Jedním z letošních předvolebních hitů je – či byla – hrozba růstu českého státního dluhu až kamsi do řeckých rozměrů a konců. Pomiňme v této chvíli, že zdejší státní zadlužení patří v Evropě k těm nižším, a věnujme se doprovodným jevům ekonomicko-morálního imperativu „nezadlužíš!“ On to vlastně není imperativ, nýbrž futurum, ale o té budoucnosti až níže.
Prvním, kdo začal dostávat z důvodů tohoto přikázání morální facky, byly takzvané socky. Slušně a lidsky řečeno adresáti dávek pro nezaměstnané, sociálně potřebné, nemocné a již nevydělávající. Že prý jak pijavice tyjí ze státního. A že se jim to musí seškrtat, jinak se zadlužíme až do Řecka. Přes ty socky začala pak dostávat morální facky solidární síť jako taková. Issová s Mádlem k tomu přemlouvali bábu stylem bijců protistátních živlů, samozvanců a ztroskotanců z někdejšího bolševického Dikobrazu.
Zdůvodnit solidární síť, pak ji začít splétat, nastavit velikost ok a oživit patřičným koloběhem trvalo staletí. Začli s tím kdesi ve Starém zákoně, pak se to znova učili apoštolé, pokračovala v tom různá komunitní a reformní hnutí – ale stejně to bývala spíš síťka na motýly, než záchrana a pomoc pro většinu potřebných. Teď nám to možná mírně přebujelo, oka příliš zhoustla, správci sítě zlenivěli. Nicméně, hysterie spuštěná kolem toho „nezadlužíš!“ hrozí, že síť ztratí legitimitu jako taková. Že se do ní pustí ty velké ryby s takovou vervou, až z ní zbudou jen cáry.
Mimochodem, nejsou sockami skutečně hanebnými právě ty velké ryby? Počítal už někdo doopravdy, kolik by rozpočet ušetřil, kdyby se od něj odstřihly pijavice jako Skanska, Strabag, Metrostav, Viamont a další asociální výrobci tunelů, silnic, dálnic a železnic?
„Nezadlužíš!“ se dále tváří, že nic není zdarma, za všechno se musí a bude platit. Viz Řecko. Pomiňme teď, že v Řecku podle všeho přišlo euro do tureckého hospodářství (funguje na principu „kdo nekrade, okrádá bližší košili než kabát“).
Z poněkud jiných řeckých hájů, totiž novozákonních evangelií, známe také příběhy o bankrotářích, dlužících mnoho tisíc hřiven, tj. sumu v řádu státních rozpočtů. Vypráví se o nich, že jim nehrozil jen bankrot, ale také příslušná sankce ve vězení pro dlužníky. Své by k takovému řešení mohl povědět Bernard Madoff, odsouzený asi na 180 let – a zejména jeho věřitelé, kterým se z jeho zpronevěr a dluhů vrátí i za těch 180 let stejně jen zlomek. V tom novozákonním příběhu na to šel věřitel jinak. Dluhy odpustil – a tím umožnil život. Novou budoucnost. Jádro pudla zadlužení spočívá najednou v tom otázce, jak s oddluženou budoucností naloží dosavadní dlužník. Zda darovaný kapitál ve formě oddlužení pustí jak obživující oběživo do dalších dlužních vztahů, nebo si ho bude škrtit pro sebe.
Problém možná není v samotném zadlužení, koneckonců, i nejkapitalističtější z novozákonních podobenství – příběh o hřivnách – začíná tím, že pochváleným podnikavcům jejich pán svěřil SVÉ hřivny. Tedy, že jim poskytl úvěr. Otázka zní, jak s tou poskytnutou zápůjčkou hospodařili, zda ji pustili do oběhu, aby vytvořila další hodnoty. Dokáže někdo přemýšlet nad sítí živenou dluhy tak, že její účastníci mohou vytvářet přidanou hodnotu?
Dluh se řecky řekne ofeiléma – a k tomuto „řeckému dluhu“ se přiznáváme docela pravidelně: vždycky, když prosíme „odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“ Že nám to kdysi z té řečtiny přeložili jinak, neznamená, že o životodárnou distribuci života umožněného na dluh v českém jazyce a české kotlině nejde.