Vytvářet si pomocí myšlení a jazyka představu o světě, který obýváme, orientovat se v něm a nacházet v něm své vlastní místo patří k základní evoluční výbavě lidí. Všude, kam jsme schopní v historii dohlédnout, měli lidé pocit, že se nacházejí v zásadní fázi dějin, a z této vlastnosti dokázali těžit naprosto bezprecedentním způsobem. Ve většině případů – jakkoli se to může zdát paradoxní – měli s tou zásadností v podstatě pravdu. Protikladné myšlenkové proudy, které se prosazují, se vůči sobě vymezují, což dlouhodobě vytváří zvláštní oscilace. Asi jako když v mořských úžinách v hloubce pod povrchem může voda téci opačným směrem než na povrchu.
Tato vlastnost je asi nejlépe vidět na evropském, potažmo euro-americkém, kulturním substrátu, který naprosto originálním způsobem těží ze syntézy antiky a starozákonní tradice v křesťanství. Tato syntéza dala základ dosud nejúspěšnějšímu způsobu, jak popisovat svět a manipulovat s ním, tedy vědě. Je to věc na první pohled překvapivá, protože vědu a náboženství – v našem kulturním kontextu křesťanství –, jsme zpravidla zvyklí chápat jako jakési konfliktní systémy, které se ve svých východiscích prakticky nepřekrývají, a lidé, kteří je nesou, nenacházejí a ani nemohou najít společnou řeč – jedině snad jakési příměří, kompromis.
Kořeny ekologické krize
V rovině vědecké víme, že lidské osídlení naší planety se dostává do velkých problémů, jejichž konce nelze ani dohlédnout. Euforii spojenou s vírou ve vědecko-technický pokrok čekaly již během dvacátého století otřesy globálního rázu v podobě světových válek a následně v podobě procesu udržení míru, založeného na pohybu ohromného množství hmoty a energie, který přináší blahobyt lidem, kteří by válčit mohli (mají k tomu dostupnou techniku), ale nechce se jim. Následky tohoto procesu bývají souhrnně označovány pod pojmem „globální ekologická krize“ a skeptici upozorňují na to, že jeho výsledkem může být v kombinaci s růstem počtu obyvatel planety katastrofa vymykající se představivosti většiny z nás (analogicky k apokalyptickému myšlení Nového Zákona). Tématem odvrácení ekologické krize se tak v současnosti zabývá spektrum lidí, které si svými myšlenkovými východisky a věrami nezadá s pestrostí proudů snažících se o podíl na Božím království v době, která novému věku předcházela – včetně široké vrstvy lidí, kterým je to jedno a práci na své ekologické spáse omezují třeba na třídění odpadu.
Na tuto zvláštní souvislost mezi ekologickou krizí způsobenou vědo-technikou a náboženstvím poukazuje Lynn White (Český překlad Jitky Bednářové v Documenta Philosophiae, roč. 48, 2000, č. 5; původně text vyšel v Science v březnu 1967.), podle nějž kořeny ekologické krize tkví ve vlivu křesťanství na způsob chápání místa člověka v přírodě. Jakkoli je to – pro protestanty kalvínské tradice zejména – nepříjemné čtení, je dobré vydržet až k autorovým závěrům, které zdaleka nepředstavují jen lání na křesťany (a kalvíny zejména), jak bychom čekali. Hlavní myšlenkou v závěru – podle mého názoru tragicky nedoceněnou – je to, že tkví-li problém ve vztahu mezi námi a přírodou opravdu v náboženské rovině, je v ní rovněž nutné hledat klíč k jeho řešení.
Vidíme, že tento názor se diametrálně liší od běžné víry, že právě věda a technika, která dokázala onen bizarní přízrak destrukce sama rozpohybovat, dokáže jej i správným manévrováním dostat pod kontrolu. Hlavní problém víry v technologie tkví v tom, že spoléhá na řešení komplexních problémů pomocí popisu systému, pojmenováním jeho složek, pochopení funkčních interakcí mezi pojmenovanými složkami a nalezení řešení úpravou oněch složek nebo jejich interakcí cílenými zásahy.
Třikrát denně prášek skepse…
Takový přístup může ale fungovat jedině tehdy, pokud skutečně dokážeme celku systému porozumět. Na příkladu globální ekologické krize je až půvabné, jak takovému pojetí dokáže vzdorovat, byť ho ztělesňoval vědecký obor, který by ji měl mít z hlediska porozumění zmáknutý – tedy ekologie. V navrženém schematu nejsme totiž ještě hotovi ani s popisem systému (a už teď víme, že nejspíš nikdy nebudeme). Nevíme například ani, kolik druhů organismů na planetě vlastně žije. Máme jenom dobré důvody tušit, že právě tam, kde jich je nejvíce neobjevených, jich zároveň nejvíce ubývá. Pokud jde o interakce mezi organismy – tedy složkami systému –, připomíná naše metodika do značné míry ťukání bílou holí s následným vynášením ťukanců do grafů, což není vůbec málo, ale nepoměr mezi znalostí a intenzitou manipulace je stále ohromný. O systému, který studujeme, se sice umíme dozvědět ledasjaké podrobnosti, unikají nám pak ale souvislosti na vyšších úrovních (a opačně).
Fyzici jsou v tomhle o něco trénovanější. Vědí, že to není naší neschopností, ale že to patří k základním vlastnostem přírody. Ekologie, která je schopna myslet komplikované vztahy, se teprve rodí, a je otázka, do jaké míry s ní lze vůbec počítat při řešení situací, kterým lidé budou čelit v pravděpodobně nepříliš vzdálené budoucnosti. Zmínil bych zde názor dvou svých učitelů, ekologů. Prvním z nich je Roland Psenner, který v reakci na publikační smršť různých modelů snažících se o předpověď vývoje klimatu a následně i změn přírody kolem nás řekl, že naším úkolem (ekologů) je v nejlepším případě zmapovat „co je možné“, ne to co bude (o možnosti návrhů nějakých řešení nepadla ani zmínka). Druhým je David Storch, který v jakési diskusi na všetečnou otázku „Proč chráníme přírodu?“ odpověděl, že příroda je pro nás zrcadlem, něčím co nejsme my, a právě v tom nám pomáhá – nebo vůbec umožňuje – odpovídat na otázku po tom, co jsme.
Na první výpovědi chci demonstrovat bezzubost očekávání praktických řešení velkých problémů v porozumění přírodě na základě toho, co o ní víme. Druhá by nás měla naopak povzbudit, že snaha počítat i s tím, co nevíme, nepředstavuje prohru – právě naopak.
Kargo kult jako obraz chybějící funkčnosti
Jak už mají Evropané ve zvyku, pokusím se povahu technologického přístupu (porozumění, orientaci a manipulaci) demonstrovat na zvlášť extrémním případě, kterým je tzv. kargo kult (Vojtěch Novotný, Papuánské (polo)pravdy. Vesmír 79, 284, 2000/5.). Jde o náboženský fenomén známý z jihovýchodní Asie, zejména z Papui Nové Guiney, Vznikl nezávisle v různých komunitách, tkvících v oduševnělém světě jen málo poskvrněném monoteismem, jako reakce na kontakt s euro-americkou konzumní kulturou. Protože taková setkání vzhledem k odlehlosti oněch oblastí probíhala typicky leteckou cestou, snažili se domorodci onen žádoucí blahobyt (angl. cargo, zboží) přivolat mýcením pralesa a stavbou nápodoby letištní infrastruktury, a to až po takové detaily jako je bambusová letištní věž s šamanem-dispečerem se sluchátky z kokosových skořápek na uších. (V leteckých mapách jsou tato „letiště“ vyznačena s poznámkou „kargo-kult, nepoužitelné“ – piloti totiž mají dobrý důvod rozlišovat mezi kokosovými skořápkami a rádiem, než se někde rozhodnou s kargem přistát).
Celý fenomén nám může připadat velmi legrační, než si uvědomíme, že náš civilizovaný propočítaný svět není na fenomény analogické kargo kultu vůbec chudý. Vojtěch Novotný jej dává do souvislosti s tím, jak u nás fungují některé vědecké instituce a jejich personál, mohli bychom ale kousavě pokračovat dále. Do jaké míry lze jako převrácenou analogii s kargo kultem uvést např. hlavní ideologické systémy 20. stol. na evropském území? Nacismus jako kargo kult pohanství se z tohoto pohledu jeví jako celkem snadno prohlédnutelný paskvil. O něco obtížnější je situace v případě komunismu, který nese jasné znaky kargo-kultu křesťanství, přitom v něm hodně lidí kargo-kult vidět nechce a pevně věří v jeho – prý alespoň částečnou – autenticitu a funkčnost.
Co je vlastně jádrem kargo-kultu?
Při pohledu na rituální ranvej uprostřed pralesa nás hned napadne, že tomu letišti chybí funkčnost založená na propočtu, testování a vývoji součástek letadla, zakřivení ranveje i řízení letového provozu. Je to nápodoba povrchu, která se míjí s jádrem věci. Podobná otázka (i když zacílená na křesťanství a jeho vliv na kulturu místo vlivu vědy na rozvoj technologií) ale rezonuje i v práci Lynn Whita a je poměrně bolestivá. Nabízí se i u Maxe Webera a jeho analýzy souvislosti protestantismu a úspěchu raného kapitalismu z pohledu sociologa. Otázka se totiž týká nejen bankovních domů a výrobních hal, ale zejména kostelů. Zdá se, jako bychom za odolnost vůči kargo kultu platili bezbranností vůči jeho rubu, kdy technologický přístup naprosto převáží, až vyřadí své vlastní jádro, svou životodárnou intenci a zůstane pustou prezentací sebe sama. Paradoxně, systém původně inspirovaný podobenstvím o hřivnách a důrazem na vnitřní kontrolu jednotlivce ústí v rozsáhlou devastaci duší i krajiny, kdy vnitřní kontroly je asi tolik, co funkčního radaru na střeše svatyně kargo-kultu. (Zajímavé je, že země, ve kterých se kromě kapitalismu ujala i reformace samotná, jej rovněž mnohem lépe snášejí. Jako zázrak imunity se zde jeví kvalitní tradice pojetí práva.)
Vynikající oporu pro podobné úvahy představuje metafora dvou základních gramatik „já-ono“ a „Já–Ty“ podle Martina Bubera (Martin Buber, Já a Ty, nakl. Kalich, 2005). Staví tu vedle sebe svět interakcí a svět vztahů. Z pohledu vědy se nám nenabízí jiný svět než ten první, z pohledu Písma však věříme tomu, že jsme živi z toho druhého světa, ve kterém lze vyslovit Ty, kterým se já mění na Já – tím, že vstupuje do vztahu. Jako lidé se učíme obývat světy oba a zcela uzavřít se nemůžeme ani v jednom. Rodíme se do světa vztahu a svět interakcí se teprve učíme během vývoje objevovat, byť naše dospělá, řádně vyškolená zkušenost by tuto hierarchii posléze ráda spíš prohodila. Do značné míry lze podobnou dichotomii hledat i na kolektivní úrovni například v církvi.
Právě v naprostém propadnutí světu interakcí a v zavržení světa vztahů jen proto, že jej nelze uchopovat, ale je třeba jej uvádět v život, dát mu prostor, je pravděpodobně rovina, ze které je potřeba začít usilovat o porozumění ekologické krizi. Doufám, že teď už nebude překvapivé, když uzavřu tento text konstatováním, že církev má v tomto procesu naprosto zásadní úlohu, kterou jí nezadá žádný mezinárodní klimatický panel ani ministerstvo. Nespočívá totiž v ovládání nějaké technologie. Hřivny které nám byly dány do správy (doufejme, že jsou jen zatím dobře schované) nás staví před úkol testovat naši víru v momentech, kdy je potřeba na staveništi, kde se právě rozjíždí hojně dotovaný projekt stavby „stromu s listím pěkným a ovocem hojným“ nevzdat péči o přehlížené zrnko. Vtipy při pokostelové kávě na Papui Nové Guinei si o nás možná vyprávějí už teď.
Autor je ekolog.