Evangeličtí autoři v české literatuře posledních dvaceti let
Když jsem v lednu letošního roku na Evangelické teologické fakultě přednášel v rámci farářského kurzu o české literatuře posledních více než dvaceti let z pohledu nakladatele a editora, zmínil jsem se o svém pocitu, že si v našem písemnictví křesťanské tradice vyměnily role: zatímco před válkou představovaly širšímu národnímu společenství evangelíky zejména výrazné osobnosti teologů, filosofů a historiků, katolická tradice se výrazně projevovala v beletrii. A teď je tomu přesně naopak. Proč tomu tak je? Co se s námi, s českou společností i s našimi církvemi mezi tím událo? Na to jistě nelze odpovědět bez podrobného studia historického, sociologického i literárně historického. Mně se v tuto chvíli vybavují spíše otázky než odpovědi. Vycházím z osobní zkušenosti, sociolog – a zejména sociolog literatury – by mé úvahy nepochybně podstatně doplnil a upřesnil.
V České republice dnes působí mnoho křesťanských nakladatelství, zejména katolických, výrazná evangelická nakladatelství jsou čtyři. Jejich produkce je bohatá, často velice cenná. Pozoruhodné je, jak málo, takřka zanedbatelně, vydávají tato nakladatelství vedle velkého množství knih odborných a esejistických novou českou beletrii, o níž by se dalo říci, že je nějak spjata s křesťanstvím. Když letos v květnu zemřel významný katolický prozaik Věroslav Mertl (1929–2013), oceněný v roce 2001 Státní cenou za literaturu, prošla zpráva o jeho smrti naším veřejným prostorem takřka bez povšimnutí. Pohlédneme-li na dobu předválečnou, vidíme něco zcela jiného: beletrie katolických autorů vycházela ve skutečně velkém množství, a to nejen v nakladatelstvích myšlenkově spřízněných, jako bylo nakladatelství Kuncířovo, Florianovo, Vokolkovo, Řezníčkovo a další, ale i ve velkých, ústředních pražských nakladatelstvích, která vydávala i autory zcela jiného zaměření.
Produkce našich současných křesťanských nakladatelství má své věrné čtenáře a jsou i vybraná knihkupectví, která se na ni specializují. Chvála Bohu za to. Horší je, že v knihkupectví větších, zaměřených šíře, lze tuto produkci najít jen okrajově, často vůbec ne. Jako by i zde docházelo ke specializaci: chce-li někdo sehnat literaturu o výrobě medoviny, musí si zajít do specializované včelařské prodejny, chce-li čtenář najít křesťanskou literaturu, musí vyhledat specializované knihkupectví. Podobné je to, když nakladatelství se širším edičním záběrem – například ta, pro něž pracuji – vydají nějakou výraznou knihu křesťanského autora či s křesťanskou tematikou: většinou si ji čtenáři i recenzenti předem zařadí do přihrádky „křesťanská“, uctivě poděkují – a tím jejich zájem skončí, aniž by ji otevřeli. Toto smutné „předporozumění“ čtenářského publika je něco, co by nás mělo zajímat, o čem bychom jako křesťané měli přemýšlet a o čem by ovšem samozřejmě měli přemýšlet také samotní spisovatelé. Možná že tušení takového „předporozumění“ je skryto kdesi za skutečností, že u nás nové beletrie spjaté s křesťanstvím vzniká a vychází tak málo.
Jan Balabán (1961–2010) patřil k těm našim spisovatelům, kteří jsou nejen ceněni kritikou, ale jejichž díla lidé skutečně také čtou. Přitom bývá běžně označován za spisovatele křesťanského, spjatého s evangelickou tradicí. Je to nepochybně dáno jeho rodem, výraznou osobností jeho dědečka i strýce-spisovatele. O těchto skutečnost ovšem většina jeho čtenářů nic neví. Hledají a nacházejí v jeho knihách něco jiného. Podíváme-li se na jeho dílo blíže, zjistíme, že v něm je křesťanská tradice přítomna poněkud jinak, než bychom čekali u autora zařazovaného do předem připravené škatulky. Jeho hrdinové jsou lidé všední a obyčejní, jak jen můžou být. Často jsou to lidé, kteří prohrávají, kterým se život nepovedl. I jejich vztah k Bohu je často odmítavý, cítí se jím zklamáni, jsou vykolejeni a opuštěni. Meziválečná česká křesťanská kritika by nepochybně podstatnou část Balabánova díla odmítla jako pesimistickou, beznadějnou ba křesťanství škodlivou. Ostatně podobně se stavěla i k dílu Grahama Greena, patrně nejvýznamnějšího křesťanského beletristy dvacátého století. A přesto je Balabánovo dílo jedním z nejvýraznějších vkladů evangelické tradice současné české literatuře. Ne tím, že by těšilo u srdce – jako třeba podstatná část díla Čepova –, ne tím, že by v něm byl Bůh vyvěšen na vývěsní štít, hned nalezitelný a srozumitelný. Ale tím, že pod pravdivým, živým, nezkresleným obrazem skutečného – často nepěkného a trýznivého – života je vůbec přítomen, a to nejen jako jakýsi stálý a přitom mlčící průvodce člověka v podloží jeho nevydařeného osudu, ale v autorově citlivosti, vnímavosti a soucitu i ve své podobě vlídné a přijímající. Jan Balabán většinou vůbec nemluví o Bohu, ale „o něčem jiném“. A přesto se mu podařilo naléhavostí a pravdivostí svých próz přiblížit k němu čtenáře více, než dnes ještě vůbec dokážeme ocenit.