Ve svém životě jsem měl doposud tři období. První: filosofie a mystika. Zajímalo mě, k čemu je život, odkud jsme přišli a kam směřujeme. Proto jsem četl filosofii. Toto období skončilo asi v pětadvaceti, kdy jsem zjistil, že spíš než filosofie mi na tyto otázky odpoví teologie. Druhá etapa: hltal jsem teologii. Avšak poslední dva roky zjišťuji, že už mi teologie nic nedává, vše už jsem někde četl nebo slyšel (díky vynikajícím teologům ve svém okolí stačí slyšet). A tak čtu krásnou literaturu.
Krásná literatura dává člověku nadhled – dokonce i po prezidentské volbě. To jsem zas prožil nejprve období aktivistické. Chtěl jsem založit politickou stranu s názvem Prag als Bautzen s cílem včlenit Česko pod Německo – nejen ekonomicky, jak je to nyní, ale i politicko-právně. Z češtiny a Prahy by zůstal skanzen, podobně jako to mají Lužičtí Srbové s Budyšínem.
Proč? Protože podle rovnítka, že všichni Sudeťáci jsou nacisti, jsou také všichni Češi kolaboranti – protože pustili Hitlera do Čech bez boje. Tak to aspoň řekl paní Věře Sosnarové dozorčí v Gulagu, když ji znásilňoval a ona se bránila, že přece není Němka (Krvavé jahody, osmnáct let ponížení v ruských gulazích). Nesmíme-li připustit, aby se sudeťáci vrátili, je třeba také říci B, a sice, že podle této ruské logiky Češi nemají nárok na vlastní zemi a že je třeba okamžitě, definitivně a jednou provždy spojit Čechy s Německem. Koneckonců i Karel IV. byl především německý panovník.
Naštěstí čtu krásnou literaturu – a to jako bych šel krajinou. Neboť krásná literatura pouští slunce do mysli, občas tam pustí déšť a těžké mraky, jindy čerstvý vítr a šumění moře. A tak se i můj povolební čas přelil do druhé fáze. Dala by se vyjádřit téměř cílkovsky: výlety do krajiny za účelem venčení feny Ezediáše Pumlana a paní Pumlanové.
Jak jsem na toto vyjádření přišel? Kupodivu ne přes světoznámého Václava Cílka, ale méně známého Héctora Tizóna. A jak jsem se dostal k Tizónovi? Člověk, který pěstuje především jihoamerické a mexické orchideje, musí jednou začít číst jihoamerickou literaturu – to aby pochopil dobové pozadí i okolí pěstovaných kytek. A tak jsem po té ztřeštěné volbě prezidenta četl Tizóna a přijímal jeho slova jako balzám na duši – a jako potřebný nadhled:
Křišťálový proud vody v potoce plynul bez ustání, stejně jako plyne život. Na velkém kameni, který ležel na břehu nepochybně po staletí, si dva havrani zobákem čistili peří. Slyšel, že havran je pták bohů, pták Ježíšův. Koho sežerou havrani, bude spasen. Potok se dál sunul korytem a po nebi prolétlo hejno vlaštovek. (H. Tizón, Krásy světa, str. 171)
A tak, milý čtenáři, jistě nyní pochopíš, proč se venčení nevychované německo-ovčáčí pumlanovic feny stává v těchto neklidných dobách vrcholným filosoficko-teologicko-estetickým zážitkem.