Nad odchodem Jaroslava Meda a Alfréda Kocába

Číslo

V letošním postním období mě zasáhlo a otevřelo tak prostor k rozjímání hned několik úmrtí. U dvou bych se rád trochu pozastavil. Na Popeleční středu zemřel ve věku 85 let literární historik Jaroslav Med. Krátce před Květnou nedělí 22. března jsme se potom v kostele U Salvátora rozloučili s bratrem farářem Alfrédem Kocábem, který se na cestu k Otci vydal 15. března 2018.

Okolo obou jsem měl možnost se v životě ochomýtnout. Přednášky Jaroslava Meda na pražské katolické fakultě jsem navštěvoval v letech 2001 až 2002. Ač jinak prachmizerný student teologie, Medova zasvětitelská vyprávění o Spisovatelích ve stínu (Bohuslavu Reynkovi, Jakubu Demlovi, Otokaru Březinovi, Juliu Zeyerovi či Dobrém dílu Josefa Floriána) jsem doslova hltal, čehož důkazem jsou zápisky, které dodnes vykukují z mojí knihovny. Slova, která propouštěla jeho šedá brada, zasahovala a dokázala si získat posluchače, neboť byla podepřena životními postoji. Když jsem si v Katolickém týdeníku pročítal vzpomínky Medových přátel, jedna „niternička“ mi zvlášť utkvěla a rozdělím se s Vámi o ni. Jejím autorem je František Burda. „Když jsem se ve čtvrtek dozvěděl, že Med zemřel, řekl jsem to dětem. Naše děti vášnivě čtou a věří, že za to hodně může i Med. Večer se za něj samy začaly modlit a nakonec Matouš řekl: ‚Pane Ježíši, děkuji za všechno, co profesor Med našemu tatínkovi dal, a potěš tatínka, aby nebyl tak smutný!‘“

S křesťanem otevřeného srdce, jehož ještě jako katolíka inspirovala mystická víra Jana z Kříže a Terezie z Avily, farářem Českobratrské církve evangelické se státním souhlasem i bez, zakládajícím členem Nové orientace a její angažované teologie, spolupracovníkem ekumenické komunity Taizé, signatářem Charty 77, členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, signatářem řady lidskoprávních a za svobodu církví bojujících petic a prohlášení, celoživotním manželem psycholožky Darji, s níž vychoval syna Michaela a dceru Magdalénu, Alfrédem Kocábem jsem se poznal blíž.

Poprvé jsme se osobně setkali v srpnu 2011 v Újezdě nad Lesy, kde bratr Alfréd žil v rodinném domku společně s ženou svého života Darjou. Oslovil jsem ho kvůli natáčení do pamětnické sbírky Ústavu pro studium totalitních režimů. Bratr farář rád souhlasil. Při pohledu na proměňující se život z galerie přeplněného salvátorského chrámu, kde po vrácení státního souhlasu od roku 1989 Alfréd Kocáb kázal, se mi během pohřebního rozloučení začaly odkrývat vzpomínky ze společných setkání.

Bratr farář byl v prvé řadě vyslancem Kristovým, který hleděl kupředu v naději, že se evangelium prosadí v bližším či vzdálenějším horizontu a přitom netrpěl duchovní pýchou vůči pravdě druhých. Plně si uvědomoval, že Kristovu poselství nestál v cestě primárně ateistický režim, ale největší překážkou před listopadem 1989 i po něm jsme my sami, naše chladnoucí láska, slábnoucí horlivost a nedostatek tvořivé odvahy. Proto nikdy nepřestal usilovat o odstranění bariér mezi křesťany a sekulární společností. Pro faráře nabízel zdánlivě jednoduchý recept: „Farář by se měl věnovat lidem, jejich potřebám, být jejich zpovědníkem, naslouchat, aby lidi k němu mohli přijít a on měl čas. Aby seděl svým zadkem na faře a nelítal já nevím kde. Prostě já jsem vždycky říkal: ‚Jsi farář, tak seď farářským zadkem na své židli. Buď tam. Když někdo přijde, tak ho přivítej.‘ Aby lidé věděli, že můžou někam jít. I když třeba každý není Jan Zlatoústý nebo apoštol, ale mít srdce pro druhé, to už je hodně. Kde se může člověk vyplakat… Aby takové místo bylo.“

Zemřel živý člověk. Srdce vzhůru, bratři a sestry, aby mrtví nezůstali žít, jak zpívá Bohdan Mikolášek v Palachovské písni Ticho. Pán s námi!