Rozhovor s Richardem Engelem
Proč jsi přijel do České republiky?
Chtěl jsem do zahraničí a měl jsem kontakty se zdejší univerzitou. Dělali podobné věci, jako jsme dělali v Hamburku. Když jsem napsal do několika zemí, odpověděli mi z Čech, že by chtěli, abych přivezl spektrometr, který jsme měli v Hamburku, a abych ho tu programoval a instaloval.
Proč jsi chtěl do zahraničí?
Žil jsem dost dlouho v Německu, dvaatřicet let, vždycky jsem cestoval, jezdil do světa. Nebyl to útěk, ale touha vidět a pochopit něco, co neznám. Nehledal jsem exotiku, ale normální život. Když jsem cestoval do arabského světa, mým cílem nebylo objevovat exotický svět, ale naopak: získat normální vztah k těm pro nás tak exotickým zemím.
Objevils tam ten normální svět?
Samozřejmě. V takové Sýrii mi to trvalo tři čtvrtě roku. Měl jsem za sebou polovinu studia fyziky a dva roky arabistiky, přijel jsem tam, trochu už mluvil arabsky a pokračoval ve studiu jazyka.
Kde se v tobě bere zájem o islámský svět?
To vůbec nebyl zájem o islám. Můj romantický tah vedl vždycky na sever. Do Finska atp. Civilní službu jsem taky chtěl dělat ve Finsku, ale to zkrachovalo. Až zbyla jediná možnost: Izrael. Nedaleko od Haify jsem pomáhal v osadě pro mentálně postižené. Pracoval jsem jako noční hlídač, v kuchyni nebo přímo s obyvateli, snažili jsme se přivést je k práci. Potkal jsem se tam také s arabskými pracovníky a s nimi jsem měl kontakty, a tak jsem si řekl: Jednou se vrátíš a budeš umět oba jazyky, jimiž se tu mluví – arabštinu a ivrit. Ivrit jsem se nikdy pořádně nenaučil, a když jsem se začal učit arabsky, pak jsem jitakřka úplně zapomněl.
Vím, že tvoje maminka konvertovala k islámu.
To nemá se mnou nic společného. To bylo až potom. Krom toho já nejsem doma od šesti let, bydlel jsem na internátu.
Učíš se další jazyky, česky, francouzsky, japonsky. Máš v plánu jet zase někam jinam? Cítíš se kosmopolitou?
Japonsky se neučím, jen do toho koukám. A kosmopolitou nejsem. Žiji v Čechách už osm let a během té doby jsem skoro necestoval, každopádně ne daleko, nebyly peníze. Český plat mi na to nestačil. A chystat se jinam? Já se chystám někam, kde bych měl sociální jistotu. Je to dost blbý, ale už jsem tak starý, že musím hledat místo, kde bych věděl, že tam smím bydlet i za rok. Přál jsem si, aby to byla Praha, ale zatím není. Mám povolení k pobytu vždycky na rok a jenom pod podmínkou, že najdu práci, kterou žádný Čech nechce dělat. Nemám právo na sociální podporu a práci mohu velmi rychle ztratit.
Zákony u nás nejsou vstřícné vůči cizincům.
Zákony pro imigranty nejsou vstřícné nikde. Nemá cenu srovnávat, ale soudím, že pět let nepřerušeného pobytu a práce by mělo stačit k trvalému pobytu. Ale v Čechách neexistuje povolení k trvalému pobytu. Je tu jen povolení k pobytu na pět let, které se může prodlužovat.
Ale nechci si stěžovat. Takový Ukrajinec, který tu pracuje, má ty samé formální podmínky jako já, ale aby dostal práci, o niž nemá Čech zájem, musí se vázat na jednoho zaměstnavatele, který vyřídí povolení k pobytu a ubytování. Během pěti šesti let vzniká silná závislost. Myslím, že je to nebezpečné i pro českou společnost. Taková struktura je podhoubím pro mafie. Závislosti nejsou zdravé.
Dovedl bys, třeba jedním bonmotem, srovnat německou a českou povahu?
To vůbec nemůžu. Protože i v Čechách jsou rozdíly, ale v Německu jsou obrovské rozdíly. Když mi lidé vypráví něco o východním Německu, a já jsem ze západního, od Aušpurku, pak vidím východoněmeckou společnost prizmatem české společnosti. Z jiné strany, když mluvíme o pivní kultuře, myslím, že Bavorsko a Čechy jsou si podobné. A velký rozdíl je mezi Bavorskem a Vitenberskem, kde se už pije víno, stejně jako mezi Čechami a Moravou. Některé vtipy, výrazy a obraty jsou stejné v Bavorsku jako v Čechách, a v Hamburku by tomu nikdo nerozuměl. Ano, jedna paušální teze praví, že Česko je postsocialistické Bavorsko.
Je ti blízká česká kultura?
Je mi blízká, strašně blízká. Žiji tady už osm let. Když mě to tu někdy štve a když silně nadávám, pak vidím, jak je mi to tu blízké, když mě bolí něco, co se děje v Čechách. Mám tady osmdesát procent přátel, jsem tu doma, žiji v síti lidských vztahů.
Stýská se ti někdy po Německu?
Ne. Vůbec ne. A) Není to daleko, není to tam jiné. B) Stýská se mi po té jistotě, o níž jsem hovořil.
Myslíš v českém jazyce?
Když mluvím česky, mluvím hrubě. Ale myslím česky, protože přemýšlím o něčem, co se stalo nebo co chci udělat v Čechách. Myslím česky dokonce i o událostech v Německu. Člověk začne myslet v cizím jazyce docela rychle. Prožívá situace, které jsou spjaty s konkrétním jazykem. Třeba o fyzice myslím anglicky.
Dříve tu žili Češi a Němci vedle sebe a tutéž skutečnost mysleli lidé dvěma jazyky. Nemyslíš, že tahle pluralita mohla být přínosná?
V té době jsem ještě nežil. Teď je to tu národní stát, navíc desítky let konzervovaný komunistickou diktaturou.
Jak vnímáš českou literaturu?
Nikdy jsem nechtěl číst českou literaturu v němčině nebo angličtině. Proto jsem toho moc nepřečetl. Znám Čapka, Hrabala… nebo toho, co napsal Kolotoč.
Jaký kolotoč?
Ne, kolotoč ne. Kolovrat! Ano, Zlatý kolovrat. Erbena jsem měl na mysli.
Pamatuješ, jak jsi před časem, když jsme šli přes nějaký most, pravil: kde se točí všech vody? a chtěl jsi říct něco jako: kam tečou všechny řeky?
Jo, vždycky mě čeština vypeče, mám taky potíže s výslovností, třeba se mi plete „mouka“ s „mouchou“.
Otázky kladl Petr Pazdera Payne