Číslo

Vnímám tě jako přední osobnost českého evangelikálství. Ztotožňuješ se s tím?

Pro mě je to překvapivé slyšet – asi z několika důvodů. Za prvé bych si pod reprezentanty evangelikalismu představoval lidi z cébéčka, Pavla Černého, Daniela Fajfra, případně na té charismatičtější větvi Dana Drápala. Já jsem vlastně od roku 1987, kdy jsme uvěřili, ještě pořád nezapadl do denominačního světa. Mým údělem je existovat na okraji. To označení mě tedy překvapuje. Za druhé mám pocit, že nikdo neví úplně jistě, co je vlastně evangelikalismus. Neshodnou se na tom lidi ani zevnitř. Jedna definice, která se samozřejmě nelíbí evangelíkům, zní, že evangelikálové jsou evangelíci, kteří to myslí vážně. Já jsem ale uvěřil skrze jednoho člověka z Afriky, který takové nálepky nepotřeboval. Neměli jsme tady tehdy žádné nálepky a všichni jsme cítili, že jsme z jedné Ježíšovy církve. Oslovuje mě obecné křesťanství, které lze zažít třeba v Taizé. Pokud tady v hospodě experimentujeme s nějakou formou, vnímáme ji ekumenicky. Kázat nám chodí evangelikálové i evangelíci a dokonce i katolík Láďa Heryán.

Nechci se z toho úplně vysmeknout, v nějaké míře se s evangelikalismem identifikuji. Ale s tou kulturou, která je s tím spojena, třeba vůbec ne. Naopak jsou pro mě ale důležité některé teologické důrazy: obrácení, význam misie, autorita Bible. Tyto důrazy se zas nedají jednoznačně přilepit k nějakému proudu. Jsou to obecná křesťanská východiska.

Druhá věc, kterou zmiňuješ a praktikuješ, je postdenominační křesťanství. Dalo by se tak popsat i společenství TaCesta, které tu rozvíjíš. Nedávno zesnulý Marcus Borg prorokoval, že budoucnost křesťanství představují malé decentralizované sbory místo velkých církví. Buduješ vědomě nějakou takovou tradici?

Nepolarizoval bych to. Nepodceňoval bych sílu institucí – v krizi jsou už dva tisíce let a vždy tu budou lidé, kteří budou institucionální formou osloveni. Na druhé straně přibývá lidí, kteří instituce odmítají. Částečně se k této skupině řadím. Nevyrostl jsem v křesťanské tradici, rodiče byli marxisti. Poprvé jsem evangelium slyšel v devatenácti letech. Nevnímám ale ten antagonismus: buď, anebo. Když jsme s tímto společenstvím začínali, zvažoval jsem, jestli by i z misijních důvodů nebylo schůdnější – pro nás i pro lidi zvenku – abychom byli součástí nějaké denominace, třeba CB, ČCE nebo BJB (vzděláním jsem sám baptista). Na začátku devadesátých let – kdy jsem měl první zkušenost se zakládáním sboru – to bylo téma. Jste státem uznaná církev nebo ne? Nejste náhodou sekta? Dnes jsem se s tím nesetkal. Nikdo se neptá, kdo jsme. Prostě fungujeme jako občanské sdružení.

Jak jste došli ke společenství TaCesta?

Patřil jsem s řadou přátel mezi lidi, kteří jsou i na základě vlastních selhání nebo negativních zkušeností církevně nekompatibilní. V Praze je jich hodně. V té době jsem pracoval na překladu Bible a jezdil po sborech po celé republice. Dělali jsme setkávání doma, organická, bez pravidel, bez vědomých východisek. Hodně jsem četl různou literaturu z oblasti House Church, Organic Church, Emerging Church. Byla to pro mě inspirace, jak být církví. Během těch let jsme s podobně smýšlejícími i s dalšími lidmi scházeli po domácnostech, dokonce slavili i večeři Páně – často spontánně. Tak jsme sdíleli své křesťanství. Často nebylo ani kázání, bylo to velmi spontánní. Vždycky ale měla tato setkání na konci vertikální charakter, tedy směrem k Bohu. Chtěli jsme tyto zkušenosti sdílet s druhými a zjistili jsme, že to není jednoduché.

Když se vydala Bible 21 a bylo kolem hodně slávy, mě oslovili ze sítě City to City, jestli bych nechtěl využít ten společenský zájem. Vytvořit prostor, kde by se Bible mohla otvírat v necírkevním kontextu. Pozvali mě do New Yorku na konferenci lidí zakládajících sbory. Hodně mě to oslovilo. Znovu jsem zažil povolání. Vzpomněl jsem si na Skutky, kde se píše „neboj se a mluv, neboť mám hodně lidí v tomto městě“. Obecně ani v Ninive nebyli Hospodinovi uctívači, ale Bohu na nich záleželo. V tom je celý židovský vtip, kterým je kniha Jonáš. Určitě je i hodně lidí v Praze, na nichž Bohu záleží. V Praze je ale také určitě spousta lidí, kteří jsou nějak věřící, mají historii s Ježíšem, ale jsou bloudící ovce, duchovní bezdomovci.

Myslíš ty, kteří byli imunizovaní negativní zkušeností s křesťanstvím, lidi zklamané z věřících?

Ano. Hospodin se hodně zlobí na ty pastýře Izraele, kteří nepečují o ovce zraněné, ztracené, ale jen o ty poslušné, vypasené, protože z nich mají zisk. Proč dělat misii k neosloveným, když tady máme oslovené, kteří potřebují zahojení? Já sám ho potřeboval. I moje žena a lidi kolem nás. Ve skupině, která se scházela po bytech a kavárnách, jsme uzdravení prožívali. Vzniklo to z určité touhy podělit se. Dnes ovšem máme řadu lidí, kteří mají za sebou zcela jiný příběh. S křesťanstvím neměli nic společného. Je to zdravější, protože jsme nikdy nechtěli být truccírkví, která to dělá jinak, protože to všichni dělají špatně. Z toho jsme snad vyrostli. Mohl jsem si to vyžrat z obou stran této rovnice.

Patří k vám i netradiční prostor Zázemí s hospodou, přednáškovým sálem, dělají se tu nejrůznější akce a zároveň se tu pravidelně scházíte jako křesťanský sbor.

Oproti jiným kulturám nebo i biblickému historickému kontextu není u nás v současnosti byt místem setkávání. Byt je v naší zemi spíš intimní prostor. Jakási svatyně svatých, kam si málokdo někoho pustí a k málokomu domů se zase odváží.

Proto se mluví o tzv. third spaces (třetí prostory) – máš domov, máš pracoviště nebo školu a pak potřebuješ ještě místo setkávání, společenského kontaktu. V našem kontextu to jsou kavárny, hospody, kluby. Na začátku jsme to zkusili v klubu Batalion na Můstku. Jednou to byl večer naší poezie, jednou přijel kamarád DJ z Polska, a k tomu bylo vždycky nějaké slovo, nějaká expozice biblického textu. Někdy to bylo s hudbu, mělo to různé formy – byl to takový experiment. Časem se z toho vyvinulo měsíční setkávání v Týnské literární kavárně; drželi jsme se přitom ekumenického lekcionáře. Od roku 2009 jsme se začali scházet každý týden: evangelijní čtení, nějaký výklad a Večeře Páně.

Pak jsme se začali scházet na různých místech. Už to nebyla house church (domácí církev), ale začalo to mít veřejnou formu. I tak byly první dva roky hodně soukromé, taková stolní společnost. Od první adventní neděle 2011 jsme se začali scházet v Café Louvre na Národní třídě, majitel se hlásí k buddhismu, chtěl nás tam mít. Když vyšla Bible 21, měli jsme tam tiskovku. Prostor se mi hodně líbil. Nemyslel jsem v té době na zakládání sboru, pracoval jsem na Bibli.

Tam jsme byli asi dva a půl roku. Nabralo to tehdy s určitými proměnami dnešní podobu. Pak došlo k přestavbě, přes Láďu Heryána jsme se dostali na Střelecký ostrov. Scházeli jsme se tam a ještě na dalších pár místech, mimo jiné ve studentském klubu Celetná. Vždy to bylo na pár měsíců, bylo to dost náročné, pořád harcování, byli jsme unavení, toužili jsme po prostoru, kde bychom mohli být hostiteli a ne hosty.

K našim prioritám patří být v centru, v srdci Prahy. To bylo vzhledem k našim možnostem trochu sci-fi. Zajímali jsme se o pronájem části bývalé tiskárny v Opatovické ulici. Nedohodli jsme se. Pak přišla tato možnost – bývalá Vzorkovna (v Bartolomějské ulici – pozn. JŠ). Dům je sice zdevastovaný, prostor potřeboval hodně opravit, ale nájem je díky tomu špatnému stavu nižší.

A můžeš popsat teologická východiska?

Naší vizí nebylo vytvořit církevní prostor, kde by mohla být křesťanská kavárna, křesťanské kapely a tak dále. Ten sen byl jiný. Když Ježíš vysílá učedníky, říká: jděte do jejich domů. Neříká: seďte ve svém domě a čekejte, až přijdou. Dá se to rozšířit – poslouchejte jejich muziku, jezte jejich jídlo, buďte „on their turf“, na jejich koberečku, na jejich území. Buďte vydaní všanc. Nebudujte si to svoje zázemí nebo nějaký paralelní křesťanský svět, ale buďte v misijní situaci. Buďte v jejich domě. S tím jsme měli už pár let zkušenost. Chtěli jsme být tentokrát hostiteli a zároveň být v jejich domě. Spousta lidí dnes přijde do hospody nebo na koncert a netuší, že je nějaké evangelické společenství, které tomu šéfuje. Název Zázemí vyjadřuje, že se chceme o ten prostor podělit. Je to zázemí pro nás, pro naši bohoslužbu, pro naši misijní aktivitu, ale je to také zázemí pro kohokoli, kdo je potřebuje a chce něco dobrého dělat. Hlavně pro lidi, kteří si nemohou dovolit drahé pronájmy. Studenti tady dělají své koncerty nebo prezentace. Byl to sen prolínání světů. Jako je Meziprostor (alternativní festival ve Skalákově mlýně pořádaný z velké části lidmi kolem Zázemí – pozn. JŠ) jednorázový v létě, tak toto je permanentní meziprostor.

Jednou z vašich hodně viditelných aktivit je pravidelný veřejný happening na Velký pátek. Proč pátek spíš než neděle?

Asi proto, že v té bolesti a nespravedlnosti je pro běžného člověka spíš možnost setkání a ztotožnění s Ježíšovým příběhem. Na neděli je většinou pro lidi trochu brzy. Neděle je už zpráva, která dává smysl jen tomu, kdo si prošel pátek, takže třeba pouliční akce jako „Tanec vzkříšení“ jsou podle mě spíš jen pro křesťany. Anglicky se tomu říká preaching to the choir (kázání ke sboru).

Zmínil jsi různé americké trendy. Je pro tebe americká inspirace zásadní?

Částečně. Mám tam kontakty, mohu tam občas jet, inspirace funguje. Jsme hlavně ale součástí trendu v Evropě – je to síť („network“) City to City Europe. Je to neformální rostoucí kruh společenství, která vznikají především v hlavních, ale i dalších městech Evropy. Jednou za rok a půl se dělá setkání těchto lidí, je to velmi inspirativní. Jinak třeba v rámci anglikánské církve existují takzvané fresh expressions, jedná se o revitalizaci sborů. Místo aby zakládali nový sbor, udělají v rámci denominace nějakou novou aktivitu. Nebo se zakládají nové sbory v nesakrálních prostorách – což je i náš případ. Jsou různá alternativní společenství. V Oslu v Norsku existuje úplně punkové společenství Sub-Church. V Denveru je alternativní společenství Scum of the Earth – tedy „smetí tohoto světa“, což pořád není dost jadrný překlad. To všechno jsou inspirace, k ničemu se ortodoxně nehlásíme.

Zapojuješ se do pomoc uprchlíkům, Zázemí se hlásí k HateFree Culture, jsi otevřený k LGBT komunitě. To může být pro řadu evangelikálů nepřijatelné. Pro tradiční křesťany jste možná zase moc charismatičtí, neukotvení.

Mám paradoxní výhodu. V určitých kruzích už nemůžu negativně překvapit. Řada lidí mě považuje za sektáře. Takže zažívám v současnosti spíše pozitivní reakce. Rok před vydáním Bible 21 jsem cítil nutkání domluvit se se Zdeňkem Vojtíškem, že bych se vyjádřil ke své minulosti (kdy jsem dělal Vodu života a další kontroverze). Udělal se mnou rozhovor do Dingiru. Pak bylo setkání Společnosti pro studium sekt, kde jsem vystoupil a vystavil se otázkám. Možná to přispělo duchovně ke zhojení. Dostal jsem se do pozice, kdy jsem trošku hádanka. Jednak pro kruhy, které jsem opustil. Přestalo jim být jasné, kde jsem, stal jsem se pro ně liberálem, odpadlíkem, volnomyšlenkářem. Na druhé straně mě tábor velkých denominací považoval za podezřelého. Nejsem zván na konference a tak dále. Ale baví mě být na pomezí světů. Komunikuji hlavně s lidmi, kteří nemají církevní background. Panuje vůči mně určitá opatrnost, ale nesetkávám se s ní tak často. Je dobré být na okraji.

Smyslem našeho společenství není dělat si to, jak se nám líbí, ale postrádali jsme možnost, jak pozvat své přátele na bohoslužbu. Abychom se za ně nemuseli ošívat. Evangelikálové se hodně uzavírají vůči světu. Za komunismu zažívali velké tlaky a pronásledování. Vytvořili si potom velmi uzavřená společenství. V neděli přijdou mezi svoje, odpočinou si od týdenního tlaku, kde nebyli mezi svými. Přivést k nim zase v neděli nové lidi – cizí, co to nechápou, musí se jim vše vysvětlovat – to podvědomě nechtějí. Nechci jim ale křivdit. My jsme každopádně měli slogan: normální církev pro normální lidi.

Co ČCE?

Mám málo zkušeností, nemohu úplně soudit. V ČCE jsou mladí lidé kulturně nesrovnatelně otevřenější. Na pivu se s tebou baví normálně, nepoužívají církevní žargon. Jde spíš o to, že pozvání do kostela pro spoustu lidí nepřipadá v úvahu. Je tam zima, dělají se tam věci, kterým lidi nerozumí, a moc se jim tam pak nechce.

Několikrát ses dotkl Bible 21. Co tě dovedlo k myšlence udělat nový překlad Bible?

Patřil jsem k celé generaci, která přišla k víře na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nebyli jsme odkojeni církevní jazykem. Na tuto generaci i ekumenický překlad působil cize. Paradoxně řada z nás dávala přednost kralické Bibli. Přišla nám jadrná, silná, básnivá, i když jsme rozuměli jen tu a tam něčemu. Například „Zápona zlatá na pysku svině jest žena pěkná bez rozumu“ (Přísloví 11,22) už takhle nikdo nepřeloží. Byli jsme zvyklí číst slovensky (samizdaty apod.), někteří i rusky, luštit Bibli kralickou bylo svým způsobem normální. Ekumenický překlad nám kupodivu přišel jako odvar. V evangelikálním jádru navíc panují mýty o vznikání ekumenického překladu – nedělali ho prý dostatečně zbožní lidé. Pro mne to důvod nebyl. Vadilo mi, že tam byly archaismy jiného druhu. Bohatýři, pronárody, božiště, ratiště. Tato slova musela být archaická, už když překlad vznikal.

Byl tam taky problém v tom obrovském odskoku od kralické Bible. Ekumenka je radikálně odlišná. Ve jménech, pravopisu jde často proti ustálenému českému používání biblických jmen. Působila na nás hyperakademicky. V překladu poetických pasáží je to samozřejmě subjektivní, ale také ve srovnání s Biblí kralickou nám to přišlo slabé. Další důvody byly teologické. Vnímali jsme tam anticharismatické zabarvení. Na některých místech až tendenční. Byla pro nás také důležitá určitá konkordantnost. Když si v Bibli kralické vyhledám slovo „krev“ (oběť), je to na některých místech v ekumenickém překladu tak, že tam je oběť, ale krev už vůbec ne – například v Efezským 1 – nikoli na základě rukopisné odlišnosti, ale prostě proto, že to někomu přišlo moc. Nebo mé oblíbené místo, kde Pavel říká, že všechno, co mu bylo ziskem, považuje za nic a má to za lejna, aby Krista získal. V Českém ekumenickém překladu je otupené ostří. Patřil jsem k lidem, kteří toužili po překladu srozumitelném a zároveň bližším znění originálu. To byla původní východiska.

Proč vám ekumenický překlad přišel anticharismatický? Ve své době byl brán spíš jako charismatický nebo tedy k charismatickým výkladům vstřícný.

Spíš jsme měli pocit, že autoři ČEPu byli bezradní ve věci glosolálie. V celém Novém zákoně – hlavně ve Skutcích a 1. listu Korintským – se snaží vyhnout spojení „mluvit jazyky“ a interpretují to jako mluvu „ve vytržení“. Stejným termínem ovšem (správně) na jiných místech překládají také extasis. Což je zmatečné. Každý charismatik ví, že nemusí být v žádném vytržení, aby mluvil v jazycích. Ve Skutcích 10,10 je třeba v textu extasis a ve verši 46 glosolálie, ale v ČEPu to vypadá jako jedno a totéž. Všechny ostatní dostupné překlady to rozlišují. Mám za to, že zde šlo spíše o (zavádějící) snahu o interpretaci pro nezasvěcené čtenáře (u nichž se předpokládalo, že jazyky nemluví), než o nějaké zaujetí proti charismatikům – ostatně, kolik jich tu tehdy bylo, že. Naprosto tendenční je ovšem znění ČEP v 1K 14,22 (pro charismatiky zásadní kapitola, celá o glosolálii). ČEP tu z „věřících“ a „nevěřících“ (viz řecký text a dostupné překlady) náhle dělá „víru“ a „nevíru“ (a dvakrát to zopakuje), čímž Pavlovi dává do úst, že glosolálie (zde nečekaně přeložená správně jako „mluvení jazyky“) nevede k víře, ale k nevíře. To je nevídané odchýlení od smyslu textu, který říká něco jiného: jazyky nejsou znamením/zázrakem pro věřící, nýbrž pro nevěřící. Jinak jsme ale sdíleli některé obecné konzervativní výtky k ČEP, ne nezbytně charismatické. Nejeli jsme ale v nějaké teorii ekumenické konspirace. Prostě nám Bible kralická přišla věrnější a „silnější“.

A jak ten překladatelský počin vnímáš s odstupem dnes?

Největší privilegium, čeho jsem se mohl v životě účastnit. Měl jsem pocit, že můžu jít do důchodu. Jsem vděčný, že jsem u toho mohl být. Dnes je přes sto tisíc Biblí v oběhu, ještě víc Nových zákonů, Gedeoni začali zrovna v této době tisknout Bibli 21. Nemám co dodat. Jsem vděčný. Ale text žije, v každé další edici se snažíme upravovat a opravovat text. Jsou tam stovky změn od prvního vydání. Snažili jsme se těžit i z kritik. Nechci být služebníkem svého překladu, ale Slova (pokud možno věrným). Došlo k velkému vývoji překladatelské metody, mysleli jsme na začátku, že uděláme revizi kralické Bible. Proto ten (pro některé heretický) název Nová bible kralická. Vyvinulo se to, nový překlad je místy víc dynamický, někdy dokonce víc než ekumenický překlad, který jsme z toho na začátku obviňovali.

Snažíme se poučit z kritiky. Viděno z odstupu – určitě bych se do toho pustil znovu. Nebyl jsem v tom úplně sám, byl jsem jakýsi spiritus agens. Vnímám to jako sérii zázraků.

Jaký je dnes tvůj dnešní vztah k charismatismu?

Jsem post-charismatik, ne ex-charismatik. Pro mě zůstává tato zkušenost relevantní, osobní, biblicky podložená zkušenost prožívání. Ale nevnímám to teologicky tak, že každý musí. Zároveň nemám sebemenší agendu budovat letniční charismatické společenství. Jakkoli budu rád, když kdokoli bude individuálně charismatickou zkušenost prožívat. Jedna rovina je teologická, druhá rovina je praxe. Specificky české charismatické hnutí, které jsem mohl zažít. Poznal jsem i extrémní polohy, kde bylo za působení ducha vydávané leccos lidského. Dnes mám větší bázeň brát Boží jméno nadarmo. Na lehkou váhu nechci brát věty typu: „Pán mi řekl“, „Bůh mi ukázal“. To dnes právě vnímám jako braní Božího jména nadarmo. Někteří z charismatických pastorů jsou velmi schopní manažeři. Jejich sbor funguje jako úspěšná firma. Často jsou ale sami zranění. Ve filmu Ježíš je normální je zachycen takový kazatel, jak křičí „uzdravení, uzdravení!“, a je vidět, že je sám potřebuje. Jak se říká, „hurt people hurt people“ („zranění lidé zraňují lidi“). Ti, co chtějí uzdravovat, sami potřebují uzdravení.

Čteme tady teď knihu Skutků. Máme zde lidi, kteří mají toxickou zkušenost s mluvením jazyky i lidi z druhé strany. Vnímáme to jako příležitost pro dialog. Snažíme se ten dialog podporovat. Nejsme vyhraněné společenství, lidi spolu mohou mluvit. Lidi potřebují slyšet druhé. V tomto smyslu je to báječné.

Pro evangelikalismus i charismatismus je typická značná společenská a politická angažovanost. Často má přitom úplně konkrétní podobu, hodně pravicovou a hodně konzervativní. Jak se k tomu stavíš ty, jako člověk nějak z těch tradic vycházející a zároveň angažovaný trochu jiným způsobem?

Jakkoli považuju nálepku evangelikála za problematickou, nevidím v samotném evangelikalismu (teologicky) nic, co by člověka muselo orientovat politicky pravicově. Myslím, že Ježíš nebyl konzervativec ani liberál a ani jeden proud si ho tedy nemůže uzurpovat pro sebe. Mám i přátele mezi věřícími anarchisty a někdy mi přijde, že si ho i oni chtějí monopolizovat pro sebe, s čímž nesouhlasím. Myslím, že kdyby přišel dnes, nebude vyhovovat pravičákům ani levičákům – jako tehdy nevyhovoval farizeům ani saduceům. ne, že by to tedy bylo totéž. Jinak u nás asi zatím ne, ale v Americe a vůbec na Západě normálně existuje evangelikální levice. Celé hnutí Emerging Church, dá-li se mluvit o hnutí, je v podstatě levicové (rozhodně z pohledu tradičních amerických evangelikálů). A ačkoli se k tomu označení moc nehlásí, jde v podstatě o „mladé evangelikály“ (terminus technicus). Jinak můžu doporučit časopis Sojourners, který by k evangelikální levici taky patřil.

Za rozhovor děkují Jan Škrob a Petr Turecký.

Alexandr Flek (*3. dubna 1968) je český evangelikální teolog, kazatel, vydavatel a překladatel, od roku 1994 iniciátor a vedoucí překladatelského týmu v projektu Bible 21. V současnosti se věnuje přednáškové činnosti, vede nakladatelství Biblion a působí jako kazatel v Pražském evangelickém společenství TaCesta. V letech 1988–1995 působil v Praze jako pastor charismatického evangelikálního sboru Voda života.