zásadě pravda, ale nic se s tím nedá dělat.“ Bylo by krásné, kdyby místo toho nějaký prominentní biskup prohlásil: „Takhle už to dál nejde. Nemůžeme jen kvůli římským byrokratům obětovat celou církev.“ Dosud ale žádný nenašel dost odvahy, aby něco takového pronesl.
Ideální situace by podle mého mohla vycházet z koalice reformistických teologů, laiků a pastorů otevřených reformám, přičemž by biskupové byli připraveni je podpořit. Samozřejmě by se tím dostali do konfliktu s Římem, ale měli by to podstoupit, v duchu kritické loajality.
Přesně to ale před 500 lety vedlo k reformaci. Tehdy římský systém nebyl s to chápat kritiku z vlastních řad.
Pět set let nato jsme zase překvapeni, že současní papežové a biskupové nechápou nutnost reforem. Luther nechtěl církev rozdělit, ale papež a biskupové byli slepí. Zdá se mi, že totéž platí i pro dnešek.
Rozhovor uveřejnil Der Spiegel, český překlad laskavě poskytly Literární noviny
Hans Küng (83) byl jedním z teologů, kteří stejně jako tehdy profesor teologie Joseph Ratzinger v 60. letech určovali rámec druhého vatikánského koncilu a razili větší otevřenost církve. V roce 1979, kdy učil teologii v německém Tübingenu, veřejně kritizoval dogma o papežské neomylnosti. Vatikán mu za to odebral oprávnění učit. V současnosti je Hans Küng dál katolickým knězem a vede tübingenský Institut globální etiky.
Letos publikoval knihu Ist die Kirche noch zu retten? (Lze církev ještě zachránit?), v níž ostře kritizoval papežovu protireformní politiku.