Rozhovor byl natočen pro Německý rozhlas krátce po abdikaci Benedikta XVI. Domníváme se, že jeho sdělení je i přesto stále aktuální.
Redakčně kráceno, z němčiny přeložil Jan Škrob.
Benedikt XVI. platí za intelektuála a velkého teologa, který katolické víře znovu dodal vážnost a dopomohl jí k větší hloubce. Je to podle vás odpovídající představa nebo byste jí oponoval?
V principu s tím samozřejmě souhlasím. Benediktovy nedostatky nejsou v intelektuálních schopnostech, ale v jeho vedení. Prostě nebyl duchovním vůdcem, lídrem, kterého jsme očekávali a který by byl schopen jednak udržet kurii pohromadě a jednak působit i do světa, do církve. Prostě to byl muž, o jakém se v kurii říká: Non governa – Nevládne.
Pane Küngu, promarnil papež Benedikt šanci navázat na druhý vatikánský koncil, směřovat k otevření církve?
Ano, naneštěstí je to tak. Krátce po jeho zvolení jsem s ním o tom měl čtyřhodinový rozhovor v rezidenci Castel Gandolfo. A doufal jsem, že se mu na linii druhého vatikánského koncilu podaří navázat. To se ale změnilo, v podstatě otočil o sto osmdesát stupňů. Nijak impulzy druhého vatikánského koncilu nerozvíjel, nijak se nepokusil církev vnitřně reformovat. Nepřispěl žádnou měrou k ekumenickému sbližování. Raději vyjednával s ultrakonzervativními lefébvristy. Tomu v církvi nikdo nerozuměl. Jeho poslední cesta do Německa byla velkým zklamáním, protože kromě výše výdajů na ní není vůbec nic zajímavého.
Říkáte, že otočil o sto osmdesát stupňů. Jednou jste prohlásil, že Ratzinger a jemu podobní po duchovní stránce ještě setrvávají ve středověku. Podepsal byste se ještě pod tento svůj výrok nebo bychom jej teď měli poupravit?
Já věřím tomu, že by jej asi podepsal i Ratzinger sám. Nejvíc čerpá z teologie Augustina a Bonaventury, což jsou oba středověcí myslitelé, jeho chápání liturgie je středověké, stejně jako to, že proti duchu druhého vatikánského koncilu upřednostňuje latinu a tak dále. To platí, i když si vezmeme jeho pohled na autoritářství, má v sobě centralismus středověkých papežů. To nejsou žádné pomluvy, prostě je, abych tak řekl, mužem středověkého paradigmatu. Z toho plyne, že nemá moc pochopení pro paradigma reformace, které přišlo pak. A ještě méně pro paradigmata osvícenství a moderny, která následovala. V tom byl největší problém jeho pontifikátu. Nedokázal se postavit k odkazu reformátorů a lidí, kteří utvářeli moderní svět.
Zmínil jste se tady o své poslední cestě do Německa. Nejsou ta očekávání ve věci ekumeny právě jen v Německu a nejsou z hlediska církve přehnaná?
Podívejte se, v různých zemích mají lidé samozřejmě velmi různá očekávání. Ale to, že nechceme navazovat na rozpory ze 16. století nebo, v případě pravoslaví, z 11. století, se v zásadě týká celého globálního severu. V Americe jsou očekávání přinejmenším stejně velká jako tady. Stejně tak ve Velké Británii, v Irsku, ve Skandinávii, vlastně pokud vím, tak opravdu všude. Je tragédie, že právě německý papež, tedy papež ze země reformace, neudělal nic pro to, aby došlo k rehabilitaci Martina Luthera a vůbec celé reformace. A především neudělal nic pro uznání evangelických církevních úřadů. Vždycky jsem čekal, že přijede do Německa a tohle bude takový dárek. Taky jsem o tom hodně psal. A on pak v Erfurtu velmi důkladně a obšírně vysvětloval, proč to nemůže udělat.
Pane Küngu, jestli vás mohu ještě jednou citovat, řekl jste jednou: „Církev je opravdu nemocná a když se pokusíme o diagnózu, vidíme, že takhle prostě nemůžeme pokračovat a potřebujeme radikální reformu. Úbytek členů, zneužívání, aféra VatiLeaks, to vše jsou jen projevy hluboké vnitřní krize.“ Je podle vás církev nemocná kvůli tomu, že papež Benedikt nerozuměl duchu doby?
Že je církev nemocná, jsem srozumitelně vyložil ve své knize Dá se církev ještě zachránit?, ale každopádně to není jen vina papeže Ratzingera. Církev je nemocná, protože se už od 11. století drží určité linie, která se vyhnula reformaci i osvícenství. Od 11. století, kdy Řehoř VII. udělal takzvanou gregoriánskou reformu, máme papežský absolutismus a centralismus, dále nucený klerikalismus, tedy kdysi boje o investituru a dnes nadřazenost kléru, a pak celibát, který byl prosazen rovněž v 11. století. A už je na čase přijít s nějakým positivním řešením. Druhý vatikánský koncil přinesl pokusy o nahrazení centralismu a autoritářství kolegialitou, ale tu pak římská kurie dost zanedbávala. Takže tu stále máme takovou one man show. Dnes už prostě není možné, aby všechny otázky a problémy miliardové katolické církve řešil jeden člověk. Potřebujeme kolektivní vedení církve a decentralizaci různých oblastí.