Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu

Číslo

Blíží se červen, a s ním i Mezinárodní den Spojených národů na podporu obětí mučení (26. 6.). V tu dobu má snahu dát o sobě vědět i malé sdružení českého Acatu a snaží se uspořádat něco, co by přitáhlo pozornost a motivovalo ke spolupráci (viz pozvánka na str. 7). ACAT (viz rámeček) působí od roku 1974, nyní už ve více než třiceti zemích. U příležitosti třicátého výročí, které se slavilo v Paříži v paláci UNESCO, pronesl Paolo Ricca z Valdenské teologické fakulty v Římě přednášku, která mě oslovuje i nyní. Pro Protestanta jsem ji zkrátila.

Vážení přátelé, sestry a bratři, sdružení Acat chce být křesťanské!

Od samého počátku se do názvu vpisoval přívlastek „křesťanský“. Acat se výslovně dovolává křesťanství. Bylo to nutné? Nebo to naopak bylo nahodilé? Jde zde o volbu promyšlenou, rozhodnou, která se stále znovu obnovuje, nebo o zděděný přídavek, který je spíše jakousi ozdobou než základem? Nebo snad to byl původně základ, z kterého časem zůstala jen jakási ozdoba? Kdyby tam ten přívlastek dnes nebyl, změnilo by se něco v základu sdružení? Je třeba být k boji proti mučení křesťanem? Nestačí být člověkem, být lidským? Nebo že by křesťané byli lidštější než jiní lidé? Že by byli nějak lépe vybaveni pro humánnost?

Odpověď na tuto otázku

není snadná. Není tomu tak, že by křesťané byli lidštější, humánnější než jiní lidé. Ani v minulosti tomu tak nebylo. Není snad inkvizice, zaměřená na trýznění duší a později i na tělesné mučení, vynálezem křesťanů? V pátém článku prohlášení Spojených národů o lidských právech z 10. prosince 1948 stojí: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“. Tážu se, zda tato slova nejsou církvi cizí, zda nescházejí v její tradici, která samozřejmě vždycky vyhlašovala Boží práva a spolu s nimi i práva církve a práva těch, které nazývá svými „syny“, avšak v minulosti vždycky zaujímala k právům lidským postoj velmi zdrženlivý, někdy až nepřátelský. Lidská práva neformulovaly ani nevyhlásily církve, nýbrž „lid Virginie“ v severní Americe v roce 1776 a zástupci francouzského lidu v roce 1789, a pak Spojené národy. Můžeme dodatečně vystopovat křesťanské kořeny lidských práv, zvláště podle reformované křesťanské teologie1, podle níž základem těchto práv nebyl člověk, jeho přirozenost nebo důstojnost, nýbrž zákon Boží a slib, který ho doprovází a oživuje. I kdyby však bylo možné „pokřtít lidská práva, takže by se k jejich základu přidalo cosi, co by jim dodalo náboženský ráz“2 (a já nemyslím, že by to bylo dobré), nelze popřít, že obrat církví k lidským právům a tedy i k boji proti mučení, je velmi, velmi nedávný.

Nemáme tradici, k níž bychom se přimkli.

V této oblasti jsme pořád ještě začátečníci, musíme se všechno učit. Začali jsme s akcí, která dnes, po třiceti letech, o mnoho nepokročila. Než se společně zamyslíme nad otázkou, čím je Acat křesťanský, měli bychom si znovu uvědomit, že Acat je pro křesťanské prostředí pořád ještě něco nového.

Naší akci je už třicet let, ale nemáme minulost, jsme pořád ještě na začátku. Jsme prvorozenci v tomto dobrodružství víry a křesťanského svědectví. Snažíme se postupně vytvořit program, vlastně jsme zatím neměli čas na vytvoření nějaké teorie nebo teologie, která by objasnila „křesťanská specifika“ naší práce.

Našemu sdružení jsme dali název „akce“, nejsme řečníky, nejde nám o projevy a proslovy. Prostě jsme reagovali. Vyžadovalo to čin, akci, a ne myšlenky nebo slova. Měli jsme stejnou zkušenost jako první učedníci Ježíšovi, kterým jednou Pán řekl: „Pojď, následuj mě!“ A tak pro Acat nebylo nic připraveno, zrodil se z okamžitého rozhodnutí, z okamžité poslušnosti. Rozhodnutí založit sdružení Acat bylo aktem poslušnosti – ale vůči komu a proč? Vůči Ježíšovi? Nebo vůči nám, sobě samým, vzhledem k mravnímu svědomí, jako revolta proti porušování lidských práv a zvlášť proti systematickému mučení ve více než sto třiceti zemích světa?

Při hledání a tázání, kde je naše místo, jsme zjistili několik věcí:

Především, že Ježíš Nazaretský sám byl trýzněn a mučen, vždyť i jako Vzkříšený má na těle stopy po zraněních. Jsme učedníci trýzněného, mučeného. Tři evangelia ze čtyř se shodují v popisu Ježíšova mučení: Když byl odsouzen k trestu smrti, byl zbičován (Mk 15,15; Mt 27,26; J 19,1), pak týrán vojáky, kteří ho ponižovali naražením trnové koruny na hlavu a pliváním do tváře. Tím, že se Bůh stal člověkem v Ježíšovi, zvolil si úděl mučedníka, nikoli mučitele. Jsme vyzýváni ke společenství s Ježíšem, mučedníkem. To ovšem znamená rozpoznat u každého týraného člověka Ježíšovy rysy, a v Mt 25 bychom mohli připojit verš: „Byl jsem mučen a vy jste mi přišli na pomoc a ulehčili mi v mém trápení.“ A když se zeptáme: „Kdy jsme tě viděli zmučeného?“, odpověděl by nám: „Pokaždé, když jste pomohli mučenému nebo ho vysvobodili z trýznivé situace, pomohli jste i mně.“

Mučený člověk nás vlastně předchází, neboť už je spojen s Ježíšem. Je už druhem Ježíšovým na cestě. Nejde jen o to spatřit na mučeném Ježíšovy rysy, ale pochopit, jak pouto mezi Ježíšem a mučeným působí na naše spojení s Ježíšem, a pochopit, že církev vytváří jedno tělo s mučenými. Když Pascal řekl, „Ježíš je v agonii až do konce světa“, pravděpodobně tím nemyslel na mučení, ale my na ně můžeme myslet. Pouto mezi mučeným a Ježíšem je hlubší a mystičtější, než jsme schopni svým soucitem a solidaritou vyjádřit. Naším prvním závěrem tedy je, že my křesťané jsme spojeni s mučenými lidmi skrze Ježíše.

Další odhalení nám umožnil Pilát,

římský guvernér. Byl vlastně prorokem, i když o tom nevěděl; prohlásil o mučeném, pokořeném, zesměšňovaném Ježíšovi pravdivá a krásná slova: „Hle, člověk!“ Pilát nevěděl, co říká, nebyl si vědom dosahu těchto slov, ale my ano. Víme, že člověk mučený, pokořený, ponižovaný si zachovává svou lidskost. Mučení může člověka připravit o všechno, jenom ne o lidství. Kat naproti tomu přichází o své lidství, zříká se ho. Nacisté nevytvořili pro Židy název untermensch náhodou; ukázali tak, že jsou schopni upřít Židům lidství, ale zároveň podlomili své a klesli oni. Člověk je humánní, lidský, jen když uznává lidství druhého člověka.

Acat si klade základní otázku: Kdo a jaký je vlastně člověk? Proč se může stát tak nehumánním? Proč je pro něj tak nesnadné být lidský? „Hle, člověk!“ říká Pilát o zmučeném, kterého vystavuje davu. A právě Ježíš zachránil lidskou důstojnost. Ježíšovo lidství je zrcadlem, které každého člověka může naučit skutečné lidskosti. Nestačí se jen narodit, přijít na svět, pro pravé lidství se člověk musí narodit podruhé, nikoli tělesně ani z vůle člověka, nýbrž z pomoci Boží.

Co je na Acatu křesťanské?

Vyjmenuji tři znaky:

Především je to modlitba, ta je duší Acatu. Pro Boha je možné všecko. Věříme v možnost dobrých věcí i v situacích nemožnosti.

Dále je na Acatu důležité, že pečuje o duši. Mučení totiž působí na duši stejně ničivě jako na tělo. Duše a tělo vytvářejí jednotu. A je asi ještě nesnadnější pečovat o duši než o tělo. Acat myslí na pomoc tělu i duši – a tam, kde je to možné (i nemožné se může stát možným), dokonce i na duši kata.

Třetím křesťanským rysem charakterizujícím Acat je touha po obrácení. V tuto chvíli nemyslím na obrácení kata, i když máme i na to být trvale připraveni. Mluvím k vám, kteří přicházíte z církví, a mám na mysli konverzi církve. Celá obecná církev by měla fungovat jako Acat. Kéž se tak stane. Čekáme na to jako na oslavu pravé „katolicity“ církve.

Přeložil Jiří Kaplan

Poznámky:

  1. Eric Fuchs et Pierre-André Stucki, Au nom de l’Autre – Essai sur le fondement des droits de l’homme, Labor et Fides, Geneve, 1985, str. 199
  2. tamtéž, str. 125

Na počátku Acatu (Action des chrétiens pour l’abolition de la torture, Akce křesťanů za odstranění mučení) stojí italský protestant Tullio Vinay (1909–1996), farář valdenské církve, autor knih o víře a o sociální otázce. Uspořádal v březnu roku 1974 konferenci, na níž vydával svědectví o opakovaných případech mučení v Jižním Vietnamu. Dvě členky Francouzské reformované církve Helene Engel a Edith du Tetre se na základě tohoto otřesného svědectví rozhodly založit ekumenickou skupinu, která by připomínala křesťanům jejich odpovědnost a kritizovala mučení, ať už je praktikováno kdekoli. Jejich výzvu posílila ještě další událost: V létě 1974 spáchal sebevraždu dominikánský kněz, krutě mučený koncem 60. let v Brazílii – bylo mu 29 let. Ve vězení napsal: „Všude, kde člověk trpí, trpí Kristus s ním. Nastává však hodina, kdy je třeba, aby naši biskupové řekli: ‚Už dost!‘ – a to dřív, než bude pozdě, protože kdo jiný by to měl učinit než církev?“ Acat byl založen v červnu 1974 v diecézním domě ve Versailles. Zúčastnilo se tehdy 40 členů různých církví. Acat využívá techniky a zkušenosti Amnesty International a zůstává nezávislý na církevních institucích. Počet zaangažovaných rychle rostl, takže v roce 1976 se pod dopis, adresovaný papeži Pavlu VI., aby svou autoritou zasáhl v diktaturách Latinské Ameriky, podepsalo již 36 000 osob.