V Proscriptech (Protestant č. 6) Milan Balabán chválí i tepe Miskotteho průkopnickou knihu Edda a Tóra. Nejen autora, i překladatele chválí za povedené dílo – pamflet proti černému moru nacismu. Chválí i tepe: napomíná autora za přílišné zkratky, kritizuje-li Miskotte filosofy jako je Hegel, Goethe, Fichte, Schopenhauer, uvádí-li příklady z islámu, buddhismu, odmítá-li mystiku islámských, křesťanských i židovských myslitelů.
Recenzent přitakává Miskotteho biblickému pojetí trpícího služebníka, mírní žár kritiky eddické ideologie moci připomínkou „mocenských tónů“ některých biblických žalmů, zpívaných i dnešními věřícími. Nekřivdí přitom recenzent bezmocným, kteří snili po změně hořkého údělu? Neorganizovali svět – byli slabí. Byli netrpěliví, a tak snili o změně. Recenzent brání starověké filosofy, že ti nepodléhali pokušení moci v takové míře jako někteří filosofové a revolucionáři nové doby, zejména: marxisticko-leninští. Miskottemu proto vyčítá, že jemně nerozlišuje mezi filosofy a filosofiemi a že Sókrates vábení moci unikl. On ano. Ovšem křesťanští sokratikové, platonikové, novoplatonikové i aristotelikové? Ó nikoli! Ti velmi často žili v symbióze s mocnými, popř. svým argumenty zdůvodňovali, proč pronásledovat ty, kteří porušují tzv. jednotu „těla Kristova“ nebo kacířsky vykračují za hranice společenské i nebeské hierarchie, očistcověhospodářského komplotu, řečeno s Mikulášem s Pelhřimova.
Velmi přejně se recenzent přidává k Miskotteho kritice panteismu a krizi křesťanství, která je živena právě panteismem. Milan Balabán nezastírá rozdíly filosofické a teologické cesty. Nabízí společná témata, v nichž filosofie i teologie selhávaly nebo zase nabízely odpovědná řešení. Ani Miskottemu, ani Balabánovi nejde o redukci diskuse, která nakonec vede do slepé uličky v podobě otázky: zda má pravdu Jeruzalém nebo Athény. Oběma jim jde o rozpoznání, že nelidskost se rodí mezi teology i filosofy – hrůza nacismu není jen důsledek technické civilizace, ale má též své náboženské kořeny.
Těsně před rozpoutáním nacistických běsnění Miskotte upozornil své současníky na náboženské kořeny a aktuální náboženský rozměr nacismu – v tom tkví jedinečnost díla, kterou recenzent nevyzdvihl. Miskotte tak předběhl analytiky sedmdesátých let (J. Ellul, Visser’t Hooft), ale i další odborníky na šoa (Z. Bauman, H. Arendtová), popř. interprety, kteří vidí nacismus zejména jako důsledek technické civilizace – totality technického myšlení (Heidegger, u nás J. Patočka), ale i zastánce mezináboženského dialogu (Küng, Kuschel, aj.).
Miskotte průkopnicky vyhrocuje, proto na něj padá stín některých velkých osobností – nesnášenlivců. Proto je zařazen do zástupu protivných teologů, jako byl církevní otec Tertullian. Ten však jedinečnost biblické řeči zkreslil svou nesnášenlivostí k jiným kulturám, svou nenávistí vůči tělu i ženám, byť se zasloužil o vytvoření teologického slovníku pro latinsky mluvící teology. Zda byl Miskotte zařazen mezi teologické drsňáky a nesnášenlivce právem? Miskotte se nepřidal k mocným, zůstal mezi bezmocnými, jako byl i recenzentem připomenutý prorok Amos či Jeremiáš, popř. Ezechiel, a dodejme: jako byli čtyři evangelisté, nebo apoštol Pavel, pokud je čteme bez překladatelských příkras a „dynamických ekvivalentů“.
Balabán připomíná, že Miskotteho varování nemá být přeslechnuto, „je atraktivní a potřebné“. Je tedy možné, že religionistika se stane atraktivní i díky Miskottemu, protože jejím horizontem se stává varovní před náboženskými scestími naší doby. Varování jistě i potřebné, protože naše myšlení skutečně nebylo a není pokroucené jen technickým myšlením, ale také náboženským zvěcňováním, náboženskými mechanismy, stereotypy a archetypy. Balabán ví, že religionistika je příběh, a nikoli nadčasová věda eliadovského či jungovskeho typu, popř. věda o putovaní k mystickému jádru skutečnosti, jehož odkrytím by terapeuticky vtékala do společnosti blaženost a všesvětový mír. Proto Balabán vítá Miskotteho varování, byť s výhradami.
Některé korumpující síly hovoří dnes trochu jinou řečí, než v prvé polovině 20. století, a musí být uchopeny poněkud jinak, než to učinil Miskotte. Některé destruktivní aktivity však zůstávají v zásadě stejné. Nebo snad opravdu existuje nějaký náboženský či společenský pokrok, zdokonalování stoické nebo křesťanské? Křesťané se skutečně nemají čím chlubit, co se týče nezvládání moci. Také jme si zahrávali s organizováním správného světa, vytvářením konfesních a křesťanských států. Právě evangelium nás zavazuje, abychom si neulehčovali situaci. Je lehké dnes nadávat na ateisty nebo islám – a nevidět fatální chyby své vlastní historie. Problém moci nezvládli v minulosti ani křesťané, ani jejich blízcí příbuzní. Podobně jsou na tom dnes muslimové. Nejsou ani nebudou jednotnou civilizací, a někteří si příliš zjednodušují právě problém moci.