Číslo

Někdy v lednu jsme se při redakční debatě o tématech pro Protestanta vraceli k homosexualitě a s ní spojené netoleranci. Zaznělo přitom, že v tématu netřeba pokračovat, neboť podstatné bylo (v Protestantu) řečeno a máme naléhavější záležitosti. Asi měsíc poté proběhla médii zpráva o úmrtí čtrnáctiletého homosexuálního chlapce, který si kvůli čím dál intenzivnější zkušenosti, jak na homosexualitu – nikoli jeho ale obecně – reaguje jeho okolí, vzal život. Pocházel z katolické rodiny, pohřeb nepřátelsky a bigotně narušil předsedající kněz. Šlo o synovce moderátorky Ester Janečkové, která následně ventilovala bolest a rozhořčení z takového přístupu v médiích. Posléze se o průběh celé záležitosti podělila sama maminka, vlastně proto, aby respektovala důvody synova dobrovolného odchodu Poslední přání syna Filipa.

Případ se samozřejmě začal propírat na sociálních sítích a v internetových debatách. Debaty obsahovaly kritiku církve a jejích postojů, z druhé strany kritiku „propagandy homosexualismu“, vyskytly se ostré odsudky příslušníků homosexuální menšiny, liberálové si zas vyřizovali účty s bigotními. Ovšem až na výjimky drželi přispěvatelé perspektivu, která je v internetových diskusích zvláště patrná: řeší se problémy někoho jiného, aniž by přispěvatel sám musel nějak reflektovat, natož pak měnit svůj postoj, východiska atd. Spekulovalo se „o nich“, rodině a dopise, nikoli o tom, zda z toho pro nás něco plyne.

Jak známo, když za Ježíšem přijdou s tragickou zprávou „o nich“, o oněch Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí, obrací se na ně Pán s výtkou: „Nebudete-li sami činit pokání, všichni zahynete…“ Zkusím tedy nemluvit o nich, ale o nás diskutujících, o onom vnějším okruhu této přesmutné události. Třebas i proto, že jsme se k němu onou zmíněnou redakční debatou také nějak přičlenili.

V této chvíli asi už nemá cenu volat k bezprostřední účasti s rodinou. Nicméně je dobré si uvědomit, že i aktéři medializovaných či bulvarizovaných událostí zůstávají za onou bariérou „debat o nich“ s tíhou své konkrétní nouze často docela osamoceni, zranitelní a křehcí jako kdokoli jiný. A někdy má smysl zkusit sdělit svou účast, dokud je čas. Přičemž účastí v tomto případě není, když jedním dechem dodám své „ale“.

Do onoho vnějšího okruhu debaty patří v tomto případě i článek Petra Příhody z Katolického týdeníku 12 Homosexualita jako politikum, který vyšel v druhé půli března, kdy byl případ nejhojněji propírán. Konkrétně ho nezmiňuje. Jakoby nezaujatě zde mj. vysvětluje, jak se dospívající heterosexuální (zejména chlapci) vyrovnávají s homosexualitou druhých a že je u nich odpor k homosexualitě vlastně přirozený. Vysvětluje také, kde všude není označení homofobie (odpor k homosexuálům) na místě. Decentním jazykem vědce pomáhá uklidnit rozjitřenou atmosféru či kritické výtky na adresu církve. Závěr, který tvrdí, že za emancipačními snahami homosexuální menšiny je vposledu skrytý záměr „nově definovat rodinu“, představuje ovšem svým způsobem ránu pod pás. A vůbec není vyloučeno, že uklidní především svědomí toho, kdo si říká, zda to s odsuzováním „labilních buzen“ přece jen nepřehnal. Autor tak vlastně pokračuje v obhajobě „církevní strany“ jinými prostředky.

Místo obhajoby církve a ospravedlňování tzv. přirozených předsudků se ovšem dá i s dospívajícími dětmi konkrétně mluvit o tom, že příslušníky sexuální menšiny nepohrdáme. A především, že např. bezmyšlenkovitě či silácky užitá nadávka „buzerant“ (dětmi a puberťáky často užívaná) a pod. může hluboce zraňovat někoho, komu vůbec není určena a kdo se jen u toho proneseného slova náhodou vyskytl.

Když Nico ter Linden vypráví biblický příběh o obětování Izáka, vybavuje si úzkost, kterou v něm příběh v dětství vzbuzoval. Měl rád svého otce, ale zároveň se děsil, protože věděl, jak je otec Bohu, resp. církvi oddaný. Co kdyby něco podobného chtěl Bůh po něm? Oddanost církvi v konkrétních případech a článcích víry může ve vztahu k dětem působit dvojznačně, ne-li kontraproduktivně, a to i v daleko méně ožehavých případech než je konkrétně prožívaná homosexualita a její důsledky. A obhajoba této oddanosti (či trvání na ní) často nadělá víc škody než užitku (což je v literatuře i fimu bohatě doloženo). Naopak, učit dospělé i děti, že k víře patří ústrojně i prostor pro pochybnost, námitky, otázky, sice nebude vyhovovat současné poptávce po jednoduchých pravdách a životních receptech, ale kdo ví, zda právě tomuto duchu doby nemáme odporovat především, aspoň chceme-li zůstat autentickými křesťany. Hájit, ať už internetově zkratkovitě nebo decentně a „vědecky“, nárok církve na jediné správné pojetí sexuality, může mít nakonec pro naše lidství i lidství těch, za něž cítíme odpovědnost, destruktivnější účinky než údajná hrozba, že přijdeme o „přirozenou“ rodinu.

Jako příslušníci většiny budeme mít my heterosexuálové koneckonců vždycky větší odpovědnost. Sami sobě tedy připomínejme – teprve tam, kde naše tolerance začne být empatická a otevřená jistému stupni znejistění popř. kritičnosti, vystoupí z bludného kruhu zdejší pohodové lhostejnosti. V kritických momentech, konfrontována s jinakostí, nesáhne k sebeospravedlňování vlastní přirozenosti nebo institučních předsudků, ale pustí si na tělo problémy jinakosti bližních. Jinak vždycky znova sklouzneme k tomu, že se nám jinakost druhých stane jen prostředkem k sebeospravedlňování oné údajné vlastní přirozenosti a z deklarované tolerance vylezou jak sláma z bot prachobyčejné předsudky.