Poznámky k tématu „obrazy v kostele“, viz Pt 6 a 7/2014
O jakém uměleckém díle můžeme prohlásit, že bylo vytvořeno pro slávu Boha? Zcela přirozeně stála u nejvýznamnějších uměleckých děl církev, protože náboženství po staletí prostupovalo celou společností. Náboženské motivy v umění platily za nejvyšší. Provokativně řečeno: Co dobrého pozemská církev vytvořila? Co po ní zůstalo – kromě umění? S obrazoboreckou reformací souvisí „útěk“ umění z veřejných bohoslužebných prostor do bezpečí soukromých domů a individuálních obdivovatelů. Tradici kostela jako zvláštního „odděleného místa“ zasluhujícího důstojnou oslavu Boha uměním však reformace nezničila, vzpomeňme třeba na vzácně dochovaný renesanční bratrský kostel v Mladé Boleslavi.
Že by to byly naše staré, snad až příliš silné kostelní zdi, které dnes brání proniknutí víry do vnějšího světa lidských životů? Zkusíme otevřít dveře dokořán a vpustit trochu čerstvého postmoderního vzduchu? Nač ctít žánr? Nač staromilsky odlišovat sbírky veřejných galerií a jejich specifické sběratelské strategie od kostelů? Uvěříme pohádce o naší ničím nespoutané svobodě, vyvázané ze všech služebností? Umění satanistů? Pornografie? Bůh je přece všude! K čemu se zdržovat čtením paměti jednotlivých míst? Proč snižovat svou konkurenceschopnost braním ohledů na tradice římskokatolických, bratrských, luteránských, kalvínských či jakýchkoliv jiných přístupů k umění? Společnost 21. století, sama neschopná imaginace, je fascinovaná vizuální kulturou. Žádá obrazy (obrázky) bez hranic, aby je mohla kdekoli „nakoupit“, ať už v podobě hmatatelných předmětů nebo alespoň prázdných idejí. Kostel jako nízkonákladová alternativa nákupních galerií a zábavních parků? Uspokojí církev poptávku?
Jaké už jiné útočiště má zůstat obhajobou krásy – to jest Boha – než kostel? (Krásou zajisté není míněna prvoplánová líbivost.) Kam jinam se schovat před všudypřítomným hlukem negace, on-line unifikace a siláckého exhibicionismu? Umělci odjakživa toužili odhalit to Božské v člověku. Věřili ve vedení Boží rukou, čekali na osudovou vteřinu splynutí s dokonalostí Stvořitele. Církevní umění Západu pozoruhodně spojovalo tento dotek věčnosti se svědectvím o duchu té které doby. Svědčí o tom místa spojení křesťanství s klasickou krásou antiky, krása madon krásného slohu, podivuhodná barokní hra světel a stínů… Zní snad náš požadavek, naše prosba o pokračování onoho spojení v současnosti (ba i v budoucnosti) až příliš opovážlivě?
Jak poznat pravý obraz pro kostel a jak jej rozlišit od toho druhého, sekulárního, „parazitujícího“? Podle osobnosti autora, dle námětu, stylu provedení? Pro schopnost vybrat je rozhodující cit vedený vírou. V realitě světa s relativní vírou a zbožností vytěsněnou do oblasti „volného času“ však jde o bezpředmětnou otázku. „Rozumová“ argumentace kýčem nepomůže. Kýč je znamením nepřirozenosti. Kýčem může být nejen ve vztahu k Písmu zavádějící (a tak jednoduše rozpoznatelný) barvotiskový obrázek, nýbrž i zamlžená, „chtěná“ abstraktní moderna zakrývající neumětelství. Že nemá být poznat, co je na obraze zobrazeno, povýšili někteří na univerzální řešení. Jistě, každý škarohlíd dvakrát zváží kritiku, vždyť kdo si troufne nahlas přiznat, že obrazu nerozumí? Snad jen ten staromilský tradicionalista, znalý tisícileté konkurence současného umění, rád ukáže, že král je nahý.
Úvahy o vystavení jakéhokoliv uměleckého artefaktu by měly vždy brát ohled na prostředí, v němž má být umístěno. V ideálním případě má dílo vést se svým prostředím vzájemně obohacující rozhovor podobně, jak se to podařilo například v moravských Jedovnicích v kostele sv. Petra a Pavla u obrazu Mikuláše Medka s jeho monumentálním oltářním rámem od Jana Koblasy. Medek i Koblasa přišli do Jedovnic v šedesátých letech 20. století „zvenčí“, nešlo o žádné prověřené chrámové dekoratéry. Jejich možnost vyjádřit se v kostele byla první a unikátní. Podle vzpomínek aktérů měli umělci při tvorbě volnost. Přesto není pochyb, že přijali „služebnou“ roli. Rozhodující směr jejich cesty totiž určilo samo místo a jeho specifická povaha, které dokázali naslouchat. Starý svět s dobrými důvody užíval hranic, oddělujících jednotlivé prostory. Hranice neuzavíraly, ale upamatovávaly na pravidla, která je nutno respektovat. Kostel není supermarket, nákupní centrum nemá být poutním místem, křesťanský sbor nesmí být firmou.