Rozhovor s Jakubem Martinů
Částečně ještě v reakci na pochod Gay Pride a s ním spojené výroky některých osobností křesťanské scény přinášíme rozhovor Šárky Schmarczové s Jakubem Martinů, který má rozhodně k tématu homosexuality ve spojení s křesťanstvím co říct.
Na sjezdu evangelické mládeže v Jihlavě jsi měl přednášku „Jsem gay a je to oukey“. Bylo to oukey?
Podle mě ano. Já z toho programu mám velmi dobrý pocit, jsem rád, že proběhl. Jsem rád, že tam zazněly hlasy pro i proti a jsem rád, že hlasy proti byly v menšině, jak se ukázalo v závěru.
Přednáška měla hojnou účast, až sta lidí. Překvapilo tě to, nebo si to čekal?
Trochu jsem s tím počítal. Je to takové trochu kontroverzní téma. Když se ohlédnu zpátky, tak vždycky na sjezdech – pokud se téma homosexualita objevilo – tak bylo narváno.
Bylo to poprvé, co jsi takhle vystoupil?
Ano, o homosexualitě to byl můj první program.
Jaký z toho máš pocit?
Mohl jsem být trošku líp připravený, ale dobrý. Byl jsem rád, že to nesklouzlo k nějakému fundamentálnímu obviňování. Diskuse byla živá a věcná, nikdo mě neposílal na léčení. Já z toho mám dobrý pocit.
Chceš v tom pokračovat a být tím hlasem v církvi?
Jestli budu mít tu příležitost, tak proč ne. Nejsem ale typ, který by se sám aktivně zapojoval do všech diskuzí. Pokud mě někdo osloví, tak se tomu bránit nebudu. Mám pocit, že nám ta diskuse v církvi chybí. Ve společnosti jsou slyšet názory od konzervativců – fundamentalistů. Naproti tomu liberální křesťané, kteří nemají s homosexualitou problém, nemají potřebu se k tomuto tématu vyjadřovat.
V kolika letech jsi prodělal svůj vnitřní coming out?
Byl to dlouhý proces asi od mých patnácti do jednadvaceti let. Šest let jsem přecházel od heterosexuála, přes bisexuála až ke gayovi.
Myslíš, že je to možné bez téhle cesty?
Myslím, že tím musí projít každý gay a lesba, otázka je jak rychle. Asi ne všem to trvá tak dlouho, ale člověk to musí mít ujasněné v sobě, než se k tomu přizná veřejně.
Souvisí ta dlouhá cesta s vírou?
S vírou asi tolik ne. Nejdůležitější je si přiznat, že je člověk jiný. Uvědomit si, že nebude žít v klasické rodině, nebude mít děti. Já jsem to dlouho odkládal. Je to o tom, jak je člověk upřímný sám k sobě.
A jak dlouho ti trvalo, než jsi se přiznal svému okolí?
Začal jsem to říkat záhy poté, co jsem se s tím vypořádal vnitřně. Byl jsem tehdy platonicky zamilovaný do jednoho kluka, což pro mě bylo těžké a byl jsem z toho zničený. Pár lidí si toho všimlo, tak jsem jim to řekl a oni mě podpořili. Později jsem si z coming outu udělal takový sport. Říkal jsem to přátelům a kamarádům a bavilo mne pozorovat jejich reakce. Nakonec jsem to řekl i rodině.
Přišla nějaká negativní reakce?
Byly, ale ne vůči mně. Spíš mi někteří řekli, že mají problém s homosexualitou jako takovou, ale dál se vídáme. Nikdo mě nezavrhl. Řekl bych, že pro hodně lidí to byl důvod, aby se na to podívali z jiného úhlu.
Jsi evangelík – jak si k víře přišel?
Rodiče byli evangelíci, tak jsem ve víře vyrůstal a jsem v ní celý svůj život.
Jsi rád v ČCE?
Mám ji rád, protože je hodně otevřená a je schopná pojmout hodně směrů a názorů, jen mě mrzí, že tuto otevřenost málo ukazujeme navenek. Připadá mi, že to spíš někdy působí jako beztvarost a neuchopitelnost. Synodem je sice přijatý dokument Martina Prudkého a Jana Roskovce o homosexualitě, ale církev se za něj neumí postavit, nevyjadřuje se k tomu. Těším se na to, až u nás bude nějaký evangelický gay farář.
Na sjezdu ti tvoji oponenti citovali pasáže z Bible, které se vymezují proti homosexualitě. Jak reaguješ na tyto názory? se tyto pasáže čtou tobě samotnému?
Můj vztah k Bohu není takový, že bych se podřizoval diktátu. Beru ho spíš jako partnerský. Počítal jsem s tím, že tam ty pasáže zazní. Ano, na první pohled těch pár veršů homosexualitu odsuzuje, ale je to dobově podmíněné. Vadí mi, že se vytahují zákazy homosexuality. Přitom o dvě kapitoly dál je, že malomocní se mají přivádět ke kněžím, kteří rozhodnou, zda jsou zdraví nebo nemocní, a to nikdo vážně nebere, ale odkazy na homosexualitu se vytrhávají z kontextu.
Setkáváš se s nepochopením v řadách ČCE?
Setkávám, ale jsou to jednotlivci. Co mi chybí, je jasná podpora. Té se mi teď dostalo od lidí po přednášce. Málokdy je prezentován ten kladný postoj k homosexualitě. U nás to otevřeně dělá jen Miloš Rejchrt a hnutí Logos. Vadí mi, že ve společnosti panuje názor, že křesťanství je proti homosexualitě.
Chtěl bys uzavřít registrované partnerství?
Určitě. Já to vidím jako takovou praktickou věc, že člověk může zjišťovat zdravotní stav partnera, dědit.
A chtěl bys mít možnost uzavřít to partnerství před Bohem?
O tom jsem nepřemýšlel, ale doufám, že nás Pán Bůh s partnerem nějak přijme. Myslím, že ta možnost toho požehnání už dnes je. Nevím o nikom, kdo by to praktikoval, ale znám pár lidí, kteří mi říkali, že by to klidně udělali.
Je tvůj partner věřící?
Zatím ne, pracuji na tom.
Myslíš si, že být homosexuálem je volba?
Ne, volbou je, jestli mám odvahu se k tomu přiznat a žít otevřeně, ale rozhodně to, zda jsem nebo nejsem homosexuál, si člověk zvolit nemůže.
Bral jsi to někdy negativně?
Pro mě bylo těžký vyrovnat se s tím, že jsem jiný než ostatní kluci. Ne že by to bylo negativní, ale přiznat si tu odlišnost je těžké. Mrzí mě, že nebudu mít vlastní děti. Když chci být upřímný sám k sobě, tak nemůžu mít dítě.
Ve společnosti je už uzákoněno registrované partnerství, ale zatím stále chybí možnost adopce dětí. Využil bys ji a cítíš se tím diskriminovaný?
Já se na to dívám z pohledu těch dětí. Je neuvěřitelné, kolik dětí končí v dětských domovech. Přitom je tady skupina lidí, kteří by je chtěli vychovávat a nemůžou. Ano, cítím se tím diskriminovaný. Okolo adopce dětí homosexuálními páry panuje spousta předsudků a já doufám, že jednou ta možnost bude. Líbilo se mi, že před dvěma měsíci dostal první registrovaný pár dítě do pěstounské péče. Úředníci se zachovali podle litery zákona, který sice zakazuje jen adopci, ale ne pěstounskou péči. Tak to mi přijde jako takový první krok.
Aktivně se podílíš na církevním životě, jak se v tomto společenství jako gay cítíš?
Já se cítím dobře. Nikdo mě neposílá na léčení a nevymítá ze mě démona homosexuality a lidi, co mě znají, to neřeší. Myslím, že jim je jedno, zda mám partnera nebo partnerku.
Čí to byl nápad udělat tuhle přednášku?
Musím se přiznat, že byl můj. Bral jsem to jako takový závěr svého comingoutu. Je důležité o těch věcech otevřeně mluvit, protože existuje spousta předsudků a mýtů o homosexualitě, které je potřeba vyvracet.
Překvapilo tě něco během tvého programu?
Překvapila mě délka potlesku na závěr a kolik lidí za mnou chodilo po programu a děkovalo mi za tu moji odvahu. To bylo milé, to jsem nečekal.
Máš s tím problém v zaměstnání?
Nemám, díky tomu, že mám vystudovaný marketing, v tomhle oboru se gayů pohybuje dost.
Vadí ti něco na české společnosti?
Vadí mi, že když se držím s partnerem na ulici za ruku, občas vidím nenávistné pohledy, někdo se otočí a něco hloupého řekne.
Myslíš, že jsou to předsudky nebo to souvisí s vírou?
To myslím, že ne, protože nejvíc gayfriendly je třeba katolické Španělsko nebo Brazílie. Přijde mi, že to s vírou až tolik nesouvisí. Podle mne je to ještě pozůstatek minulého režimu, zkrátka je to pro ty lidi pořád něco nového. Když probíhala Prague Pride, objevila se spousta negativních názorů a diskuse kolem ní byla až nechutná. Navíc její vyznění vůbec nevypovídá o názoru většinové společnosti. Většinový názor společnosti je jinde, ale neprojevuje se. O tom mluví Denis McQuial v Teorii masové komunikace. Ve společnosti panuje nějaký názor, který zastává nějaká menšina lidí, která se hlasitě projevuje. Většina lidí má třeba jiný názor, ale neříká ho a je raději zticha. Tím se roztáčí ta spirála – sprirála mlčení.
Tady se obecně o ničem nemluví.
Ano, v naší Poslanecké sněmovně třeba není žádný vyoutovaný gay nebo lesba. Velmi mile mě překvapily volby v Polsku, kdy se do parlamentu dostalo Palikotovo hnutí. Díky tomu je v polském sejmu nejen gay, ale i transsexuál.
Jak vnímáš gay ikony, známé osobnosti?
Těch lidí, co se k tomu přiznají, je pořád málo. Chybí tu pozitivní vzory. Americká společnost je v tomto dál. U nás to v poslední době byla jen Aneta Langerová.
Během přednášky ses zeptal, kdo je tady gay. Myslíš, že se přihlásili všichni?
Určitě ne. Ale snad jsem svou přednáškou pomohl těm, kteří zrovna řeší svůj coming out. Vidím to na sobě, jak mi tehdy tyto informace hodně chyběly. Ono je to těžké být menšinou, jakožto věřící a pak být ještě menšinou v menšině, tedy homosexuálem. Mrzí mě, že těch vyoutovaných leseb a gayů je v církvi málo.
Dokážeš si představit, že by teď po tvém vystoupení za tebou přišel někdo, kdo řeší svůj comingout, dokázal bys mu pomoct?
Určitě bych si s ním rád popovídal a třeba ho odkázal na někoho povolanějšího. Snažil bych se pomoct.
Myslíš, že by měla v rámci církve fungovat třeba nějaká poradna?
Funguje tu LOGOS. Já jsem tam ale nikdy nebyl, protože jsem se bál, že by se to rodiče mohli nějak dozvědět.
Mohlo by v rámci církve fungovat něco takového anonymně?
Ono je otázka, jestli v naší církvi může vůbec něco fungovat anonymně. Ale je to zajímavá myšlenka. Nevím, jak by to mohlo v praxi fungovat, ale stojí za to o tom přemýšlet.
Zaznamenal jsi nějaký názor proti, který tě zasáhl, o kterém přemýšlíš?
Ne na sjezdu, ale zasáhl mě názor z internetové diskuse, která proběhla po sjezdu. Marie Medková tam reaguje pozitivně za organizátory, ale použije tam slovo „postižený“, to se mi na první čtení nelíbilo. Slovo postižení prostě vnímám negativně, ale nechci rýpat do slovíček.