„Z jedné české vesnice se vydal jakýsi muž do světa za výdělkem. Po pětadvaceti letech se vrátil jako boháč, se ženou a s dítětem. Jeho matka a sestra měly doma společně hostinec. Chtěl je překvapit, a tak nechal manželku s dítětem na nocleh u konkurence a sám se odebral k matce; přišel a matka ho nepoznala. Napadlo ho, že si z matky udělá dobrý den, a najal si u ní pokoj. Se svými penězi se nijak netajil. A v noci ho matka se sestrou utloukly kladivem, oloupily ho a mrtvolu hodily do řeky.“
Toto je pasáž z románu Alberta Camuse Cizinec. Nepatrná epizoda ve slavné novele, historka v rámci historie, fragment ze zažloutlých starých novin, které objevil Camusův hrdina a vypravěč mezi pelestí a slamníkem ve vězeňské cele, v níž se ocitl před svou popravou. Drobná zpráva z Čech, zakomponovaná do dramatu, které se odehrává v Alžíru. Je to příběh „z jistého hlediska nepravděpodobný“ a „z jiného hodnověrný“, říká během dlouhého monologu muž ve vazbě. „Příběh o Čechoslovákovi“ mu poskytl téma ku přemýšlení, přečetl ho snad „desettisíckrát“. Camuse ovšem tento motiv zaujal natolik, že jej použil k napsání celé divadelní hry, nazvané Nedorozumění. V Nedorozumění matka s dcerou ve svém venkovském penzionu uspaly a hodily do řeky již jistou řádku hostů a posledním zabitým se stane právě syn a bratr. Dozvíme se tam také, že při recepci se nepoznaný představí jako Karel Hašek. A nač potřebují ty ženy peníze? Především dcera chce z té temné země pryč, k moři, za sluncem… Zatouží po slunné zemi, z níž se vrátil nepoznaný host.
Nabízí se srovnání s jiným archetypálním příběhem – se známým podobenstvím o marnotratném synu. Mladší syn podle Ježíšova vyprávění vyfasuje svůj dědický podíl, všechno zpeněží a vydá se do světa, postupně majetek prohýří, klesne až na dno, jde do sebe, vrací se domů… a otec ho rozpozná už zdálky, radostně ho přijímá – jen jeho starší bratr, který byl stále doma, projevuje silnou nelibost – a pak je vystrojena hodovní slavnost. V Nedorozumění naproti tomu slyšíme, jak syn říká: „Čekal jsem tak trochu hostinu pro ztraceného syna, a místo toho jsem dostal pivo, které jsem si zaplatil. Byl jsem tak dojatý, že jsem nemohl mluvit.“ A potom navečer vypije čaj s uspávacím prostředkem a říká si pro sebe: „na zdraví ztraceného syna“. V obou historkách se syn vrací z ciziny: domů k otci a bratrovi – nebo k matce a sestře; podle jedné syn daleko od domova zchudl – podle druhé zbohatl, v jedné je ve své vlasti zdaleka rozpoznán a přijat – ve druhé nepoznán a zabit, jednou aktivně vystupuje milostivý otec – podruhé nelítostná matka. A sourozenci, kteří byli stále doma, vykazují podobnou nenávist v obou osudech: „Byla jsem u vás celý život, a on vás opustil. Za to se musí platit,“ řekne dcera matce a něco podobného říká i evangelijní bratr otci. Příběhy jsou k sobě zrcadlově přivrácené. Podařená a na druhé straně nepodařená cesta světem. Nečekaně šťastný anebo zas nečekaně nešťastný návrat. Jeden přirozeně doma ožije; druhý nepřirozeně zemře.
Vlast, nebo aspoň rodina, by měla být místem, kam se lze vracet, kde lze ještě svobodně dýchat, kde lze žít v otevřenosti, je to místo, kde má člověk ještě jakási práva, kde se mluví jeho rodnou řečí; je přijímán už jenom proto, že se tam narodil, bez podmínek, bez nenávisti – ať už je boháč nebo chudák. Ten příběh o vraždě bratra a syna ukazuje, jak může být touha po tom, co má druhý, převrácená a jak je nakonec oběma stranám nebezpečná a kontraproduktivní. Nepoznaný syn by se svými nejbližšími rád sdílel štěstí a nabyté bohatství. Zlá žádost či posedlost však zaslepují člověka tak, že nerozpoznává to podstatné. Ráno se matka a dcera dozvědí, kdo vlastně neznámý nocležník byl. Matka se oběsí, sestra skočí do studny. Tak podle Cizince. V Nedorozumění se matka vrhne za synem do řeky.
Jako by v „příběhu o Čechoslovákovi“ chyběl laskavý a milosrdný otec – otec, který by napomenul matku i dceru, aby se včas zdržely ukrutenství, jako napomenul staršího syna v evangelijním podobenství. Matka v Nedorozumění říká, že na svého muže zapomněla ještě dříve, než umřel. Chybí nebo je pomíjena laskavá autorita, která by člověka vykázala do správných mezí. A chybí důvěra, že se lze vrátit k dobrému. Arciže je nutno se vrátit a přestat být cizinci ve vlastní zemi. Opravdu se vrátit, a nezahrávat si. Ten Čechoslovák z novinového článku si podle jeho čtenáře zahrával. Vrátil se naoko, tvářil se stále jako cizinec, představil se tak, vytvořil předpoklad pro nedorozumění. A přitom „stačilo jediné slůvko“, prohlásit se a říct „jsem tady“. To nikterak nevyviňuje vražedkyně, ale něco na tom je. „Chce-li být člověk poznán,“ praví autor o hře, „stačí když řekne, kým doopravdy je; jestliže mlčí nebo dokonce lže, umírá sám, a vše kolem něj je neštěstí. Řekne-li pravdu, bezpochyby zemře, ale pomohl ostatním – i sobě samému – nejprve žít.“
O marnotratném synovi čteme, že šel nejprve do sebe, doslova: vešel do sebe samého. „Vejít do sebe samého“, být v sobě samém – to je něco podobného jako ono známé „poznat sama sebe, „ba možná něco ještě hlubšího. Znamená to být celý. Také Camusův hrdina touží po celistvosti, a k tomu potřebuje, jakkoli je bohatý, své nejbližší, od nichž kdysi odešel. Tady se rozevírá propastná tragika příběhu. Ten člověk není poznán, z nejbližších se stali nepřátelé. Bůh neodpovídá
Nabízí se otázka, proč se to camusovské antipodobenství muselo odehrát právě v Čechách, „uprostřed kontinentu“, „pod tíhou nekonečných vrstev země“, v zemi se „stísněným obzorem a nízkým nebem“. Proč Československo takto neblaze vstupuje do jednoho světového románu a jednoho dramatu slavného francouzského spisovatele a nositele Nobelovy ceny? Mnozí řeknou, že je to jen balada, že takové potměšilé historky nejsou pro nás typické, patří spíš do světa bizarních morytátů či kramářských písní, nebo že se jedná o případ pro kata Mydláře. V předmluvě ke hře Nedorozumění autor vysvětluje:
„Nedorozumění jsem dopsal v roce 1943 v obklíčené, okupované Francii, daleko od všeho co jsem miloval. Je to nesporně temná hra, ale nemyslím, že je to hra bezvýchodná. Neštěstí lze totiž přetvořit v tragiku, a tragika … by měla být něco jako – velké nakopnutí neštěstí. Nedorozumění je pokusem oživit staré téma fatality na současném příběhu. … První verze této hry se jmenovala Budějovice … Navštívil jsem totiž kdysi Čechy a slyšel tu o podobném zločinu, připomínajícím staré balady. A v samotné Praze jsem jedné noci poprvé hluboce prožil pocit exilu a existenciálního hnusu, který se mi pak vracel v těžkých dobách války a okupace.“