Na večeři v uprchlickém táboře

Číslo

Slunce zapadlo nad plotem z žiletkového drátu. Přicházející tmu krájí kamiony. Vrata do Maďarska střeží klábosící vojáci se samopaly ležérně posazenými na klíně. Policista od srbské závory už má naštěstí padla. Díky tomu jsme mohli přijít na návštěvu. I když, … je to návštěva, anebo spíš voyeurství cizího neštěstí, když civíš lidem přímo do baráků poskládaných z tyčí, plachet a stanů? Nepříjemná pachuť, kterou ve mně vyvolává nemístnost kontrastu mezi vlastní vyhlídkou postele a evropskou občankou a jejich stanem sdíleným den za dnem několikačlennou rodinou a mlhavou vidinou změny – k lepšímu, nebo horšímu? – mě usvědčuje z druhého. Vřelé úsměvy, srdečné pozdravy a haldy vesele výskajících dětí visících na všech našich končetinách mě ubezpečují o prvním. Plácek udupané hlíny, tranzitní zóna, země nikoho hostí pár desítek stanových chýší. Srpnové dny ještě hřejí, ale malá Džilal z bílými punčoškami od bláta se spokojeně culí v darovaném svetříku. Jakási cizí babička jich někde ve Švédsku naštrikovala celou krabici. Ještě nezačalo pršet, první mrazy mají ještě čas, ale po bundách už je sháňka.

Kamarádi dobrovolníci čekají, chceme vyrazit zpátky. Děti tlumočí rodičům, tetám a strýčkům naše pozdravy z angličtiny, kterou se naučily cestou odněkud z Iráku, Afghánistánu, Sýrie, Pákistánu v uprchlických táborech kdesi v Jordánsku, Turecku, nebo Řecku. Za ruce nás doprovázejí ven. U stanů vaří na improvizovaných ohništích matky širokým rodinám večeře ze zeleniny, kterou jsme jim před chvílí rozdali, aby doplnili hladinu vitamínů ke každodenním čínským polévkám od Červeného kříže. Tohle je neoficiální tábor, tady jim oheň i s večeří policie nerozkopne jako v tom oficiálním. A tak i my dva dostáváme nesměle usměvavé pozvání ke společnému jídlu od manželů na první pohled neurčitého věku. Posedáváme kolem ohně, jeden lilek se peče přímo na plameni, druhý nakrájený na pánvi. Pánví a hrnců kolegové před týdnem pár rozdali a lidé si je mezi sebou půjčují. Děti skotačí kolem ohně a učí nás slovíčka v jazyce Kurdů, my jim to oplácíme angličtinou a němčinou, které, když to půjde dobře, budou brzy potřebovat. S rodiči si vyměňujeme spíše plaché úsměvy než slova. Ta sdílená by člověk napočítal na prstech.

Vaří se venku, stoluje uvnitř. Před otevřenou stěnou krychlového přístřešku sundáváme sandály. Opatrně vstupujeme na rohože natažené před vnitřními stany a usedáme s rodiči do kruhu na připravené spacáky. Čtyřletá dcera většinou sedí s námi. Půl druhého roku starý syn ve žluté větrovce UNHCR neohroženě běhá okolo a občas sebou řízne o hlínu. Uprostřed kruhu leží pánev a talíř s lilky a dvě krabičky se salátem ze zbylé zeleniny. Po způsobu domácích ulamujeme chleba a nabíráme ze sdílených talířů. Okolo procházející sousedé jsou zváni, aby se přidali. Někteří s vděčným úsměvem pokračují dál, někteří přisedají. Domlouváme se rukama, nohama, s pomocí procházejících dětí a telefonů. Navzájem se představujeme a zjišťujeme svá stáří a původy. Všechno je to tak osobní, křehké a vzácné. A tak nesmírně cizí a vzdálené všemu tomu, co na nás vytéká ze stok sdělovacích prostředků a pavlačového žvanění.

Postupně zjišťujeme, že naši hostitelé – stejně jako většina lidí v tomto kempu u Kelebije – jsou Jezídi z Iráku, prchající před Islámským státem, který na ně páchá genocidu. Zjišťujeme, kteří sourozenci jsou v Německu nebo na cestě, a kteří zůstali v Iráku a které popravil Daéš. To poslední se v naší znakově-verbální řeči vyjadřuje slovem „Daéš“ a výmluvným pohybem palce pod hrdlem. Tedy: On: „I, four (na prstech) brother. One (na prstech), Daéš – palec pod krkem.“ Ona: „Me, two brother, three sister. One sister armáni (čti Germany), one sister Daéš…“

Jak se po jídle uvolňují ruce, oba vytahují telefony a ukazují nám fotky a videa iráckých jezídů (některá najdete na youtube). Videa o jejich životě před příchodem Daéš – tančí v krojích –, ale hlavně ty po jeho příchodu. Fotky měst v sutinách. Postřílených ovcí i jejich pastevců. Žen hořících ve velkých klecích. Malých dětí, které nespí – jak si myslí dcera na klíně –, nýbrž zemřely vyčerpáním, hladem a žízní. Synů nesoucích na zádech své otce. Jeden z hostů nám ukazuje fotku sebe sama sedícího na hromadě cihel a suti zbarvené krví. Je to jeho dům po výbuchu bomby.

Poté, co jejich město rozbombardoval Daéš, se mladí manželé dali na útěk. Podobně jako mnoho dalších absolvovali sedm dní dlouhý pochod pouští, bez jídla a vody. Mnoho lidí, hlavně dětí a starých lidí, během něho zemřelo. V duchu vzpomínám na žhnoucí slunce izraelských odpolední, když se dozvídám, že pochodovali i s tehdy dvouletou Delínou a Delgeše, který pobíhá okolo, nesla jeho matka v břiše. A teď jsou tady, všichni čtyři. Oni hostí nás. A Evropa čeká, že přišli znásilnit její ženy a děti. Absurdita toho rozporu mezi naším společným setkáním v zemi nikoho a nenávistným strachem internetových diskuzí a politického přetahování nemůže být větší.

V jejich očích je vidět hrůza všeho toho, co prožili, nejistota toho, co přijde, i tíha odpovědnosti za rodinu. Je jim oběma teprve 25, o tři roky méně než mně, o rok více než Adéle. Ale po tom všem přitom nestolujeme se zlomenými, ukřivděnými lidmi, ale s mladou rodinou, která odhodlaně kráčí a pere se za to žít důstojný a hlavně bezpečný život. Napnuli pro to nadživotní síly, nečekají, že o ně bude někdo pečovat. Pocit, v kterém se náš večer nese, není ani smutek, ani strach, ani soucit, ani ukřivděnost, spíš nesmělá radost ze setkání a sdílení. Když si neprozřetelně ukousnu veliký kus pálivé papriky a mám plné oči slz, naše hostitelka brečí také, ale smíchy. Oč méně slov si můžeme vyměnit, o to větší je snad vzájemné porozumění. Musíme na sebe o to víc koukat.

Loučíme se a otec rodu nás doprovází z nočního tábora. Při dalších setkáních při distribuci jídla se srdečně zdravíme a radostně se dozvídáme, že během několika dnů má na celou rodinu přijít řada a budou moci překročit hranice do Maďarska. To se poštěstí každý den jen dvaceti lidem z konstantní tisícovky lidí, kteří čekají na srbsko-maďarských hranicích. Rodiny mají přednost. Mladým klukům a mužům nezbývá, než to stále znovu odhodlaně zkoušet s mafiánskými pašeráky a skrz plot – a vracet se s novými podlitinami a kousanci od psů.

Po návratu do Prahy nás na facebooku vítá zpráva s fotkami, že celá rodina už je v Německu. Pod střechou a v čistém oblečení. I když mají za sebou tak dlouhou cestu, v Evropě jsou pořád na začátku. Snadný nebude. A i na nás závisí, jak jim ho dokážeme usnadnit. Naše vzájemné vztahy tvoří budoucnost nejen Evropy. Na tahu jsou obě strany.

Srpen 2016