Čtení: Marek 6,35–44 Text: Lukáš 11,5–8
Lk 11,5–8
Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane a vyhoví mu pro jeho neodbytnost a dám mu vše, co potřebuje.“
Milé sestry a bratři, milí přátelé!
Které slovo je krásnější: Přítel nebo bližní? Ale u toho, komu se staneme bližním, nalezneme přátelství! A co je lepší v životě, než mít svého otce za přítele? Dobrá mocnost, která spočívá v otci, je stejně mocná dobrota do života, jakou dostáváme od toho, který svou moc vynaložil na to, aby se nám stal přítelem ve svém synu. V tom spočívá dobrota v životě, kterou představuje naděje, že je možno žít lidsky, víra, že důvěra k druhému utváří život, i láska toho, kdo je sám láskou. Takové dary nám do života přinesl Ježíš. A proto i nám pověděl podobenství, bezprostředně po tom, co své učedníky naučil modlitbu, jejíž střed tvoří: Chléb náš vezdejší dej nám dnes!
Chléb potřebujeme každý den vždy znova. Proto chléb vezdejší, každodenní. I modlitby je nám třeba každý den znovu. Jí jsme spojeni s tím, který nám dává vše, co potřebujeme. Druhého, bližního, přítele.
Ježíšovo podobenství vypráví o třech přátelích. Jeden z nich stojí v podobenství trochu v pozadí. Ale právě o něho tu jde. Kolem něj se rozvíjí příběh, on je jaksi vzadu, ale bez něj by tu nebyla ani zápletka. On je v nouzi, nedostatku o chléb, přítel na cestách, kde si nemohl pořídit chléb tak potřebný k životu. Nemá chléb, ale má přítele, o kterém ví, že se na něj smí ve své nouzi obrátit. To je ten prostřední z těch tří. Má nejen toho prvního přítele na cestách, přítele bez chleba, on má i přítele, o kterém ví, že od něj chléb dostane. U jeho dveří zatluče. I když je půlnoc a jeho rodina jistě spí, počítá s tím, že všechny vzbudí, dokonce i malé děti. Ale přes to všechno si je jist, že u tohoto třetího z těch tří přátel o přátelství nepřijde, ale navíc od něho dostane chléb, který pro toho přítele bez chleba potřebuje. Neprosí o chléb pro sebe, ten už ten den měl, ale prosí o chléb pro toho, kdo ho zrovna teď nemá. Proto je tak neodbytný, až neomalený. Přimlouvá se nikoli za sebe, ale za druhého. Vždyť život žijeme jeden pro druhého.
Proč toto podobenství pověděl Ježíš? A ještě k tomu hned po modlitbě, kterou naučil své učedníky? Jistě je chtěl ujistit o tom, že jsou pro něho přáteli. A jaký větší dar by jim mohl dát než modlitbu, kterou se smí obrátit k tomu, kdo nám dal náš život i chléb pro život, o který se máme navzájem dělit a přitom nezapomínat na ty, kdo se na nás s důvěrou obrátí, když neví, jak jinak by se ke svému životu, pro něhož je chléb nezbytný, dostali. Naše modlitby mají být přímluvné, mají mezi námi vytvářet přátelství, díky modlitbám si uvědomujeme, že všichni žijeme z toho, co dostáváme. A když se čehosi potřebného druhým nedostává, že náš život se odvíjí z toho, co sami jsme schopni dát. Darmo jsme dostali, darmo dejme!
Nejen chléb, ale i modlitba z našeho života dělá život lidský. Postavený pod Boží tvář, pod toho, kdo má pro nás vše potřebné, co je k životu nezbytné. Chléb, přítel, modlitba. To vše nám dává Bůh, který nám Ježíšovým životem ukázal svou přátelskou tvář. Plnou milosrdenství a slitování.
Vždyť stát se bližním znamená získat přátelství druhého. O přátele se starat znamená být lidmi, uvidět se očima druhého, zvláště když v těch očích uvidíme důvěru, se kterou se na nás obrátili. A Ježíš oči svých učedníků obrátil přímo k nebi, tam kde mohou najít svého otce, a dělá si z nich učedníky tím, že jeho otec i otec jejich je jim společný. Přátelství není možné bez rovnoprávnosti, a ta vzniká tím společným oslovením: Otče náš! Ten přítel, který má ve své moci i přátelství, i chléb, který nakonec tomu prostřednímu ze tří přátel předá, aby i on je mohl dát tomu, kdo k němu uprostřed noci přišel. Tím je stvrzeno přátelství všech tří. I když na začátku jako první je ten v nouzi, na cestách, bez chleba. Ten také vzbudil svého přítele. Toho druhého v pořadí. A ten začal jednat, šel a vzbudil toho přítele, který může dát vše potřebné. Neváhal dát v sázku svou pověst, že bude druhými považován za neodbytného, neomaleného, dokonce i drzého, který ruší ten pokojný stav odpočinku, který v životě obce může být až posvátný. On si oba své přátele chce udržet. A ten, který mu na konci chléb dá, aby mohl nasytit toho, který chléb potřebuje. Tím je v podobenství Bůh. Nejen že má vše v moci, aby nám to dal. On nám to i dává. A že to tak dělá, víme nyní po tomto podobenství od Ježíše. On také ví, že nás o tom musí ujistit. Zná naše pochyby, které by mohly vést až k tomu, že zapomeneme na slova modliteb, nebo i na to, že k životu je kromě chleba třeba i modlitba. A s tím související starost o druhého, bližního, člověka znejistělého tím, co mu právě chybí. Vždyť i náš život je darem pro druhé. Važme si toho. A vytvářejme přátelství, které se zakládá na prosbách i na snaze jim vyhovět.
Ježíš žil život pro nás, abychom v něm měli život, a měli ho hojně. Jeho život pro druhé, které uzdravoval, napřimoval, ukazoval jim život lepší, než do té doby ho žili, byl však i životem na pustých místech, kam odcházel, aby se mohl modlit ke svému otci. Aby prosil za druhé i za sebe, aby se ptal, kam ho Bůh posílá, co je jeho vůle, kde bude Bůh přítomen. Takový život modlitebníka vedl i na svém kříži. Ptal se Boha, zdali je to opravdu jeho kalich utrpení, který musí vypít. A jeho modlitba úzkostného volání, aby ho Bůh neopouštěl, došla svého určení. Byla to modlitba neodbytná. A i ji Bůh vyslyšel. Vzkřísil jeho život pro nás. Celý jeho život nám dal, když ho vzkřísil k životu, který žije s námi a pro nás.
Tak jak si byl přátelstvím svého Boha jist Ježíš, tak ho i Bůh ujistil přátelstvím Ducha svatého. V něm je Ježíš přítomen u Boha, ale své přátele udělal i ze svých učedníků a následovníků. Stávají se jimi vždy znova, když se jeden druhému stává bližním. Odezírá svůj život na tváři bratra, přítele, bližního.
Mohli jsme to slyšet i v tom, co jsme četli jako první čtení. Když ten zástup viděl ochotu Ježíše i jeho přemluvených učedníků, že vše, co mají k dispozici pro sebe, dají všem ostatním. I ten zástup se pak podělil o to, co si schraňoval pro sebe. A kde se lidé sdílejí o vše, co vypadá jako nezbytné pro sebe sama, tam vzniká hojnost, lidská vzájemnost. Tam ještě přebývá a zbývá. Dostatek pro celý svět. Nehromaďme si poklady na zemi, ale dávejme, každý to, co má pro sebe, také druhým. Tam vznikne pak poklad v nebi, z kterého smíme čerpat i pro chléb náš vezdejší.
A tak církev, která se zajišťuje, stará se o to, aby přežila, jako by nepotřebovala svého Pána. Vše vezdejší si zařídí sama. I kdyby na to doplatili její spoluobčané. Ti, ke kterým je poslána. Církev, zachráněná vezdejšími penězi, nepotřebuje ospravedlnění, to, které k ní přichází, zvnějšku, od Pána, odtud, odkud to není možno zjistit a zajistit. Vydejme se tedy na cestu za Ježíšem, on se spolehl na Boží přítomnost. A té se mu dostalo! Amen
Prosetín, Olešnice, 10. 11. 2013