Násilí obrazů

Českobratrská církev evangelická odmítla svátostně estetické řešení svých kostelů a modliteben. Vyplynulo to z reformačního důrazu na pouhé slovo a jeho slyšení, z něhož pramení víra. Tato představa, uvádějící člověka do svatyně nejvyšší, holé abstrakce, jež skrze slova hostí cokoliv z hmotné i nehmotné skutečnosti, je úžasná; řekl bych, že je to jeden ze zásadních přínosů protestantismu, když oživil starozákonní typ obrazuprostého myšlení víry.

Nicméně člověk myslí také formou, tvarem, možná i barvou a jeho myšlení se neobejde bez obrazů. I takový Mojžíš ukoval podle Písma na poušti hada. A truhlu úmluvy zdobily sošky cherubů a židé stavěli chrám. Takže lpět na představě totálního zákazu obrazů ve Starém zákoně nelze. Později církev budovala kostely a kaple, jež byly svátostným prostorem nejen teologicky, ale i esteticky, nejen obsahem, ale i formou. Oltář nebo ikonostas, kříž, stůl Páně, křtitelnice, kazatelna nacházely své místo v rámci architektury jako její zásadní komponenty, přičemž se užívalo obrazů a soch.

Nad tyto věci se evangelická tradice povznesla. Proč ne? Ale o to překvapivější je snadnost, s jakou se sochy a obrazy do našich bohoslužebných prostor znovu zavádějí. Co se vyhnalo dveřmi, vrací se komínem. Obrazy bývají instalovány do modliteben, jejichž architektura nebyla zhusta koncipována vůbec anebo s výzdobou nijak nepočítala.

Obrazy bývají umísťovány do čela prostoru na místo oltáře a kříže. Tak je účastník bohoslužeb – protože si nemůže během zpěvů a poslechu kázání neprohlížet obraz – vystaven pokušení ikonodúlie. Nikoli v rozumovém smyslu – k tomu je evangelík dost imunní – ale ve smyslu psychologickoestetickém, podobně jako je ve všedním životě vystaven násilí reklamy na billboardech a podobně.

Existuje mnohokrát opakovaný názor, podle něhož je obraz též zvěstováním evangelia. Dovoluji si tvrdit, že ke zvěstování musí patřit i jistá svoboda objektu zvěstování. Proto bych navrhoval neumísťovat tak snadno obrazy, jež mají být zvěstováním, do čela modliteben. Vždyť kdo si chodí do obrazárny prohlížet jeden obraz jednoho mistra týden co týden? A srovnáme-li obraz se zvěstováním slova, pak by to bylo, asi jako kdybychom poslouchali každou neděli několik let stále stejné kázání.

Co obrazy zvěstují? Není vůbec jisté, že křesťanský námět obrazu zaručuje i křesťanský obsah. Zajímalo by mě, kde je záruka křesťanskosti obrazu, anebo: jak se pozná, co zvěstuje ten který obraz. Anžto si s touto otázkou nevím rady, uvádím jen zcela nesystematicky několik interpretací „křesťanských“ výtvarných děl.

„‚Zvěstování‘ – čeho zvěstování?“ ptá se van Gogh svého přítele na jeho obraz s křesťanským námětem: „vidím skutečně elegantní andělské postavy, terasu se dvěma cypřiši, které se mi velice líbí, je to úžasně vzdušné a jasné, ale nakonec, když první dojem vyprchá, ptám se sám sebe, nejdeli o mystifikaci, protože ti figuranti už mi nemají co říci.“

A z jiné pozice, trochu prvoplánově kritizuje obrazy své doby Kalvín: „Jejich posledním útočištěm jest, že říkají: To jsou knihy pro nevědomce. …A co jiného jsou obrazy, jež stavějí svatým, než příklady nejzkaženější zhýralosti a nemravnosti. Kdyby se chtěl někdo řídit podle nich, zda by nezasluhoval, aby byl zbit? Vždyť nevěstince ukazují cudněji a skromněji vyšňořené nevěstky, nežli chrámy ukazují ty, o nichž chtějí, aby představovaly obrazy panen.“

O Holbeinově obrazu Mrtvý Kristus v hrobě, který vyniká chladným naturalismem, prohlásil šokovaný F. M. Dostojevskij: „Takový obraz dokáže připravit člověka o víru.“

Visser’t Hooft zas považuje Rembrandta za protestantského mistra a říká, že „bible pro něho přestává být pramenem příběhů, které lze ilustrovat, a stává se zcela prostě knihou, jež obsahuje pravdu.“ Zralý Rembrandt je podle něj jejím exegetou, vykladačem.

Nevím, jak postupovat, jestli rozvažovat nad konkrétními obrazy nebo navazovat na nějakou tradici, třeba tu rembrandtovskou. Jisté je, že řeč obrazů spočívá v jejich výtvarných výrazových prostředcích, a nikde jinde, nikde mimo. Nevyřešíme-li otázku, které obrazy jsou pravým zvěstováním, měli bychom se tím spíše vyvarovat násilí, jímž mohou působit na řadového věřícího, tedy na návštěvníka v řadách, v kostelních lavicích.

Zdůrazňuji, že nemám nic proti obrazům v evangelické církvi, ale doporučoval bych, aby se přemýšlelo o jejich umístění. Jestliže nemáme oltáře, pak proč musíme mít něco místo nich? Ze starší doby jako dědictví po předcích nám zůstaly „oltářní kazatelny“, visuté kazatelny v centrální ose kostela, v nové epoše se v hlavním průhledu objevují holé „oltářní billboardy.