Jako editorka vydání dopisů Karla Hiršla přátelům totálně nasazeným v říši srdečně děkuji Pavlu Keřkovskému za jeho obsáhlou úvahu o něm i jeho přátelích. K tomuto díku si ale dovoluji připojit i několik kritických poznámek k poslední části textu počínaje mezititulkem Strategie komunistů po r. 1945 a 1948. Je totiž podle mého soudu do značné míry poplatná nediferencovanému a zjednodušujícímu antikomunistickému narrativu, jak jej po roce 1989 u nás instalovala nová česká pravice, a jeho výsledkem je řada nepřesností v této části textu. Skutečnost v prvních třech letech po konci války, dnes označovaných jako třetí republika, byla totiž daleko složitější a nelze o ní ani uvažovat bez přihlédnutí k mezinárodním souvislostem a házet všechnu vinu za poválečný vývoj Československa na komunistickou stranu. Už rokem 1946 začala Churchillovým projevem v americkém Fultonu de facto studená válka, (poprvé se tu ozvalo i slovo o „železné oponě“), která podstatně změnila geopolitické souřadnice dalšího politického vývoje Československa ve smyslu demokratického socialismu, jak si to přálo nejen mnoho mladých členů strany, ale i většina občanů poválečného Československa, což se projevilo i vítězstvím KSČ ve volbách v roce 1946. (Posun společnosti doleva začal ovšem už během války, jak o tom svědčí i málo známý programový manifest Za svobodu do nové Československé republiky z roku 1941, na jehož vzniku se podílely všechny skupiny první generace odboje, z nichž téměř nikdo nepřežil.)
KSČ nebyla také nějakým homogenním uskupením, v němž všichni říkali, dělali a páchali totéž. I v ní samotné docházelo k názorovému střetu mezi dogmatiky, kteří chtěli rychlé násilné převzetí moci s třídním bojem, a křídlem, které si přálo především vlastní československou cestu k socialismu bez třídního boje. To zpočátku chtěl i Gottwald, než se během dalších let postupně (zřejmě pod tlakem z Moskvy) posunul ke stalinistickému kurzu budování socialismu podle sovětského vzoru, včetně násilné kolektivizace zemědělství. (Tento posun je možné dobře sledovat v jeho projevech.) Komunistická strana tak národům Československa podstrčila formu socialismu, jakou si nepřály.
V poválečném tříletí 1945–48 se všechny tyto protichůdné tendence různým způsobem prolínaly a projevovaly. Bylo obdobím převratným, kdy vždycky dochází k překračování a přestupkům vůči právnímu řádu a často i násilí. Takovým aktem bylo například i zboření mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v revolučních dnech roku 1918. A nezapomeňme, že i po sametové revoluci roku 1989 v situaci úmyslně přehlédnutých mezer v zákonodárnosti u nás došlo k řadě de facto nezákonných aktů, které umožnily nepředstavitelné množství majetkových přesunů a náhlých nelegálních zbohatnutí, na nichž se ovšem často podílely i děti komunistických předáků. Důsledky tohoto stavu pociťujeme dodnes a dodnes nenabylo právo té závaznosti a toho stupně ochrany občana a jeho (lidských) práv, kterou by v právním státě mělo mít. Viz exekuční zákon.
Převratné tříletí do roku 1948 nebylo ovšem obdobím zcela nezákonným, kdy si komunisté dělali co chtěli. Dekret o Národních výborech byl vydán už 4. 12. 1944, mělo tu jít ovšem o instituci prozatímní, která nebyla v české historii zcela nová. Až v Košickém vládním programu se staly základní složkou státní správy i samosprávy. Pokud jde o Národní výbory v Brně, nenašla jsem v magisterské práci Jana Čermina z roku 2015 ani zmínku o tom, že v Brně, jak píše Pavel Keřkovský, byl „proporcionálně vytvořený Národní výbor za pomoci Rudé armády a za asistence komunistů rozehnán“. Předsedou Zemského národního výboru byl od jeho vzniku v květnu 1945 až do voleb v roce 1946 národní socialista František Loužil; v Národním výboru pro Velké Brno bylo vzhledem k tomu, že zde ve volbách 1946 33 % hlasů vyhráli národní socialisté a KSČ se s 32 % umístila na druhém místě, 30 národních socialistů a 29 komunistů. Předsedou NV v Brně byl až do února 1948 národní socialista Josef Podsedník. Protože v zemi Moravskoslezské jako celku ale volby vyhráli komunisté, nahradil Františka Loužila komunista František Píšek.
Pokud jde o zmíněnou práci o Národních výborech jednoho z adresátů Hiršlových dopisů, Karla Bertelmanna, vědeckého pracovníka Ústavu státu a práva, jde o korektní právní analýzu vývoje a působení Národních výborů jako legitimních orgánů státní správy, ne o jejich oslavování. On, stejně tak jako jeho kolega Josef Vyskočil, patřil k široké vrstvě socialistické inteligence, rekrutující se především z generace narozené ve dvacátých letech minulého století, která po dvacátém sjezdu KSSS začala hledat ztracený smysl revoluce, utopie, která je ke komunismu přivedla. A právě tato generace se významně podílela na procesu destalinizace a postupné liberalizace režimu, která vyvrcholila Pražským jarem.
Národní výbory si také nemohly osobovat právo zavírat, trestat a popravovat, jak píše Pavel Keřkovský. To bylo úkolem mimořádných Lidových soudů zřízených na základě velkého retribučního dekretu presidenta republiky z 19. června 1945. Nešlo tu do roku 1948 o žádný hon na nekomunisty a jejich zavírání do nápravných táborů, jak píše Pavel Keřkovský, ale o mimořádné soudy, na jejichž základě byli trestáni udavači a kolaboranti. Lidovým soudem byli k trestu smrti například odsouzeni i K. H. Frank, Kurt Daluege a oba zrádci parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Podobné soudy existovaly tehdy v celé od nacistické okupace osvobozené Evropě. Národní výbory pouze pomáhaly při vyšetřování tohoto typu zločinů. Výkon trestu v jejích rukou právně nebyl. Celkem bylo občany i institucemi podáno 130 000 trestních oznámení, z nichž bylo uznáno 38 316 obžalob. Vyneseno bylo 713 rozsudků smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, 741 osob dostalo trest doživotního žaláře a 19 888 trest vyšší než 10 let. 9 132 obžalovaných bylo osvobozeno. Mimořádné lidové působily až do konce roku 1948. Tolik tedy k oněm údajným internovaným desetitisícům nekomunistů.
Významný neoliberální ekonom Friedrich A. Hayek v článku Intelektuálové a socialismus z roku 1949 připomíná starou myšlenku historika Johna Edwarda Dalberg-Actona, že totiž upřímní idealisté jsou v každém společenském hnutí v menšině. V procesu realizace jejich ideálů v rovině žité skutečnosti se k nim z různých důvodů přidávají lidé, jejichž cíle se od oněch ideálů liší, a připojením se k danému společenskému nebo politickému hnutí hledají především výhody pro sebe nebo moc, a zaštiťují se přitom původními ideály. Vzpomeneme-li si na fronty lidí čekající už krátce po osvobození před sekretariáty komunistické strany, aby se stali jejími členy, dovedeme si představit, jací lidé tehdy do ní také vstoupili a jak se pak mnozí z nich chovali a využívali převratové situace třeba jen proto, aby si užili moci, mohli se vyřádit, a měli k tomu legitimaci. Tuto zkušenost zneužití svých původních idejí a jejich deformaci mají za sebou ovšem nejen komunistické strany, ale i křesťanství a všechna další velká společenská a duchovní hnutí. Právě z jejich středu (to už Hayek neříká) pak ale v procesu jejich institucionalizace nebo uskutečňování vycházejí i jejich kritikové, ať už se jim říká kacíři, úchylkáři nebo trockisté, kteří proti deformacím původní ideje často s nasazením vlastního života bojují. Několik desetiletí nebo staletí po jejich často násilné smrti se z nich pak – ironií dějin – stávají vážení a uznávaní reformátoři. Myslím, že bychom si jako křesťané měli být vědomi křehkosti věcí lidských a u druhých hledat chyby sice kriticky, ale bez paušálního odsuzování a pokorně si vědomi chyb vlastních.