Několik poznámek k reformaci

Kde začíná reformace?

Bylo a je zapotřebí reformace? – ptá se v Českém bratru 15/2004 profesorka Jana Nechutová, literární historička. Pochybuje, že čeští myslitelé, hnutí i církve 15. a 16. století přeskočili reformační laťku. Dosti hluboko za hlavním pelotonem zůstali nejen valdenští, ale i Jan Hus. Je přesvědčena, že pražský bakalář teologie ve svých kázáních málo odkazoval k Boží milosti, spíše prý většinou varoval před hříchem a předkládal tvrdá mravní naučení. Reformace tedy, zváženo a sečteno, začíná s Martinem Lutherem. On vyslovil nahlas to, co říkali v náznacích i jiní před ním. Lutherovo vystoupení bylo potřebné, aby lidé byli osvobozeni od křeče z hříchu, od hrůzy z pekelných trestů, a dozvěděli se konečně o Boží milosti. Došlo k jedinečnému reformačnímu počinu, k pozemskému uspořádání církve, „kdy neexistuje jednosměrná podřízenost a povinnost poslušnosti, kdy je hlavou církve Kristus a nikdo zde na zemi, kdy mezi prostým věřícím a Kristem nezprostředkovává kněz, kdy se má prostý věřící stejně jako vzdělaný teolog nebo církevní funkcionář rozhodovat na vlastní zodpovědnost ve věcech víry a její praxe…, a kdy má právě tak prostý věřící jako vzdělaný teolog nebo prelát přístup k Bibli.“ Co by mělo být reformováno dnes? Paní profesorka to naznačuje odkazem na tři základní témata, která jsou promýšlena některými současnými teology: Písmo – jednota Starého a Nového zákona; ospravedlnění pouhou věrou v kontextu obnovení původního stvořitelského stavu; eschatologie jako nadějný výhled. Zmíněná tři témata přetransformovala do nové podoby. Proto za největší reformační čin v dějinách Božího lidu považuje vyhlášení naděje apoštolem Pavlem nejen Židům, ale i pohanům – spasení přišlo i pro ty, kdo Krista neznají. Paní profesorka se přihlašuje k ekumenické diskusi s jinými světovými náboženstvími, jejímž předpokladem je uznání svébytnosti jednotlivých účastníků rozhovoru. Druhým reformačním důrazem pro dnešek se jí stává otázka: zda Pán veškerenstva zahrnuje do svého díla i mimolidské stvoření. Svým příspěvkem výstižně mapuje možnosti i rozpaky některých význačných teologů.

S kým přichází a kam míří zákon

Autorka v analýze 16. století zdůraznila nové rysy pozemské církve. Svým vlastním pokusem o transformaci tří reformačních otázek se nedotýká problematiky instituční církve – jak dalece je instituce pomocí pro život víry. Těžko po ní můžeme žádat jasné slovo v otázkách institučně‑pozemských, pokud významní teologové současnosti nechávají stranou problém institucí – státu i církve, církevního zřízení, zákona či lidských práv. Zřejmě vinou některých moderních teologů literární historička nesleduje témata jako je instituce, zákon, právo. Právě zákon byl pro některé reformátory velmi závažnou záležitostí. Na naše poměry chápali zákon poněkud netradičně – ve shodě s evangelistou Matoušem a proroky. Považovali zákon za pomoc pro život víry a rozpoznali v něm rozměr zaslíbení, aniž by pomíjeli klasické pojetí, které připisuje zákonu ještě navíc obviňující a veřejnostní charakter. Problém zákona zvýraznil ve 20. století – tváří v tvář nacismu a moderní skepsi – nizozemský teolog K. H. Miskotte. Interpretoval ho důsledně v souvislosti s biblickou tradicí jako tóru, tj. ukazatel a naučení. Nizozemský filosof Theo de Boer přiřkl v osmdesátých letech minulého století charakter tóry i biblickému vyprávění. Reformátorům 15. i 16. století šlo o zvěst evangelia, a tedy také o zákon Kristův. V takto pochopené podobě zákona běží o to, co je pro život víry směrodatné. Vyučuje, která novozákonní nařízení pro sborové společenství je možné přestoupit, za jakých okolností je nutné je přeslechnout. Kalvín nás neučí slepé poslušnosti. V okruhu jeho zájmu jsou také zákony pro širší veřejnost než sbor. Nepřenechává volnou ruku vrchnosti a ukazuje její možnosti a omezení. Jan Kalvín chápe působnost zákona v kontextu smlouvy Hospodinovy. Pravidla a zákony, které se týkají věcí jedince i věcí veřejných, zasazuje do kontextu státní ústavy. Všechny zákony obce jsou pozitivní, a je nutné s nimi také tak nakládat, nespadly z nebe. Kalvínův postulát osobního práva zakotveného v ústavě nezapadl a byl vklíněn do anglosaské právní tradice, která se přelila na americký kontinent. Francouzská revoluce si podobný postulát sama nevytvořila, nýbrž ho převzala z americké. Později byl převzat do ústav více evropských zemí. V německém a českém prostředí – na rozdíl od frankofonní tradice – byl v průběhu 20. století na nějaký čas tento princip pošlapán a teology pozapomenut, ačkoli byl zmiňován těmi, kteří připomínali Husův požadavek svrchovanosti zákona Kristova, popř. důsledky Boží spravedlnosti a smlouvy s člověkem. Problematika lidských práv se stala tématem teologické diskuse v druhé polovině 20. století.

Vnějškovost modlou, zvnitřnění cestou?

Ještě dál než paní profesorka jde v transformaci reformace Lukáš Ondra v článku Rozbití Nechuštána (Protestant 10/2004). Je přesvědčen o tom, že u dnešních teologů i prostých věřících panuje modlářský přístup k reformaci. Přihlašuje se k Heideggerově bezradnosti při účtování s filosofickou tradicí („Už jen nějaký bůh nás může zachránit“) a parafrázuje jeho posmrtný vzkaz nábožensky: „Už jen nějaký Luther nás může zachránit.“ Vidí teologii v krizi. Má pravdu, že den reformace byl a někde stále je připomínán sentimentálním způsobem. Je zapotřebí rozbít falešné a svůdné předsudky. V hodnocení reformace a reformační kritičnosti je mu pomocí filosof G. W. F. Hegel, který „formuluje základní princip reformace tak, že ‚mizí veškerá vnějškovost, pokud jde o absolutní vztah k Bohu.‘ Lutherovi šlo o to, aby ‚jediné místo, kde je člověk sám u sebe a s Bohem, bylo položeno do nitra člověka.‘ ‚Pouze prožitkem a vírou se vstupuje do vztahu k Bohu.‘“ Jádro reformace vidí Lukáš Ondra brýlemi Hegelovy analýzy, která reformační problematiku redukuje na jedno téma: „To je tedy ono živé dědictví reformace: niternost, prožitek a víra. Vše pouze vnější je vždy již podezřelé. Vždy se to může stát Nechuštánem“ (tj. modlou, která má být rozbita). Je osudem každého lidského výtvoru, každé tradice – i filosofické, že se může stát modlou. I spoléhání na prožitek a omílání prožitků na veřejnosti se může stát modlou. I spoléhání na nitro se může stát svodem, jak věděl Jan od Kříže. Víra/bázeň Hospodinova se může změnit na lidský produkt – vnějšek, který je k ničemu nebo je zavádějící nemoudrostí – jak dovodil prorok Izaiáš.

Jestliže profesorka Nechutová ve své analýze luterského typu reformace téma instituce církve a státu alespoň zmiňuje, u Lukáše Ondry je problém dvojznačnosti institucí (kladná i záporná funkce institucí – církve i státu) téměř neznatelný. Jako by k tomu reformace neřekla nic podstatného, přestože z toho žijeme až do dneška. Takové zjištění pro nás ovšem může mít váhu, pokud nepodléháme předsudkům o uzavřenosti epoch. Instituce církevní i státní mají u Lukáše Ondry jakoby jen negativní předznamenání. Reformace česká, nizozemská, švýcarská, anglická, dokonce i francouzská a německá připomněly dostatečně hlasitě, že nepotřebujeme lidského prostředníka, a naopak potřebujeme žít ve společenství. O určitý charakter institucí šlo i Lutherovi, který by nás měl zachránit, i když v tomto ohledu je zřejmě směrodatnější Kalvín, Hus nebo Komárková. Reformace objevila dějinnost církevního společenství při zdůvodňování své „věroučné“ neposlušnosti. Vytvořila předpoklady pro pochopení toho, co znamená socialita a dějinnost člověka. Lukáš Ondra zřejmě předpokládá, že církevní instituce k něčemu je – proto je farářem, káže a počítá s církví. Zná církev, a proto má oprávněný strach, aby se církevní instituce nezměnila v nebezpečného molocha. Jeho obavy nesou rys prorocké opravdovosti, protože každá instituce je dvojznačná – je lidským výtvorem. Nicméně se při hodnocení instituce soustředil jen na jednu stránku věci – instituce se mu stávají jen nebezpečným vnějškem. Vidí pouze „vnitřek“, a proto se mu skutečným dědictvím reformace stává: „niternost, prožitek, víra“. Předchůdci ani souputníci Luthera nepomíjeli „vnitřek“ ani „vnějšek“ a hovořili o nich stejně důrazně, pokud připomínali dvojí vládu Kristovu, biblicky pojatou víru/bázeň Hospodinovu či transformovali klasickou filosoficko‑teologickou metodu „zbožštění člověka“ (theosis) v pozoruhodné pojetí „vbožení“ – chápané jako poslušnost vůle Hospodinovy. Lukáš Ondra má jistě oprávněný strach ze zbytnění instituce – církevní instituce, která požírá své děti. To se stalo katolíkům i evangelíkům mnohokrát, a jsme tím ohroženi stejným způsobem dnes jako v každé jiné generaci – v době dávné i nedávné. Odvážil bych se tvrdit, že neprožíváme dobu nějakého výjimečného ohrožení vnějškem. Naše situace je velmi podobná všem předcházejícím generacím v možnostech ohrožení. A jistě má svá zaslíbení, jako každá jiná.

Pozvání k milosti slyšení

U ohlédnutí za reformací – epochy nejsou uzavřeny – jistě nejde jen o nějaké vzpomínání na utrpení některých osobností. Takových obětí bylo během křesťanské historie více než dost. Důslednost a rozhodnost některých našich předchůdců ve víře by ovšem neměla být zlehčována. Hus není naivka či bezděčná oběť evropské politiky. Jeho „Odvolání ke Kristu“, předchozí iniciativy právní a zejména jeho iniciativy teologické po roce 1412 nasvědčují tomu, že věděl přesně, o co mu jde – na rozdíl do soudců konciliaristů – reformátorů církve. Souhlasím, že je zbytečné někoho oslavovat, a přitom si oslavným řečněním omlouvat naše dnešní komplexy nebo si někoho zposvátňovat či blahořečit. Tento náboženský ústupek přirozeným potřebám člověka – někoho z lidí si zidealizovat a očekávat od něj pomoc – tuto touhu mnohých sekulárních i věřících lidí si jistě smíme odpustit. Tomuto střízlivému pohledu nás stále učí reformátoři, počínaje valdenskými (12. století). Někdy se nám Nechuštány nepodaří odstranit, tak je dobré je alespoň „odkouzlit“. Niternou rovinu Hus neodmítal – mluvil o „vbožení“. „Vbožení“ je zvláštní slovo. On ho nechápal jako ponoření se do nitra, nalezení božské jiskry, božské dimenze. „Vbožení“ pojal jako naslouchání a poslouchání Boží vůle. Hus nerozpracoval vzestupnou cestu pro duši, ale ptal se nad Písmem po naší příbuznosti s Kristem. Kristovo slovo mu naznačilo, kdo jsou jeho (Kristovi) příbuzní – ti, kteří naslouchají a činí Boží vůli. Hus se pohybuje přibližně v augustinovské linii. Aurelius Augustin také některé filosofické metody transformoval, a nepokračoval v cestě do nitra iluminační metodikou. Ve svém Vyznání přetransformoval teorii Boží iluminace (osvícení) na oslovení Božím slovem, které se z Boží strany děje stále. To pouze my se slovu uzavíráme, a neslyšíme. Také Hus byl odkázán na milost slyšení slova. To pro něj byla náboženská zkušenost: naslouchání slovu. Výsledkem takového naslouchání se mohlo stát: dobré kázání. Dobrého výsledku – kázání si Hus kupodivu vážil více než posvěceného chleba. Chléb pro něj nese stopy časnosti, na rozdíl od slova, které v sobě nese zaslíbení věčnosti. V transsubstanciačním horizontu myšlení je Husova poznámka jistě pozoruhodně reformační – až dodnes. Ze slyšení rozpoznává člověk, čím je obdarován, k čemu ho víra zavazuje. K tomuto čtení a slyšení zval bakalář teologie Jan Hus a tento jeho reformační požadavek přetrvává. Bylo by zřejmě nepřiměřené Husa kárat z přecenění kázání nebo odtud vyvozovat – jak stereotypně teologové dělají při hodnocení jiné epochy, při hodnocení osvícenské zbožnosti – že již zde jsou kořeny protestantského racionalismu, přecenění kázání atd. Hus kázání nepřeceňuje, pouze ukazuje na jeho funkčnost a zaslíbení. Neutlačuje zpěv, modlitbu či čtení z Písma – jeho bohoslužebná praxe je toho svědectvím.

Husova teologie nenáleží do předkritického období. Netvrdí, že každé kázání nese stopy „vbožení“. Není to pro něj automatická záležitost. Říká, že oním pozoruhodným případem je dobré kázání. Z podobného důvodu není ani směrodatné každé církevní nařízení (církevní zákony nesly pečeť autority Ducha svatého). Proto je nutné poslouchat pouze ta nařízení, která jsou v souladu se zákonem Kristovým. Tato myšlenka byla převzata v Soudci chebském jako pravidlo pro diskusi na basilejském koncilu. Takovéto smýšlení, podpořené požadavky Pražských článků, se stalo podložím pro pozdější formulace zakotvené v Kutnohorském smíření z roku 1485 – které se týkají svobody vyznání prostého člověka, nikoli jen vrchnosti. Hus si vážil svátostí, ale nepřeceňoval je. Obával se mimo jiné jejich zmagizování – to je zřejmě teologický důvod, proč vzkázal dopisem z Kostnického vězení ona známá slova, která doporučují Kubovi (Jakoubkovi ze Stříbra), aby se zaváděním vysluhování pod obojí způsobou příliš nespěchal. Důvod k vysluhování pod obojí způsobou jistě znal z bible. Nebyl si zřejmě jist, zda by nedostatečně vysvětlené a příliš rychlé zavedení podobojí do praxe nakonec nevedlo směrem, který by odváděl od naslouchání Boží vůli. Nebyl si jist, zda by to v Čechách – zemi obviňované z kacířství – dále neztížilo situaci. Reformní Kostnický koncil ovšem kalich nakonec zamítl jako blud. Vnějškovost – které se tak obává Lukáš Ondra – zde řekla své mocné a mocensky podbudované slovo. Církevní instituce se skutečně mohou zvrhnout a požírat kohokoliv a cokoliv, a tvářit se reformně, přátelsky i laskavě. To jistě nebyla a není záležitost jen vzdělanců kostnických, ale i ženevských, římských či pražských.

(mezititulky redakce)