Je to zásluha, být mámou dítěte s postižením? Ta otázka je trochu zavádějící, tak asi nejdřív slovník a co je to vlastně ta zásluha. O něco jsem se zasloužil, tedy svým přičiněním jsem si to vydobyl. Na druhou stranu odměna za zásluhy, tedy za službu. Kde je zakopaný pes? Jsem rodič, mám dítě a je přirozené to dítě milovat. Je-li postižené, mám to objektivně složitější. Ne tu lásku, ta přichází sama, ale mám to těžší s okolím a musím překonávat překážky. Na druhou stranu rodič postiženého dítěte je stejný jako jiní a také v rodičovství chybuje. Může být soutěživý, nervózní, zasažený opičí láskou. Není automaticky lepší jen proto, že má nemocné dítě. Jistě, jsou matky a možná i otcové, kteří kvůli postiženému dítěti zavrhnou svůj život, ale nikdo nemá právo to soudit ani vyzdvihovat. Většinou je máma ten, kdo dítěti nejvíc rozumí, ať je zdravé nebo nemocné. To není zásluha, to je dar od Boha nebo přirozenost, jak to kdo cítí. Jako máma autistického syna vnímám zmínku, že mámy postižených dětí nosí svatozář, jako něco nepatřičného – asi stejně jako zdůvodňování, proč právě já, naše rodina. S tím nic nenadělám, nezvolila jsem si to, ale žiju to. Kdo si ovšem zaslouží ocenění, jsou ti, co se na tuhle obtížnou cestu vydávají dobrovolně. Bez té přirozené lásky k dítěti. Dobrovolníci, asistenti, kteří na sebe berou tuto náročnou úlohu, aby pomohli svým klientům a jejich rodičům. Budu-li mluvit ze své pozice, pak rodiče dětí s postižením nechtějí medaile a myslím, že ani není vhodné nás jakkoliv kastovat. Potřebujeme mít podporu okolí i státu, mít možnost si odpočinout, nebo dělat svou práci. Brát lidem s postižením dávky a podrobovat je úporným prohlídkám je špatně. Málo placená práce asistentů je ošklivý neduh systému. Medaile za zásluhy jsou k ničemu. Aktivní pomoc, finanční i morální, je naproti tomu potřeba. Od státu i jednotlivců.
Číslo