Noc ke konci se kloní

Jak se rok od roku otepluje, stává se čas předadventní i ten adventní čím dál víc časem těžknoucí tmy. Aspoň fyzicky. Kdysi začal touhle dobou pod nohama křupat sníh nebo aspoň zmrazky, teď po západu slunce padne teplá ale o to hustější tma. A v ní vyhlížej vánoce, když nám o nich bere v Čechách náladu už to, že jsou zamračené a bez sněhu. A jako by to nestačilo, zatměli nám letos nahnědlí druhorepublikánci i sedmnáctý albertov, pardon listopad, svátek neubitého světla. I rozený optimista k nějakému světélku v téhle potemnělosti jen tak nedohlédne. Houstnoucí temnoty jsou ovšem i součástí oné písně, co tu byla dřív než advent i dřív než vánoce: Na počátku bylo slovo. A když na počátku bylo slovo, byly u toho taky tmy. Z příběhů slova, které se stalo starému Abrahamovi, i z příběhů proroků je jasné: To slovo, kterým to vždycky všechno začne, nás nevede pryč ze světa (třeba do svátků), ale inspiruje život ve světě. Ve světě plném útoků tmy. Janova píseň přitom myslí právě na tmy nenávisti, nelidskosti – a té strašlivé lidské sebejistoty, že právě sázka na nenávist a násilí jsou tím nejúčinnějším nástrojem. Jan o tom věděl své: přišly na ně útoky pro víru, posměch, pronásledování… Bylo to někde v Sýrii, tam, co dnes taky řádí temnota lidského násilnictví, která dopadá nejen na křesťany, ale i na mnohé další. A světla životů nezhasíná jen v Paříži, ale taky v Bejrútu a leckde jinde. My před zprávami o těch temnotách utíkáme na vánoce do tepla a bezpečí rodinných krbů. Tady rozsvěcujeme svá světélka. Ale slovo, které se o vánocích stalo tělem, chce svítit jako pravé světlo právě uprostřed strašlivých, nezvladatelných temnot, temnot vítězící nelidskosti. Své o tom věděl Jochen Klepper, který složil píseň Noc ke konci se kloní. Složil ji v Německu r. 1938, na prahu války, a skládal ji jako evangelík, který si vzal židovku. Nelidskost nezvladatelných temnot na ně dopadala stále tíživěji, nakonec pro sebe ani pro své děti neviděli žádné nadějné vyhlídky. A přece tehdy do té písně vložil vyznání, že ten narozený se stává světlem i navzdor vítězícím temnotám. A že i temnotami, jež likvidují lidské životy a naděje, proniká svit jitřní hvězdy, spasitele, který se jako ztělesněné slovo o záchraně narodil do našeho světa.