Nesouhlasím s názorem, že by se mělo zapomenout

Číslo

rozhovor s Jörgem Schröderem

Jörg Schröder (nar. 1958), vzděláním sociální pedagog, je ředitelem střediska pro mládež Neukirchen u Coburgu, které patří Evangelické luterské církvi v Bavorsku.

 

Chci s tebou mluvit o Flossenbürgu, kam jezdí mládež od 16 do 25 let, ale ráda bych, aby ses zmínil také o česko‑německých táborech pro děti od 12 do 14 let, které jsme společně organizovali.

Ano, v letech 1995 až 1997. Byly to česko-německé skupiny, s nimiž jsme byli týden v Německu a týden v České republice. Zvlášť rád vzpomínám na Čimelice, kde nám velkoryse poskytl ubytování pan Karel Schwarzenberg.

Zaujalo mě tenkrát, jak jsi ve svém projektu kladl důraz na to, aby děti zažily výměnu rolí: týden jsou doma, týden v cizině. Moc dobře si vzpomínám, jak byl stěhovací přesun s nimi náročný, ale stálo to za to.

 Běžná představa takových táborů je taková, že mladí lidé někam jedou, jsou tam jako hosté, a příští rok se role obrátí. Ale v tomto věku se lidé velmi rychle mění a také se mění jejich zájmy. Za rok těžko dáme dohromady stejnou skupinu. A mně šlo o to, aby zažili pobyt v obou zemích hned a bezprostředně, aby si bezprostředně uvědomili, co je v Česku a v Německu odlišné a co podobné a jak si s tím česko‑německá skupina může poradit. Chtěli jsme po nich, aby psali denně záznamy, odpovídali na otázky, bylo to zajímavé.

Setkání mládeže ve Flossenbürgu se konalo už šestkrát, zahrnuje vždy nejméně pět národů. I tady ti jde o to, aby se mladým lidem zprostředkoval zážitek mezinárodnosti. Je umocněn tím, že Flossenbürg za války byl také mezinárodní – hitlerovský režim tu internoval a donutil k otrocké práci lidi z mnoha zemí. Jak myšlenka setkávání ve Flossenbürgu vznikla?

Lidé, kteří přežili Flossenbürg, se v letech po válce přijížděli podívat do míst, kde tolik vytrpěli, privátně a z vlastní iniciativy. V roce 1997 se pak konalo poprvé oficiální setkání pamětníků. Ukázalo se, že velice stojí o to, aby mohli své zkušenosti předávat mladým lidem. Nápadu zorganizovat mezinárodní setkání mládeže se ujala ve spolupráci se střediskem pro mládež, které vedu, skupina z organizace evangelické mládeže Evangelische Jugend Oberfranken. (Tato skupina se od roku 1991 věnuje studiu odloučených, pobočných táborů, které také zřizovala SS, bylo jich přes sto a všechny byly spravovány z Flossenbürgu.) V létě 1999 se konalo mezinárodní setkání mládeže poprvé, letos to tedy bylo pošesté. Přijíždí vždy kolem stovky mladých lidí.

 Je v Bavorsku vyrovnání s nacistickou minulostí obtížnější než jinde v Německu?

Neřekl bych. V Bavorsku jsou dva bývalé koncentrační tábory. Z obou těchto míst už dlouho vycházejí impulzy vyzývající k intenzivnějšímu zájmu o dějiny. Evangelische Jugend a další organizace i jednotlivci se už delší dobu zabývají těmito výzvami a otázkami. Ovšem po mnoho let jsme za to nesklízeli chválu, naopak nás hodně lidé kritizovali.

Můžeš upřesnit, jaká to byla kritika?

Dostal jsem větší množství anonymních dopisů, které označovaly naši práci za nesmysl a o nás tvrdily, že „kálíme do vlastního hnízda“, nechováme se jako Němci. Svědčí to podle mého názoru o tom, že někteří lidé jsou nepoučitelní a nejsou ochotni se nepředpojatě zabývat dějinami a jejich důsledky. S největším odporem proti naší práci jsem se vždy setkával v některých bavorských odloučených táborech Flossenbürgu. To byly menší, někdy velmi malé tábory, které vznikaly podle poptávky podniků, zejména podniků zbrojního průmyslu. V těch obcích nevznikly žádné památníky, budovy táborů už dávno nestojí nebo slouží jiným účelům. Převládá tam mínění, že je na čase zapomenout, nevyhrabávat staré problémy a vzpomínky, které stejně nejsou úplně přesné. Ale když se podaří, že někteří místní lidé prolomí mlčení, povzbudí to i ostatní k tomu, aby začali vyprávět. To je velký zážitek a dochází k tomu bohudík stále častěji.

Dáváš dohromady mladé lidi s pamětníky, bývalými vězni. Setkáváš se přitom s problémy?

Komunikace mezi mládeží a pamětníky je v centru pozornosti všech, kdo setkání ve Flossenbürgu připravují. Jsou to rozhovory, které se ubírají cestami, které už umíme odhadnout, přesto mohou dopadnout lépe či hůře. Rozhodně je třeba mít dobré moderátory, které na tento úkol sami připravujeme. Jsou to dobrovolníci, většinou vysokoškolští studenti. Určitý problém představuje to, že pamětníků, kteří chtějí hovořit s mládeží, je vlastně čím dál víc; letos bylo 11 skupin mládeže a na některé z nich připadlo tolik pamětníků, že moderování vyžadovalo značnou duchapřítomnost. Ti staří lidé by se měli všichni rovnoměrně dostat ke slovu, a při počtu tří, čtyř už není snadné toho dosáhnout. Přímo hlavolamem je rozdělování mladých lidí a pamětníků podle jazyků a kapacity překladatelů. Sama víš, že během těchto besed překladatelé pracují naplno.

 Od začátku jsem si všímala toho, že jsou tábory mládeže ve Flossenbürgu málo konfesijně vyhraněné, až bych řekla „málo zbožné“. Organizuje je Evangelische Jugend Oberfranken, ale může se stát, že si někteří účastníci toho, že jsou hosty protestantů, ani pořádně nevšimnou.

 Setkání mládeže má některé pevné body programu, které se odehrávají v kostele: v neděli a pak na samý závěr setkání v ekumenické kapli. Účastníkům je předkládáme jako možnost, nejsou povinné. Skupiny, které přijíždějí, jsou velmi různé, a to samozřejmě i v oblasti víry a vyznání, v některých jsou ateisté. Chceme být dobrými hostiteli pro všechna vyznání a přesvědčení, a zároveň připravit nabídku programu tak, aby bylo zřejmé, že pro nás je v popředí křesťanská víra. Kdo je všímavý, tomu to neunikne.

 Jak získáváte spolupracovníky v jednotlivých zemích, kteří pak do Flossenbürgu přivezou skupiny mládeže?

 Prostřednictvím pamětníků, škol, církví a organizací mládeže. Přitom je pro nás důležité, abychom našli partnery, kteří jsou spolehliví a snaží se ještě ve svých zemích, před odjezdem, mladé lidi na setkání připravit. Takoví vedoucí mají pak ve své skupině méně problémů s docházením na program a vůbec s kázní.

Co se plánuje na příští rok?

9. dubna 1945 časně ráno byl ve Flossenbürgu popraven Dietrich Bonhoeffer. 60. výročí jeho smrti má být příležitostí k tomu, abychom vzpomněli mučedníků nacismu a zamysleli se nad tím, co Bonhoeffera a další lidi přimělo jít do odboje. Připravujeme na dny 8.  – 10. dubna seminář pro mládež, který by se kromě reflektování minulosti měl obracet k problémům přítomnosti: Co v dnešní situaci vyostřování problémů (bohatství a chudoba, ekologická rizika, terorismus) čekají mladí lidé od církve, co čekají od státu? Dnešní stát opustil heslo „Blahobyt pro všechny“ a smiřuje se s narůstajícím rozdělováním společnosti. Neměli bychom zapomínat na to, že na počátku Hitlerovy cesty k moci byla zoufale vysoká nezaměstnanost a zchudnutí obyvatelstva.

 Jaké máš přání pro budoucnost?

Aby se více uznávalo, že z historie se mladí lidé mohou mnohému naučit a že to může být důležité pro jejich vlastní rozhodování. Samozřejmě velice stojím o to, aby se tato setkání mohla konat i nadále.

 Otázky kladla Monika Žárská