Noční běsnění aneb transformovaná audiovizuální úzkost na vlastní kůži

V předminulém čísle Protestanta líčil Josef Bartošek svůj sen, respektive „noční bdění“, které nazývá „opožděnou reminiscencí“. Nečiní tak pro vyjádření snu samotného, ale aby na něm něco demonstroval. Svým nočním bděním, potažmo sněním ukazuje, že monolog není beseda. Což je teze banální i ambivalentní. Je tomu tak i s tezí „sen není skutečnost či realita“?

Říkám si, do jaké míry asi prožitá a prožívaná skutečnost ovlivňuje naše sny a do jaké míry ovlivňují a formují námi zakoušenou skutečnost sny, které sníme. Snový život je realita do jisté míry nedefinovatelná. Nakonec posuďte sami. Schopnost srozumitelně vyložit a přeříkat stav, při kterém se sny zdají, kolísá v závislosti kdoví na čem. Do jaké míry koresponduje snová realita s realitou, o níž se domníváme, že není snová? Existuje mezi oběma světy nějaká souvztažnost, nebo si každý ze světů vede svůj monologický – ne-li monopolní způsob života? Nevím, jen tuším, že nějaký druh vztahu mezi nimi musí existovat. Mé tvrzení není nijak objektivní, činím tak z ryze subjektivních pohnutek a dovolím si pro tentokrát svou subjektivitu podtrhnout vyšší mírou emocionality.

Není to tak dávno, co se mi snová realita s až brutální úderností nabourala do reality, o níž jsem si myslela, že probíhá v celkem pravidelném tempu. Ale ouha, můj zpravidla optimální spánkový stav v zimních dnech narušilo plíživě cosi, co lze snad klasifikovat termínem spánková porucha. „Už zase,“ řekla jsem si jedné únorové noci, vlastně skoro rána. To když jsem se po dvojitém nočním zápolení s jakýmsi přeludem, ve skutečnosti spíš výplodem ubohého, zmateného a vyčerpaného vlastního mozku, probudila z nepokojných snů. Nevybavila se mi hned povídka Franze Kafky o nebohém Řehořovi Samsovi, ale řada předchozích podobných zápolení, jejichž počátek leží někde v době, kdy v člověku začíná narůstat určitá emoční disharmonie. Což je u každého různé.

V tramvaji cestou do jedné ze svých prací googluji a zadávám namátkou termín „úzkost“, posléze „křik ze spaní“. Snažím se dopátrat nějaké racionální příčiny nočních extempore, případně i rady, jak problém řešit. Náhodně se dostávám na stránky jakéhosi odborníka na „svůj“ problém a zjišťuji: „Postavte se problému čelem… buďte jako praví bojovníci.“ Přesto, že jsem pokaždé své noční zápolení zvládla a z nepokojných snů se probudila, v jejich totální eliminaci jsem neuspěla. Psycholog odkazuje na samotný zdroj problému, jádro pudla. Co je jádrem pudla, ví Bůh, napadá mě. Otvírám tedy, nikoli v tramvaji, bibli a záměrně volím Žalmy. Padne mi do oka Žalm 27 prosycený paralelismy: „Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? Když se na mě vrhli zlovolníci, aby pozřeli mé tělo, protivníci, moji nepřátelé, sami klopýtli a padli. Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat.“

Ano, doufat, to je ono, říkám si, jak banální, a jak nedostačující, ale aspoň něco. Často přece i nepatrné „něco“ – něco dobře rozvinuté se může stát velkým něčím. Nestačí doufat, že monolog se stane dialogem či besedou, ale monologem zůstane v případě, že strach převládne i nad tak nepatrnou věcí jakou je doufání. Nebojme se tedy, nebojme se, neboť strach plodí úzkost a úzkost násobí strach. A jsem si jistá, že reálně prožívaný strach se jaksi promítá do reality snové a ta zase formuje realitu, kterou sdílíme s ostatními, kteří jsou v zásadě našimi bližními a s nimiž bychom se neměli bát pouštět do rozhovorů. Koneckonců, nebojme se vést rozhovory ani s těmi, s nimiž si zdánlivě nerozumíme, neboť kdo ví, třeba je ono zdánlivé neporozumění skutečně jen zdánlivé a my se tak okrádáme o plodný rozhovor a následně třeba i o tak občerstvující a životodárnou skutečnost jako je spánek.