Od počátku svého studia až podnes slýchám čas od času poznámky varující před „slovy lidské moudrosti“ (1. Kor 2,4). Pomáhají mi otupovat náběhy k samolibé intelektuálštině, hrozící těm, kteří jako já moc moudří nejsou. Mnohdy však za nimi vytuším vžitý ideál lidového kazatele, co umí chytit za srdce, nebo dobovou představu moderátorů Slova, kteří dokáží publikum provést vzestupy a pády horské dráhy emocí až k výdejnímu okénku aktualizace. Jistě, co je dáno říci, je možné říci prostě, s lehkostí, s níž krasobruslař působí na diváky tak přirozeně, až mají dojem, že by to přeci zvládl každý. Za takovými kazateli-krasobruslaři však stojí roky tvrdé práce a často mi nezbývá nic jiného, než za nimi poněkud prkenně klouzat. Varování před „slovy lidské moudrosti“ se však v takovém okamžiku může snadno stát vítanou výmluvou pro prachobyčejnou lenost. Zdá se, že nedostatky v práci lze přeci jen vypolstrovat frázemi či kýčem, něčím ozkoušeným, co bezpečně zabere, co působí.
O čem to ale vlastně Pavel mluví v druhé kapitole prvního listu do Korintu? O vemlouvavých, přesvědčivých slovech moudrosti. O moudrosti sofistů, jejichž prvotním záměrem nebyla vnitřní síla pravdivého argumentu (kterou nacházíme i u Pavla), ale okamžitý řečnický efekt. Cílem vemlouvavosti není porozumění, ale samotné přesvědčení posluchačů, kterého lze docílit obratnou manipulací. Nemusíme si nalhávat, že se podobného efektu dosahuje slovy lidské moudrosti ve smyslu nějakého filosofování. Vždyť mnohé hloubání unaví tělo (Kaz 12,12). Chtělo by se mi dodat, že přesvědčivost dnes prochází žaludkem, který je sídlem emocí konzumního člověka, ale co by to bylo jiného, než vemlouvavá sofistika?
Dost bylo přetlačované. Pavel nakonec proti sobě přeci nestaví intelektuální a lidové proslovy, ale lidskou vemlouvavost (ať už se projevuje jakkoliv) na jedné straně a moc Božího Ducha na straně druhé. Zvěst o ukřižovaném Mesiáši nebyla skandální v tom smyslu, v jakém slova skandál užívají palcové titulky bulváru. Tento skandál netáhl pozornost davů, naopak, byl trapným kamenem úrazu, něčím co „po lidsku“ nestojí za řeč. Pavel se však rozhodl, že nebude v Korintu znát nic jiného, než Krista ukřižovaného, že nezakryje jeho kříž rouškou přesvědčivého vemlouvání. A přesto byla u jeho posluchačů z moci Ducha počata víra. Moc Ducha je průhledná – Duch nepoutá pozornost k sobě samému, dosvědčuje Ježíše Krista. Ne k misomusům a anti-intelektuálům, ale právě k této průhlednosti se Pavel připojil a zavázal, když odmítl vznešenou vemlouvavost lidských řečí.